Za zvláštním názvem se skrývá čtyřetapový či pětietapový závod psích spřežení na 200/300 km po hřebenech Orlických hor s jedním povinným přenocováním na sněhu. Jde o jeden z nejtěžších závodů psích spřežení v Evropě a nejdelší závod v České republice, extrémní i převýšením. Tradičně se začíná a končí v osadě Jedlová v obci Deštné v Orlických horách. V rámci tohoto závodu, který se jel již po 26., se jede ještě spřátelený cyklistický závod na fatbikových kolech. Cyklisté tak projíždějí stejné trati, po které uhánějí musheři se svými chundelatými smečkami.
V roce 2019 jsem absolvoval Šediváčka poprvé. Bylo to těžké, úchvatné a byl to opravdu intenzivní zážitek. Pravidelní čtenáři časopisu Velo si mohli přečíst moje dojmy a postřehy v čísle 2/2019. Tehdy jsem měl nevýhodu v obutí. Měl jsem kolo na 4“ gumách v provedení 60 TPI, které moc nekopírovaly terén. A taky jsem měl nulové zkušenosti. Řízením osudu jsem na podzim 2019 obdržel sadu pneumatik Chaoyang o macaté šíři 4,9“ a hlavně ve verzi 120 TPI. Tak začátek na kolo bych měl.
Ne všechny fat gumy se vejdou do všech rámů. Výrobci dělí rámy na 4“ a 5“. Takže výběr rámů byl omezenější. Vlna oblíbenosti fatbiků, kdy je měl v nabídce téměř každý výrobce, je už několik let pryč.
Dalším řízením osudu mi v dílně v roce 2020 zůstal hliníkový rám Farley s vidlicí. Postupné stavění vyvrcholilo v prosinci 2022 s odcházejícím sněhem – dokončil jsem svého osobního „feta“. Počet tréninkových kilometrů na Farley před startem závodu byl asi 100 km a z toho asi 20 km na sněhu, protože těsně před Vánoci bílá pokrývka úplně roztála. Problém s nedostatkem sněhu se odrážel v napjaté situaci plné očekávání jak závodníků a pořadatelů Šediváčkova longu, tak i fanoušků. Všichni čekali, zda napadne či ne. Kýžený příval sněhu nakonec dorazil pár dní před termínem závodu. A padlo rozhodnutí pořadatele o omezeném rozsahu, ale pojede se.
Na start jsem dorazil ve středu ráno v den první etapy. Rychlé pozdravení se stejně postiženými bikery a seznámení s novými tvářemi. Rychle se ubytovat, zjistit situaci a pokyny, jak vše bude probíhat. Trasa vede po vrcholech, teplota zhruba -5 °C. Vzhledem k teplu nebylo třeba moc oblečení. Takže zimní tretry Lake aktuálně bez nutnosti dalších protimrznoucích prostředků, tenké triko, tenký dres s dlouhým rukávem a bunda. Středně teplé rukavice, litrový camelbak a pár tyčinek.
Rozjetí od ubytovací chalupy z kopce dolů na start a rovnou na startovní čáru. Start první etapy byl stanoven na 10.25 hod. Okolo ještě několik natěšených psích tahounů, ostatní startovali před námi. Na čáře se sešlo devět bikerů a dvě bikerky. Start je standardně do sjezdovky. Trochu upouštím gumy pro zlepšení trakce. Odstartováno, nacvakávám a jdeme na to. Fajn, jede to. Dávám skoro celou sjezdovku, už v půlce pekelně vařím a jsem kyselej jak šťovík. Vršek dotlačím a nahoře se snažím roztočit nohy.
Soupeř Tomáš mi ujíždí. Na rovince se to trochu rovná, jedeme ve čtyřech. Přijde první tlačka úvozem k Luisinu údolí. Tomáš mizí. Já, Honza a Marek se plahočíme sněhem, co má konzistenci mezi pískem a krupicí a vůbec nedrží po kupě. Rukavice jdou pod bundu, bunda a dres téměř celé rozepnuté. Kape mi pot zpod přilby na rám. Brýle jsou dobré jen k zachytávání páry. Najíždíme na rolbovku, dobrý – jedeme. Moje neběhací nohy se rovnají a rozjíždí se to.
V prvním krátkém sjezdu testuju možnosti obutí a své techniky. Jak se dereme nahoru, postupně opouštíme mlhovinu a je azuro. Z Luisina údolí vede trať kolmo nahoru na Velkou Deštnou. Z této stojky jsem měl obavy, ale kupodivu to dávám až nahoru nad studánku, kde točíme doprava a těším se, že se to rozjede. Po zatočení nastává chvíle jak v grotesce s Chaplinem. Pískový sníh vůbec nedrží. Zkouším opakovaně jet, ale stále to ujíždí do strany, kolo vůbec nezabírá. Podařilo se mi i nasednout a čtyřikrát otočit klikama – a stojím na místě, zadní kolo se protáčí a jen vyhazuje sníh za mě. Podle stop to Tomáš taky několikrát zkoušel a taky nic. Takže se smiřuji s tlačením.
Následující čtyři kiláky na Korunu jedeme asi jen 600 m. Na kontrole je mi nabídnut rum. To se neodmítá. Od Koruny je to paráda. Azuro, jiskřivý sníh tlumící hluk, a následuje adrenalinový sjezd plný zatáček. Pod Homolí a po najetí na rolbovky se to rozjíždí. Bomba, ze sjezdu překračujeme 40 km/h a předjíždím pár psích spřežení. Výhledy jsou parádní, pod námi se válí kotel mlhy a je vidět předaleko. No úžasný!
Dole se zase trochu zanoříme do mlhy. Hned moje propocené tělo rozklepe pěkná kosa. Do kopce se snažím zahřát pořádným nasazením. Za chvilku zase vařím a rukavice zase uklízím. Předjíždějí mě spřežení, které jsem já předhonil ve sjezdu. Na Pěticestí dostávám od milých pořadatelek hrnek čaje a valím zpět na Homoli. Z důvodu nedostatku sněhu se trať motá po nejvyšších vrcholcích a jen na východ od Velké Deštné.
Trochu jinou cestou mířím po trase na Pěticestí a pak padák k Čertovu dolu. Testuju rychlostní hranici svého strachu z povrchu. Nacházím ji zhruba na 50 km/h. V cíli se dozvídám, že Tomáš jel 63 km/h. No, kdo umí a má na sněhu naježděno, ten ví lépe, co si může dovolit.
Po odbočení z rolbovky přichází zase pískosníh. Nejde mi to. Po zkušenosti z úseku na Korunu nezkouším ani upouštět. Což se jeví jako chyba, na 2,5km úseku víc jak půlku tlačím. Někteří hodně upustili a většinu jeli.
Z Čertova dolu je těžká stojka. Ze své minulé účasti si pamatuji to dlouhé těžké tlačení skoro už za tmy. Teď to jede, a ještě je světlo, paráda. Co světlo – slunce svítí na plný pecky a výhledy z hrany pod Korunou jsou jak z propagačních fotek cestovky. Pak sjezd do Luisina údolí, a to sjezd nečekaně technický. Přes cestu jsou odvodňovací struhy plné vody a mají na spodní straně dost vysoký val. Dávám bacha a zase hledám limity gum a ostatní jízdní techniky. Pak přes kopeček k Zámečku a sjezd žlabem, potom „jen“ asi čtyři kopečky a jsem zpět na kouzelném místě u kostela sv. Matouše.
Posledním úsekem je sjezdovka do cíle a je to. Vítací atmosféra skvělá, jen to nějak nejde ubrzdit, a tak hledám mezeru mezi diváky. Dojíždím druhý s průměrkou 10,78 km/h, 40 minut za vítězným Tomášem. Rozdýchávám těch necelých pět hodin intenzivního zážitku. Je to úchvatný, prožívá se tu každý metr, každý pohled do údolí či k vrcholům, každé potkání se se spřežením; s některými se člověk míjí třeba i šestkrát za etapu. Každé pozdravení s pořadateli i závodníky. Teď ale rychle na chatu, shodit totálně propocené hadry, umýt a na jídlo. Z chození v pískosněhu jsem rozlámanej a jsem zvědav, jak to půjde zítra. Bolí mě hlavně ruce a ramena od neustálého kočírování.
Ráno je lehce nasněženo, zataženo i nahoře a teplota okolo -4 °C. Házím na sebe jen tenké tričko, vestu rovnou na něj a navrch bundu. Tenčí rukavice – normálně je nosím při +5 °C až +10 °C. Trochu jsem se rozjel. Start druhé etapy je stejně jako včera a taky trať je shodná s první etapou. V úžlabině k Luisinu údolí jedu s Honzou Kopkou a s Danem Mrázkem. Vyjíždím docela vysoko, než musím tlačit. Honza tlačí o něco rychleji, delší nohy nebo velké zkušenosti? Ve stoupání na Velkou Deštnou se jede nadoraz. Tomáš je už vysoko v kopci, Honza jede krásným kmihem a ujíždí mi do kopce, podvědomě se trochu šetřím na tlačení.
Při odbočení zjišťuji, že změna tlaku stačí a můžu jet – super. Je to těžké jak fyzicky, tak technicky, ale JEDE TO SKVĚLE. V podstatě to letí. Jsem rychlejší než většina pejskařů. Všechno se dá jet. Slézat jsem musel minimálně. Je to úplná euforie. Na Pěticestí je mi opět nabídnut čaj, a dokonce velký termohrnek. Po druhém loku ale šok. Můj výraz asi přesně vykresluje moji otázku. Co to je?! Usměvavá pořadatelka mi sděluje: „S rumem napůl.“ Uf. Jsem nasměrován musherským povelem „Dží“, kterou cestou se mám dát. Sněží a seká to do obličeje.
Díky tomu, že mám o vrstvu míň, tak v kopcích míň vařím, ale stejně jedu bez rukavic. V rychlých sjezdech naopak trochu tuhnu zimou. V kapsičce na řídítka si s sebou vozím jídlo, tak vytahuju ovocnou přesnídávku v cestovním balení a rychle ji do sebe tlačím. Přichází tepelný šok. Je to jak velký kus zmrzliny. Úplně mi to zastavilo dýchání. Žaludek zmrzlý a stažený. No ty jsi debil, říkám si.
S pořadatelem v klobouku a dlouhém kabátu (říká se mu Rampušák) máme už nacvičenou rumovou zastávku pod Homolí. Je to v kopci, takže jedu pomalu. On mi popoběhne v ústrety, srovná se mnou tempo, zpod kabátu vytáhne litrovku, dá mi loknout a zase ji dává pod kabát, a to za stálého povzbuzování hop, hop, hop. Za den to musí vykřiknout snad milionkrát. Po rumu se nějaký čas jede uvolněněji a míň to bolí, ale za chvilku v té intenzitě vyprchá.
Ve sjezdech jsou znát včerejší kilometry, jsem jistější, jedu rychleji a s větší sebedůvěrou. Někdy až moc – ve sjezdu do Luisina údolí přes odvodňováky mě jedna vlna v mokré břečce rozhodí. Jedu driftem asi čtyři metry a pak končím v kotrmelcích na druhé straně cesty a narazím si palec. Musím si vynadat. Po 50 metrech se to opakuje. Držím přední kolo zase ve smyku, než to položím. Otočená řídítka, ulomený roh, jsem naštvanej. Jedu tak nějak do cíle.
Na trati jsem strávil 3.47 hod., což je o hoďku míň než v první etapě. Tomáš mi nandal půl hodiny a Honza 12 minut. Držím průběžné druhé místo. Můj průměr dělá 13,4 km/h a Tomášův 15,5 km/h, což je na fat bike v horách slušný fofr. Cítím se líp než po první etapě, zato ten roh mě hodně štve. Neumím bez nich jezdit.
Večer jdu navštívit kolegu z práce, Víťu, který tu spolu se ženou má 24 psů. Je to mazec, když se na vás vrhne deset hafanů, co se chtějí mazlit, a přední packy vám bez problémů dají na hrudník, nebo až na ramena. Pro mushery znamená tahle akce spoustu práce před závodem, ale i po něm, musejí se o ty tahouny postarat. Všichni psi jsou přátelští a fajn. Žádný pes nesmí na nikoho „vyjet“.
Večer přemýšlím, jak se vybavit na následující dva dny. Zítra 53 km, pak bivak a pozítří něco kratšího. Info z mítinku k bivaku: převléct a najíst se můžete v konírně, kdo má šest a více psů, dostane balík slámy, kdo má míň, musí půlku vrátit, cyklisti nedostanou nic. Na můj dotaz, zda můžeme spát u koní, nekompromisní odpověď. Ne, venku. A každý může mít jen jednu tašku.
Ráno je potřeba naložit tašku na přívěs a za lehkého chumelení vyrazit na start. Ohledně oblečení jsem přidal dres a střední rukavice. Trať je z většiny stejná, ale cíl je v Pádolí a přibyl jeden sjezd a stoupání, z Čertova dolu se jede dvakrát. Start je jak přes kopírák. Jen se následně dozvídám, že Dan po startu strhnul praporky v náboji a skončil. Nahoře lehce sněží. Jede to podobně jako předchozí den. Jedu dlouhé stoupání sám, čerstvý sníh a drobné sněžení tlumí zvuky. Jsem pohroužen do vlastních myšlenek a vnímání klidu. Je to v tom závodění takové třídění a uklidnění mysli. Ve sjezdech je ale potřeba dávat pozor, ostrý sníh seká do očí a do tváře. S brýlemi je to potíž, namrzají.
Několikrát se každý den potkávám se starším Polákem s osmispřežením. Máme podobný čas startu a podobné tempo. Při předjíždění si vzájemně děláme místo podle toho, kdo je kde zrovna rychlejší. Vždy na sebe přátelsky kývneme. Takové to anonymní chvilkové přátelství, kterých během závodu vzniká několik.
Pod sjezdem z Pěticestí uhýbám až mimo stopu, ale třetí pes se rozhodl mě oběhnout z druhé strany než ostatní. Výsledkem je motanice spřežení a cyklisty. Přední psi chtějí táhnout, zadní mě zkoumají, co tu zdržuju. Tažné lano je v převodníku v pastorcích. Nohy v rámu a hlava v sněhu. Nevím, co s tím. Musher stojí na brzdě a volá na mě, ať odpojím psa. On musí stát na brzdě, jinak mu ujedou. No to jo, já ho odpojím a už ho neuvidíme. Pak mi dojde, že mohu odpojit vodicí lano. Odpojím, vymotám psa, odhodím kolo. Musher volá, ať připojím znovu psa. Pes je, chudák, vystrašený a schovaný pod středním lanem. Mám trochu obavy, když ho budu tahat, aby mě necvaknul. Ale byl zlatej. Přitáhl jsem ho za obojek na jeho místo, zapojil a spřežení vyrazilo. Mávli jsme na sebe s musherem a frčeli dál. Trochu mě to rozhodilo z race-módu.
V nižších pasážích mrholí a namrzá to. Na bundě se vytvořila 2mm vrstva ledu. Když chci hýbat rukama, musím ji nejdřív rozlámat. V Luisině údolí prohodím během občerstvování pár slov s pořadateli o vhodnosti rumu při zimním závodu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Přehoupnu se přes kopec a už jen sjíždím do Pádolí. Spíš se vezu, než závodím. Cíl je označen dvěma hořícími kůly. Plameny jsou větrem vytaženy až půl metru do strany, vypadá to velmi akčně. V cíli koukám překvapeně na Honzu, že dorazil necelé tři minuty přede mnou. Sakra, myslel jsem, že je o hodně dál. Byl, ale měl problém s duší. Kdybych závodil až do konce, bylo by to jinak. Nu což, zas byly jiné zážitky.
V konírně se rychle převlékám, pořadatel nám dovoluje postavit si stan v přístřešku pro traktory. Což je vzhledem k podmínkám super. Po jídle se vydáváme přes kopec do nejbližší vsi na volby. Ves, která měla ohlášeno 100 voličů, má skoro dvakrát tolik odvolených. Po návratu chvíli klábosíme u stolu mezi stáními pro koně a pak hup do spacáku. Ráno nás čeká rychlá snídaně, rychle se sbalit a připravit na start.
V poslední etapě se rozhodne o druhém místě mezi mnou a Honzou. Trať je dlouhá jen 27 km. Honza startuje minutu přede mnou. Sázím na rychlý start a tempo. Startuji jak na cyklokrosu. Po startu je to čtyři kilometry do kopce. Než je dojedu, stahuju Honzu na 30 metrů. Ale v následné stojce na Velkou Deštnou mi zas odjíždí. Celou etapu jedu doraz. Na hřebeni mi vypadne rukavice a pár metrů se vracím, před sjezdem se snažím odrbat led z brýlí, ale jen je rozložím. Jedu na hraně. V cíli zjišťuji, že mi Honza naložil necelých šest minut, takže v celkovém čase 14.18:49 hod. jsem třetí, 1:49 min. za druhým. Tomášův vítězný celkový čas byl 12.55:05 hod. Na takto dlouhé akci, kde každý jede sám za sebe, je rozdíl do dvou minut zanedbatelný.
Snowbiky jsou trochu jiná cyklistika. Jiný typ jízdy. Technika trochu podobná cyklokrosu na blátě. Propadne se zadní kolo, je třeba vydržet v sedle. Třeba i dvakrát protočit a znovu se rozjet. Stále číst povrch. A pořád pracovat s oblečením – teplotou. Je třeba v tom nehledat klasickou cyklistiku. Je to spíše jistý druh dobrodružství s kolem. Pokud mohu citovat Honzu: „Snowbikování je o foukání a upouštění a tlačení kola.“ Není to pro každého, ale je to velké dobrodrůžo a v podání Šediváčka veliká výzva. Pokud by nad tím chtěl někdo uvažovat tréninkově, tak není výjimkou kopec na 45 minut v sedle. Silová vytrvalost na 6–12 hodin, proč ne?
Celkově ve všech kategoriích startovalo 64 závodníků, v cíli jich bylo 32. Je tu i možnost při závodě některou z etap nedojet či si ji zkrátit a další den startovat, ale tím je závodník přeřazen do kategorie turistická a není v pořadí. Je jen evidován.
Organizačně byl Šediváčkův long zvládnutý skvěle. Vše fungovalo přesně a dokonale pod ostrou taktovkou Pavla Kučery, který je u závodu od jeho nultého ročníku. Obdivuji členy a členky kontrol. Celý den v mrazu na jednom místě a stále se skvělou náladou. Značení za pomoci barevných terčů bezchybné. V zázemí mezi organizátory i účastníky skvělá přátelská nálada. Je to jiná komunita lidí, žijících se svými chlupatými miláčky, co přijala mezi sebe blázny na strojích s tlustýma gumama. Honza Kopka tu je legenda a všichni bikeři sklízejí obdiv a úctu od ostatních.
Je to prostě jiné, ale stojí to za zkoušku i opakování. Snad zkušenosti a zážitky, které jsem načerpal a částečně předal zde, pomohou nezkušeným účastníkům příštích ročníků.
Ondřej Semerád
Foto: archiv závodu
FOTOGALERIE
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT