Možný začátek číslo jedna. „Gratulujeme, máte nový rekord!“ Jaký, milý Garmine, povíš mi, viď? „Nejrychlejších 40 km!“ Milý Rudolfe, zapomněly jste dodat, hodinky moje statističky.
Možný začátek číslo dva. Psal mi před rokem známý. Byl sebelítostivý, měl za sebou pár životních pádů. Byl jsem soucitný, měl jsem pochopení. Politoval jsem ho. Nedávno napsal znovu. Byl opět sebelítostivý. Už jsem nelitoval, ale byl jsem věcně nahlížející na realitu. „Jsem na 140 kg a nevím, co s tím. Vždyť co ti řeknou doktoři? Nežer! To je mi rada… Ještě že mám elektrokolo, to mě uveze.“ A tak nějak.
Možný začátek číslo tři. Když jedu na kole, prokrvuje se mi mozek. Úplně to cítím. Rojí se nápady, myšlenky. Jenže někdy se v tom roji objeví taky pěkná kravina. Spíš hodně pěkných kravin, protože mi to v tomhle oboru hodně jde.
Teď teprve je začátek. Proč si tedy nevyberu jeden a konečně nezačnu? Inu, ony ty tři začátky vlastně souvisí. Jsou jeden.
Tomu známému jsem nenapsal, aby nežral, ale byl jsem upřímný. Hodně. Má problém, podle všeho nemá jiné omezení než vlastní morálku, má vhodný nástroj (e-bike), je tedy na čase postavit se problému čelem. Nelitovat se, konat. Jde to, doložil jsem mu třeba na příkladu vlastních zdravotních patálií a následného cvičení a diet z před tří let.
Zmíněný rekord jsem dosáhl cestou na kole z práce v pondělí 2. listopadu. Na Dušičky, aniž bych záměrně vyrážel v ten den vzpomenout na zemřelé či u kostela vyžebrat všesvatý rohlík. Prostě bylo nezvyklé teplo a mně se po dlouhé době chtělo. Byla to parádní jízda. Ona vždycky taková bývá. Byly časy, a vlastně jsou průběžně, kdy jsem si právě proto plánoval jezdit do práce pravidelněji. Ale znáte to. Tu nějaké ty povinnosti, támhle nějaká ta jiná zábava, člověk si vždycky najde výmluvu.
Vzpomněl jsem si ten večer na toho známého. Seděl jsem kousek před domovem na lavičce v polích a civěl na obří měsíc. Bylo krásně a mně bylo taky krásně. Postav se! Ty vole, Rudolfe, ne teď z té lavičky! Postav se konečně sám sobě a přestaň se vymlouvat. Začni!
No a jak byl mozek prokrvený, došlo na tu kravinu. Asi už to tak mám, že nemůžu prostě jednoduše fungovat, že potřebuju nějakou tu méně či více nesmyslnou výzvu. Rok má 52 týdnů a ty pojedeš každý týden minimálně jednou na kole do práce. A basta, ti říkám! Nevymlouvej se, fňukno, stůj čelem, ti říkám – jiným, to se ti to radí! A je to venku a je to dané.
Setrval jsem na měsícem zalité lavičce, kterou se i se zalitým mnou ze zálohy snažila sežrat okolní tma, a ladil jsem. Abych předešel vlastním výmluvám a našel řešení pro občas možná opodstatněné selhání (opravdové povinnosti, opravdu nevlídné počasí či třeba opravdová nemoc), nastavil jsem si pár pravidel. Dal jsem si třeba tři životy navíc. Sice oficiálně začnu od prosince, ale během listopadu mám šanci vytvořit si kredit tří jízd (už ho mám) a jím případně v budoucnu zaplátovat mezeru. Dále dovolenou a jiné absence v práci je nutné nahradit jízdou v jiném termínu. Jisté totiž je, že přes dvě pevně spjatá čísla nejede vlak – 52 (jízd) a 12 (měsíců). Pro splnění stačí jednosměrná jízda, tedy 45 km, na jaře a v létě s lepším počasím (a doufám už i kondičkou) pak obousměrná jako bonus. Musí to být kilometry navíc k běžnému ježdění, jinak by to nedávalo smysl. Jo a svou výzvu bych měl veřejně přiznat (což právě činím), aby nastala obava z ponížení a já se tím spíš nevzdal. A bylo to. Teda – a je to!
Hlavou pak ještě proběhlo pár marginálií. Například to, že počet jízd krát délka rovná se minimálně 2340 km (jednosměrná varianta). Kdybych místo toho jezdil autem, projedu jen za naftu k 5000 Kč; na kole stěží opotřebím jedny pláště a řetěz…Taky bych se tu teď třeba mohl nadouvat ekologičností a něco na tom taky bude. Ale spíš je to prostě hlavně výzva, co se chytla.
Prosím nesmějte se vy, kdo jezdíte na kole do práce pravidelně dlouhá léta anebo jezdíte hodně. Každý máme své limity jinde, každý máme jinak pestrou náplň života (povinnostmi, zájmy i prioritami) a tak dále a tak podobně. Věřte, že pro mne to je solidní zásah do zavedených pořádků a solidní výzva, byť jde o pouhou jednu cestu týdně, a co, že i v zimě.
Nejde mi o dokazování čehokoliv někomu či sobě sama, o trénování, o porce najetých kilometrů a vzájemné honění si trik. Nejde o to, že to je 45 km (anebo 90) a že to za rok dá tolik a tolik – i kdybych třeba bydlel jinde, třeba podstatně blíž, stálo by mi to za to.
Jde o to kopnout se do zadku, rozvlnit půlky, zvednout je z gauče, vyvést je ze zavedených stereotypů a uvést v život zas jednu z věcí, o kterých dlouho přemýšlíte – a současně si pořád jen hledáte nějakou výmluvu. Neustrnout, bavit se, poškádlit se, vyvést se z rovnováhy, trochu se potrápit, sem tam si přivstat. A pak jít a najít si nějaký další cíl. (A že se pohrnou, když budu takhle zásobovat mozek kyslíkem!) I když zas třeba bude trochu divný až praštěný, protože tím dostojíte svému způsobu života a sobě samým – taky jsem dost divnej a praštěnej kus.
A co vy? No, ano, i vy a taky vy tam, co se zrovna snažíte dosáhnout neviditelnosti? Nepřidáte se? Nesejdeme se pod hashtagem #52xdoprace na Facebooku či Instagramu? Zkusíme to a uvidíme, ano? Tak jo, fajn! Ještě jdu obejít redakci…
Anebo to máte úplně jinak?
Rudolf Hronza
PS: Toto vydání Vela je poslední, které letos vyjde, na Velo 1/2021 se můžete těšit 12. února. Prožijte tu delší odmlku v klidu a zdraví, opatrujte se. Těšíme se na shledání s vámi příští rok! A děkujeme za přízeň i pochopení změn.
Přidat komentář