Dějství první – startovní horečka
Je pátek, 24.května a naše startovní horečka dostává konkrétní dimenze.
Pavla říká, že bude zvracet již při slovu kopec, já chodím celý týden
na rehabilitaci a piji jen nápoje vhodné pro sport, Marcel tvrdí, že je
v pohodě a na „výlet“se těší.
Od rána potkáváme na našich silnicích velké množství aut s koly na
střeše. My znalci víme, kam všichni míří – do Klatov. Tam se
v podvečerních hodinách ocitáme i my. Atmosféra v okolí zimního
stadionu je v pravdě biková. Všude jsou stánky všemožných firem, které
mají něco společného s biky. Je libo nové pláště, helmu, dres,
poslední servis – není problém.
Vše míjím a mířím na registraci, ta probíhá rychle a už stojím
v balíku lidí, kteří čekají na pamětní triko a další upomínkové
předměty. Stojím ve frontě a pozoruji cvrkot. Jak vlastně vypadá klasický
biker? Vypadá zcela jinak než já! Vypadá jako záchodový pavouk, aspirant
na ozdravovnu a nemá chlupaté nohy! Mám výhodu (u výdeje trik)! Jdu si pro
velikost XXL, ostatní stojí v dlouhé frontě na trika menší. Vidím pána
ve stejném věku jako já, který si žádá velikost S. „Už nemáme“
z ní z úst studentky u výdeje. Pán je smutný, „emko“ bude mít jako
noční košili, aby ne, vždyť má metr šedesát a padesát kilo.
Odcházím – v ruce startovní číslo, čip, triko – mířím do hospody
.
Dějství druhé – KRÁL
Je ráno, den D a snídám, respektive se pokouším – tělo se potravě
brání, asi nikam nechce – ví proč. Vytahuji „zázračnou“ tyčinku
plnou vitamínů a aktivátorů výkonu – Pavla a Marcel mi ji
„závidí“. Za tónů písně Daniela Landy, Holky a mašiny, vyrážíme na
místo startu.
Čas – T mínus 10 min
Chceme útočit ze zadních pozic a tak vyčkáváme v zadní části ulice.
Pavla jde na záchod, prý je hned zpět.
Čas – T mínus 60 sekund
Dav 3500 lidí se vlní vzrušením, moderátor křičí do mikrofonu,
z reproduktorů buší techno…. a Pavla nikde.
Čas – zero – START
Výstřel z děla, Pavla přichází.
V tento moment přestává být čas důležitý, přecházím na kilometry.
1 km – Triumfálně projíždíme špalíry diváku, kteří nadšeně
aplaudují. Pavle je zima – obléká si fleecovou bundu.
2 km – Stále jsme v Klatovech. Pavle je horko a za jízdy! si svléká
fleecovou bundu – sklízí obdiv bikerů za námi jedoucích.
3 km – Začíná drobně pršet. Jsme na okraji Klatov. Pavle je zima.
Zakazuji Pavle se znovu oblékat.
10 km – Vjíždíme do terénu. Vypadá to na báječný výlet. Poprvé
stojíme, slézáme a tlačíme do kopce. Na úzké pěšině nemůžeme
projet.
12 km – Z asfaltky točíme prudce vlevo, louka, technický výjezd lesem a
pak prudce dolů – míříme k prvnímu brodu, ohlížím se – nevidím
Pavlu. S Marcelem zastavujeme pod kopcem a čekáme. Pět minut, deset minut.
Voláme mobilem Pavle. Zvedá to – „Proč mi ujíždíte, když jsem
píchla!“ Jsem v klidu a ptám se, jestli to zvládne. Jsme totiž o dva
kilometry dále a hlavně o 200 metrů níže a nechce se nám vracet zpět.
Prý už jí pomáhají. Dáváme si tedy pauzu a čekáme. Ze zatáčky
přichází biker, zadní kolo prázdné, okolo těla omotané tři! duše.
„ Co je“ ptám se. „ Na dvou kilometrech jsem třikrát píchnul“.
Popřejeme hezkou procházku a čekáme dál. Po 35-ti minutách přijíždí
Pavla.
13 km – A je tady první brod. Boty jsou durch, ale jinak projíždíme bez
problémů.
13 – 20 km – První velké stoupání. Jsem úplně ztuhlý. Je to bída.
Marcel poodjíždí a čeká na vrcholu.
25 – 35 km – Další stoupání. Jedeme lesem, občas tlačíme.
Konečně nahoře. Nemáme mapu, tak se mylně domníváme, že největší
kopec již máme za sebou. Těšíme se na občerstvovačku.
Teď už jen sjet dolů. Nájezd do sjezdu, cedule – POZOR NEBEZPEČNÝ
SJEZD!!! Je to pravda. Velmi prudká trialová pasáž, kola stojí a já stále
jedu. Mrazí mne. Neřeším jestli spadnu. Pokud ano, budou se starat jiní,
já se vzbudím až v nemocnici.
35km – Pauza. Dáváváme si pivko a rohlík se salámem. Pavla zkouší
energetický gel – zvedá se jí žaludek a skoro zvrací. Prý to chutná
jako nafta. Mě to nevadí a zbytek gelu „dojíždím“. Marcel si dává
další pivo a já salám. Jsem zcela ztuhlý a nechci věřit tomu, že jsme
v polovině závodu.
35 – 40 km – V domnění, že teď už bude jen pohoda, najíždíme do
stoupání plného bahna, šutrů a kořenů. Tlačíme, Marcel jede a ujíždí
nám (prý počká nahoře). Už mne nebaví tlačit a znovu nasedám. Je to
lepší, jelikož mi tak netuhnou nohy. Začínám i „předjíždět“.
Nadmořská výška na mém compu stále roste a konec je v nedohlednu. Někde
se stala chyba. Zcela vysílen se ocitám na vcholu (kopce). Chci domů, do
Prahy, do pr…tady snad nemají ani kousek cesty po rovině a že se z kopce
nemusí šlapat!? Nemusí, ale také se nejedná o běžné silnice hore
dolů.
40 – 45 km – Další sjezd, Marcel nahoře nečekal – závodník,
známá cedule s vykřičníky, docela se těším. Jedu za velmi za bojácnou
dívkou, zastavuje v nejprudší pasáži, musím se vycvaknout, uhýbá,
snažím se opět zacvaknout do pedálů, nejde to a a a jdu přes řidítka,
dělám cvik, který si pamatuji z let školních, kdy jsem skákal přes
koně. Stojím na nohou, stále držím řidítka, kolo je za mnou. Nasedám a
jedu dál. O poznání riskantněji, už to mám v paži.
Další kopec už ani nevnímám. Cíl se „blíží“, už jen 25 km. Chce
se mi brečet, ale slzy už jsem spotřeboval na pot. Camelbak už je také
prázdný.
45 – 50 km – Je tu další brod. Jedeme ve skupince 6-ti lidí. Něco
tady nehraje. Okolo brodu jsou pohodlně usazeni chataři v rozkládacích
křesílkách, brod je uměle osvětlen (je v tmavém lese). První najíždí
do brodu Pavla, skáče a dává nohu dolů. Ustála to. Brod má 40 cm vysoký
a břeh a je cca 50 cm hluboký. Není čas na hrdinství. Slézám z kola a
po vzoru cyklokrosařů brod přebíhám. Znovu si prohlížím brod. Ty svi…
chataři postavili pod brodem hráz a nájezdový břeh sesekli, aby byl více
příkrý.
50 km – Občerstvení – Doplňuji tekutiny do mého rezervoáru, už
nemohu kousat a už jen ožužlávám pomeranče. Paní na občerstvovačce
tvrdí, že bude pršet, ať si pospíšíme (o to se snažím už od půlky) a
krásným klatovským dialektem mne povzbuzuje. Pavla si musí dát cigáro,
jinak prý umře (kuřáci = ropáci). Volám Marcelovi. Ten mi pro změnu
ostravkym dialektem sděluje, že nás ještě čeká kopec jako sviňa –
věřím mu.
50 – 60 km – Je to kopec jako sviňa. Téměř pořád tlačíme. Je to
hodně technický úsek a byl by problém to vyjet i ve svěžím stavu. Teď
je to problém i vyjít. V naší skupince jsou stále stejné tváře.
Navrhuji, abychom se domluvili, co si kdo od koho vezme, pokud umře, jako
piloti. Nereagují – suchaři. Nasazujeme s Pavlou k trháku, zrychlujeme
krok a po té nasedáme do sedel. Drží se nás jen dívka s culíky na
trekkingovém kole. Už jí mám plné zuby, pořád mlčí a jen šlape. Pavla
má stejný pocit. Navrhuji jí zabít a zahrabat, Pavla souhlasí, máme však
málo sil tak od tohoto záměru upouštíme a ujíždíme této slečně
v nebezpečném sjezdu.
60 – 74 km – Blíží se cíl, nalézáme v sobě zbytky sil a
zrychlujeme. Po dlouhé době mám opět pocit, že na kole opravdu jedu. Hecuji
Pavlu, ať ještě zrychlíme a předjedeme pár lidí. Daří se to. Ocitáme
se na silnici do Klatov, jsme v mírném kopci před stadiónem,
předjíždíme další vysílené, jen vyběhnout schody a …. bere mě
hrozná křeč do lýtka. Musím zastavit. Jsem předjížděn předjetými.
Dojíždím do cíle s napnutou levou nohou, deset sekund za Pavlou.
Epilog
Těsně po dojezdu jsem tvrdil, že už nikdy víc. Cestou do Prahy už tak
rezolutní nejsem a říkám uvidíme. O den později si již pohrávám
s myšlenkou jet příště znovu, ale delší, 100 km dlouhou trať. Nevím,
co mne k tomu vede. Vždyť pokud pojedu na takovou vyjížďku sám, je
možné, že tuto trať ujedu rychleji i s posezením v hospůdkách,
ušetřím 550 Kč za startovné a nebude mne tlačit pocit, že musím.
Jenže ono je to úplně něco jiného, přidělat si číslo na řidítka a
vyrazit. To se musí zažít.
Pojeďte příště se mnou, ať si můžete říci – jsem KRÁL ŠUMAVY
😉
Včelda
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT