text Radim Jebavý, foto autor a David Novotný
Výprava na balkánskou půdu v druhé polovině září měla pro nás zvláštní význam. Brali jsme ji jako testovací akci pro nová kola i jako druh terapie. Oba jsme letos prošli náročnými životními situacemi, které člověk musí někde ventilovat. Já přišel před nedávnem o mámu a David se po návratu z léčebny dostal do kolotoče životních změn. Lepší medicína než nekonečné balkánské kopce na to snad ani být nemohla!
Hned na letišti v Ruzyni vyvstává potenciální problém. David má pas platný už jen po dobu čtyř měsíců. Myslel si, že pro vstup do jiné země stačí, aby byl pas platný tři měsíce, a ne šest. Proto se diví mým obavám, že ho s pasem do žádné země na Balkáně nepustí. „Mám s sebou i novou občanku!“ dodává na svoji obranu. „No, v zemích EU to projde, ale nevím, jak v Albánii a Kosovu…,“ říkám trochu rozpačitě a už mě napadají myšlenky na případnou úpravu trasy.
Z roviny rychle do kopců
Kvůli výhodné ceně letenky přistáváme v chorvatském Dubrovníku. Zjišťujeme, že tu není žádná úschovna zavazadel, proto zkoušíme přemluvit některého pracanta z místních autopůjčoven. Za pár minut máme u jednoho z nich úspěch. Za sympatických 10 eur nám krabice na kola nechá u sebe doma. Jen mu je přeložením zmenšujeme na co nejmenší rozměr, aby se mu po šichtě vlezly do kufru. Na jihu Chorvatska se nemáme v plánu vůbec dlouho zdržovat. Cestou si pouze u benzinky kupujeme plynovou kartuš a po dvaceti kilometrech přejíždíme hranice Černé Hory. Zatím stále frčíme po rušné silnici M11, která se vlní podél četně navštěvovaného mořského pobřeží. Ke koupeli v Jadranu se ovšem dostáváme až u města Budva. Přímořská letoviska nejsou nic pro nás, a tak plni očekávání směřujeme od pobřeží ostře doleva na silnici M2. Jinak než přes kopce nahoru a dolů to až do posledního dne nebude. Výhledy do údolí jsou ovšem luxusní! Kochám se okolím a čekám na parťáka. „Kde jsi tak dlouho?“ ptám se ho, když po půlhodině konečně dorazil. „Měl jsem silné křeče a musel jsem si chvíli sednout. Ještě furt to není ono,“ vysvětluje. „Tak to dopadá, když se před startem najezdí málo kilometrů!“ prohodím trochu vyčítavě. To je ovšem už Davidova tradice. První dva dny se v kopcích pořádně trápí, ale od třetího dne chytne druhý dech.
Skadarské jezero
Na jižní straně největšího balkánského jezera (viz infoblok) se vlní úzká silnice R15, kterou si zamiluje snad každý náročnější cykloturista. Postupně se nám před očima mění ráz krajiny. Kolem cest se nejdříve objevují vinice, později je nahrazují fíkovníky a stromy plné jedlých kaštanů. Hlavně fíky nelze ignorovat. „Ty jo, ty jsou sladký!“ komentuje jejich chuť parťák. „Jen mám po nich trochu ulepené prsty,“ zjišťuji po několika sladkých plodech. Na vozovce se pohybuje spousta zvířat, především krav, oslů a koz. Prakticky jich tu je dnes víc než vozidel. Oslům se ale moc uhýbat nechce. Kličkujeme mezi nimi jako mezi živými slalomovými brankami. Druhá polovina jezera leží už v Albánii. Čím blíž jsme k hranicím, tím více je cítit rozdíl v náboženské kultuře. Zatímco na začátku Skadarského jezera ve Virpazaru jsme viděli jen kostely, o padesát kilometrů dál již dominují mešity se svými štíhlými a vysokými minarety. Za jednou ostrou zákrutou pozoruji staršího pasáka koz. Sedí na kamenech a hraje na píšťalu. Seskakuji z kola a poslouchám ho. Hudba je moc pěkná a až idylicky zapadá do krajiny plné kopečků. Jakmile mě parťák dojede, mávám mu na rozloučenou. Na hranicích chvíli trneme, jestli pustí Davida do Albánie jen na občanku. Naštěstí jde všechno úplně hladce!
Dešťová etapa
Symbol albánského města Skadar je vidět už z dálky. Starý hrad Rozafa totiž leží na kopci nad městem. Nás však teď místo historie více zajímají ozývající se prázdné žaludky. Proto si vybíráme sympatickou restauraci a postupně jeho obsah zaplňujeme kuřecí polévkou, vepřovým masem a zeleninovým salátem. David už přes deset měsíců nepije alkohol, držím s ním basu, a tak nabízená piva od místních štamgastů odmítáme. Místo nich do sebe otáčíme několik hrníčků černého čaje.
Nacházíme se v údolí, které je docela zastavěné malými domky. Do tmy se nestíháme vzdálit z civilizace, a tak si rozděláváme stan jen kousek od silnice na rovném plácku pěkně v závětří vedle rezavějících a olejem zapáchajících náklaďáků. Další den je od rána dost zamračeno a je jen otázkou času, kdy něco spadne z nebe. Nabíráme nadmořskou výšku a s ní v přímé úměře klesá i teplota vzduchu. První sprška přichází naštěstí u malé restaurace uprostřed kopcovité pustiny. Druhá už vydatná sprcha začíná před polednem. Oblékáme na sebe nepromokavé bundy a pláštěnky. Jedeme dál přesně podle textu z SMS od mého bratra, kde jsem mu líčil aktuální stav počasí: „Nejste z cukru!“ Šlapeme tedy i za vydatného deště. Síla kapek je chvílemi tak intenzivní, že přes proudy vody není moc dobře vidět. Je nám zima, ovšem jsme stále dost daleko od nejbližší vesnice nebo města. Nikde žádný přístřešek, maximálně větve stromů, které nemají šanci vodu zadržet. Jediné, jak se nyní můžeme aspoň trochu zahřát, je šlapat. Občas někde blízko nás uhodí hrom, občas nás ohodí kolemjedoucí vůz a občas mi voda nesteče po pláštěnce ven, ale dovnitř za oblečení. Takže i když máme vršek z nepromokavého materiálu, jsme slušně mokří. Po poledni bereme město Pukë útokem. Hlavní třída připomíná nyní spíše rozvodněnou řeku. Jako dopravní prostředek by byl teď jistě užitečnější kajak než jízdní kolo. Místní restauraci měníme na naši sušárnu. Obsluha je v pohodě, kapající voda z našich svršků jim naštěstí nevadí. Klopíme do sebe několik čajů a teplých polévek. Když na netu zjišťujeme, že až do rána bude počasí prakticky stejné, přesouváme se na noc raději do nedalekého hotýlku, kde dokončujeme sušení. V kvalitních cyklotaškách není ani kapka, většina mokrých věcí se nám tak vejde do malé koupelny. Hotel vlastní otec se synem, kteří dle místních informací vylezli na Mount Everest jako první Albánci. Všude po chodbách je spousta fotek, které tuto velkou událost dokumentují. Odpoledne při kapkách bubnujících do našeho okna máme dost času si zahrát lízaný mariáš a povídat si o Davidově odvykací kúře, kterou před necelým rokem dokončil. „Pouhá dvě procenta lidí se po první detoxikaci k tomu už nikdy nevrátí. A já vím, že jsem mezi nimi!“ líčí sebevědomě parťák krutou statistiku. „Hnusí se mi už jen pohled na flašku s alkoholem!“ dodává. „Toho jsem si všiml včera v kempu, když jsi ze stolu hned odnesl zapomenutou lahev od vína!“ potvrzuji jeho slova. „Víš moc dobře, že jsem celý život bral s plným nasazením, práci, zábavu, fyzickou zátěž a bohužel i pití alkoholu, prostě vše na plný kule. A semlelo mě to. Psychouši mi to řekli v číslech, prý jedu na tři sta procent a musím zabrzdit a udělat zásadní změny! Jedinou závislost, kterou nechci odstranit, jsou naše kola. Bez nich si neumím život vůbec představit! Vždy se z nich vrátím plný pozitivní energie!“ ukončuje asi po hodině upřímného povídání David a já s ním musím jen souhlasit. Mám to stejně, kola se nevzdám!
Počty jako v pohádce
Zahálení pro nás není, takže netrpělivě vyčkáváme, až konečně odejde černý mrak plný vody a my můžeme opět sednout na kolo. V devět ráno je to tu! „Davide, startujeme!“ volám natěšeně. Prakticky celý den máme pravidelně se opakující scénář. Za hodinu až dvě vyjedeme do horského sedla v tisíci metrech, za deset minut klesneme do podobné výšky jako před stoupáním, přejedeme most v údolí a začínáme nanovo šlapat vzhůru. Úsek mezi městy Pukë a Kukës po silnici SH5 by šel popsat trefně pohádkovou terminologií. Postupně totiž přejíždíme sedmero kopců, sedmero údolí a sedmero řek, než dojedeme do dnešního cíle. Chvíli máme ovšem pocit, že jsme zabloudili. Při šestém stoupání dlouhou dobu nepotkáváme ani v protisměru žádné vozidlo. Silnice občas mění asfaltový povrch na šotolinu a cedule u cesty prakticky neexistují. „To je božský klid!“ libujeme si oba dva. V liduprázdných kopcích máme také dost času přemýšlet o životě. Mně se opakovaně vybavují poslední chvíle strávené s mojí maminkou, David si zase promítá, co ho ještě čeká za životní změny, včetně rozvodového řízení. Jakmile vjedeme do civilizace, myšlenky okamžitě mizí. V malé vesnici si v restauraci dáváme pauzu a zažíváme zde malé zklamání. Pochutnáváme si na polívce a salátu a přitom pozorujeme dění kolem. S námi na zahrádce sedí tři dědouškové. Je neskutečné, jak moderní doba pronikla i do těch nejodlehlejších balkánských vesnic. Fousatí pánové si spolu vůbec nepovídají, byť sedí u jednoho stolu. Každý hledí do mobilu a popíjí u toho Coca-Colu! „Kde jsou ty časy, kdy staříci klábosili o životě, bafali přitom fajfky a na stole stál půllitr pěnivého moku!“ poznamenávám nostalgicky k realitě dnešní doby. Pozdě odpoledne již před sebou v údolí vidíme první obydlí města Kukës. Do města se nám zajíždět nechce, proto hledáme nocoviště u první vesnice o kus dál. Sotva sjedeme z asfaltky, sbíhá se k nám místní drobotina. Není moc možností, kde přespat, protože všude kolem jsou jen samé kopce a žádná rovina. Nejstaršímu klučinovi je dvanáct let a umí pár anglických slovíček. Hrdě ukazuje na oplocenou zahradu a za ním stojící ruinu domu. Tvrdí, že to patří jeho tátovi a on nám dovoluje si zde postavit stan. Tma je na spadnutí, v nohách máme přes 120 náročných kopcovitých kilometrů, proto jsme rádi, že se tady můžeme natáhnout. Podle Davidova výškoměru jsme dnes nastoupali přes 1700 výškových metrů! To děti ovšem vůbec nezajímá. Jsou zvědavé, klidu nám nedopřejí a stále se na něco ptají. Přes jejich tlumočníka aspoň na pár dotazů dáme dohromady odpovědi. Rozdáváme jim několik českých bonbónů. Jen se po nich zapráší. Jakmile je ale dají do pusy, okamžitě obaly házejí na zem. Papírky sbírám a ukazuji, ať to hodí doma do koše. Celý Balkán má s odpadky obrovský problém. Prakticky za každým městem nebo vesnicí nacházíme zapáchající černou skládku. Jakmile se setmí, děti prchají k rodičům do svých domovů a my uléháme do svých spacáků k zaslouženému odpočinku.
Celý článek si můžete přečíst v tištěné verzi časopisu nebo v elekronické verzi https://www.alza.cz/media/cykloturistika-3-2020-d5839810.htm.
Přidat komentář