Ano, je to něco neuvěřitelného. Samé singltreky, ale jaké! Zjišťuju, že to, co máme u nás, je takový Disneyland. Tohle je nářez. Úplně jiná kategorie. Neříkám to proto, abych byl za hrdinu, ale proto, že to tak prostě je. A nebojím se to říct, protože vzhledem k tomu, kolik práce mi ten boj s místními traily dává (e ještě jsem ho hlavně nedobojoval) a kolik sil bere, za hrdinu rozhodně nebudu. Spíš za neználka a středoevropského naivku. Podobně jsme se přecenili kdysi s Rudou Hronzou na Moabu, ale tam nešlo o výkon.
Ať dopadnu jakkoliv, ten přípravný proces stál za to. Ještě před dvěma roky jsem měl 128 kilo, před rokem 120, při odjezdu jen lehce nad sto a tady, při místní stravě už budu asi pod stovkou teď. Něco mám najeto, něco zažiju.
Pokud u nás platí, že náročnost stoupá s rychlostí, tak tady je to skoro naopak. Náročnost ale stoupá taky s tím, kdo jede kolem – před vámi a za vámi – a s tím, v jakém psychickém rozpoložení jste a jak hodně se stupňuje vaše únava. „Užívej si, měj z toho radost, půjde ti to líp,“ vsugerovávám si, když mnou cloumá vztek a bezradnost. Ženské, „kolegyně závodnice“, pořád melou hubou, slyšíte je ze strašné dálky, já se soustředím, zuby zaťaté a poslouchám tohle… To vám vezme chuť a morálku. Z kopce to vždycky nedávají, ale do kopce vás pak mine taková neforemná šedesátnice jako prd. Doma bych to mít nechtěl, ale jak jezdí na kole, klobouk dolů…
Drtivou většinu času jedete nulovou rychlostí na nejlehčí převody, skáčete přes kořeny, kloužete se, smýkáte, skáčete a neustále drncáte, drrrncáte, drrrrrrncáte… Enduro sekce patří k tomu nejlehčímu, vědí, že to závoďáci rozpálí, tak nechtějí, aby se pozabíjeli. To bývají takové naše Rychlebky, takový flow. Když na mapě vidíte rovinu, nemusí to tak být, vlastně to tak není skoro nikdy. Jen ten trail prostě nestoupá ani neklesá a nekončí a nekončí. A když je stoupání, tak zas buď na hranici jetelnosti, nebo na nejlehčí, brutál do kopce. Ale nechodí nikdo, pořád se jede.
Bolí mě ruce a ramena (ta strašně) a záda a levý palec na ruce a prsty v botech – to jak pořád něco řešíte s kolem, pracujete s těžištěm, mlátíte s sebou o pařezy. Jo, kolegové říkali, že to nebude jen o tom, co mám v nohách, že bych měl posilovat. Nebral jsem je vážně. Chyba!
2014 BCBR DAY 1 from BC Bike Race on Vimeo.
Krajina je fantastická a když sedíte dole na basebalovém hřišti u své rozbalené tašky a sbíráte síly k tomu jít vystát frontu na sprchu, vypadá to na skvělý den, skvělou projížďku. Ale popravdě – je to těžší a tvrdší, než jsem čekal. Mívám tendenci věci zlehčovat a nebrat vážně, to byl i tento případ. Videa vypadají tak skvěle a jízda po kanadských trailech tak hravě. Ale třeba to v příštích dnech bude jinak…
Každopádně, musím souhlasit s Miloszem, už teď je to to „nejvíc“. Trail nahoře na kopci, v nízkém porostu, s výhledem na záliv a zasněžené hory kolem a stezka, která se jen tak proplétala kolem travin a pařezů, to byla pohádka. Už pro ten sem stálo za to jet.
Martin Raufer
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT