Spolu s ním tak odešla jedna z největších osobností domácí poválečné cyklistiky, a to nejen pro jeho stopu, kterou zanechal v závodní cyklistice coby dvacetinásobný mistr republiky, kapitán či trenér reprezentace, ale především jako neúnavný popularizátor jízdy na kole ve všech jejích formách a vysokoškolský pedagog, který vychoval řadu svých pokračovatelů šířících dál lásku k cyklistice. Poslední rozloučení s Jaroslavem Cihlářem se uskutečnilo v neděli 11. května v 11 h ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích.
Cyklista tělem i duší, který na kole pravidelně jezdil prakticky až do svého skonu, byl příkladem nejen svým vztahem k jízdnímu kolu a znalostmi v oboru, ale také rovným charakterem a pevnými postoji, které mu nejednou zkomplikovaly život. Začátkem letošního dubna již s podlomeným zdravím oslavil 90. narozeniny. K jeho životnímu jubileu jsme v časopise 53×11 (č. 2/2014) připravili rozsáhlý materiál z pera historika Jana Králíka, autora autobiografické knihy o Jaroslavu Cihlářovi Život v jednom kole (vydalo ji naše mateřské vydavatelství V-Press v roce 2005, k objednání na https://www.ivelo.cz/…ava-cihlare/ ) a také osobní vyznání členů redakce, které nyní zveřejňujeme v plném rozsahu.
Patří mezi přední osobnosti domácí cyklistiky. Byl dlouhá léta naším nejúspěšnějším sprinterem, dvacetinásobným mistrem republiky i podezřelým živlem, jehož vyvedli z vlaku, když jel reprezentovat republiku. Zaváděl moderní tréninkové metody, které poznal ve Francii, stál u zrodu domácí výroby galusek, treter i závodních kol Favorit. Reprezentant i trenér. Generace sportovců si ho vážily a váží pro jeho morální kredit a zkušenosti. PhDr. Jaroslav Cihlář, od 7. dubna devadesátník.
PRVNÍ VÍTĚZSTVÍ
Závodit na kole mu nepřišlo na um. Chodil do Sokola, bavila ho atletika. V osmnácti bude následovat bratra Evžena, člena závodního motocyklového týmu Jawa. Na start cyklistického závodu se poprvé postavil 27. dubna 1941. Evžen ho přihlásil k závodu do vrchu Barrandov, protože zrušili atletický mítink, kde měl Jaroslav startovat. Na bratrově Avonu s balonovými plášti k překvapení všech vyhrál kategorii neorganizovaných. Druhý den jel do kanceláře pořadatelské SK Slavie, aby jednak převzal plaketu, jednak do Slavie vstoupil. Cestou ovšem potkal Miroslava Junga, vášnivého cyklistu a náčelníka Národního sportovního klubu – NSK. Jung do Cihláře hučel tak, že místo do Slavie vstoupil do NSK. Na první schůzi byl svědkem historického okamžiku: byla vyhlášena stavba cyklistické dráhy. A také její otevření: 7. září odpoledne… téhož roku. Díky nadšení a podpoře 200 000 korun od strakonické zbrojovky ČZ termín splnili. Dráha v Praze na Třebešíně měla prvořadý význam pro další vývoj naší cyklistiky. Zvýšila úroveň dráhových disciplín a dala vyniknout talentům, v prvé řadě Jaroslavu Cihlářovi.
CESTA VZHŮRU
Válku prožil jednak na Třebešíně, jednak jako totálně nasazený v Kolíně nad Rýnem. I tam ve volných chvílích závodil. Domů přivezl zvon z vyhořelé hasičské zbrojnice, který věnoval klubu NSK. Ještě nedávno byl uložen v kanceláři třebešínské dráhy. Neměl by se ztratit. Je na něm vygravírováno: Dar Jaroslava Cihláře, Kolín nad Rýnem 1943. Přes půl století se jím zvonilo poslední kolo tamních závodů. Konec války skončil tragicky pro Evžena Cihláře. V květnových dnech byl zraněn a následkům podlehl. Jaroslav se rozhodl definitivně věnovat cyklistice. Začal studovat na tehdejším Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy při Univerzitě Karlově. V létě 1946 se vydal do Paříže. Po krušných začátcích se seznámil s Danielem Clémentem, výjimečnou osobností. Vedl v Paříži první školu pro trenéry cyklistiky a všemu kolem cyklistiky se nadšeně věnoval, od výchovy talentů po vynálezy. Platí to kupříkladu o rychloupínáku kola, který prodal Campagnolovi, ačkoli to oficiální verze interpretuje trochu jinak. Jaroslava Cihláře a jeho kolegů Vladimíra Čapka a Karla Cibuly se otcovsky ujal. Zůstali ve Francii čtvrt roku. Na podzim 1946 jel Jaroslav Cihlář do Paříže znovu, aby absolvoval Clémentův trenérský kurz. Na podzim 1947 si to zopakoval, v roce 1949 shodou okolností a náhod byl u Clémenta potřetí. Po absolutoriu zůstal ve Francii ještě šest týdnů. Chodil po odbornících, navštěvoval výrobce kol, studoval závodní řády, dostal se k organizátorům Tour de France, k pořadatelům šestidenních závodů, ředitelům velodromů, mluvil s moderátory závodů. Navštívil laboratoře v Sevre Bellevue, viděl výrobu kol pro reprezentanty – doma jsme netušili, že se rám staví na úhlové vteřiny, že se spoje kontrolují rentgenem. Sbíral materiál, dělal si poznámky, měl toho osmdesát kilogramů.
NA VRCHOLU
Doma všechno předal náměstkovi ministra strojírenství Skalovi. Ten ho pověřil navrhnout a pomoci vyřešit náhradu za dovoz sportovních kol a napravit jejich naprostý nedostatek. Výrobcem byly rokycanské znárodněné podniky Tudor a Tripol. Chyběla už jen značka. U Skaly přišla řeč na strakonické řetězy Favorit. Jednoduchý i výstižný název hned přijali. Grafický návrh vytvořil František Freiwillig. Chybělo málo a jezdili bychom na kolech Borec, jak některý ministerský úředník doporučoval. Cihlář přivezl také vzorky galusek pařížského výrobce Barreau, nejnovější přehazovačku Huret, s níž Louison Bobet vyhrál vrchařskou soutěž na Tour de France 1950, u nás do té doby neznámý dvoupřevodník s 46 a 51 zuby s přesmykačem a kliky se středovým složením. Všechno dal Favoritu Rokycany. Ve Francii vyhrál tretry Legér. Půjčil je Honzovi Voslářovi, ševci z NSK, který se později stal modelářem v obuvnickém průmyslu. Ten zhotovil kopyto, na němž se tretry začaly vyrábět. Podobné to bylo s pláštěnkou, dresem a rukavicemi. Další akvizicí byla sportovní pravidla, která přeložil. Závodil. V roce 1952 vrcholily přípravy na olympiádu v Helsinkách. Cihlář držel všechny československé rekordy od 200 metrů po hodinovku, na soustředění v Moskvě vyhrál tři ze čtyř závodů, vytvořil tamní rekordy na 200 a 1000 metrů, byl čtyřnásobným mistrem republiky, měl životní formu, chystal se na olympiádu. Vyfasoval reprezentační oblek, stříbrnou účastnickou medaili, nakonec se konala slavnostní večeře. Ještě měl v ruce příbor, když mu politruk major Havlík oznámil, že se má po večeři odebrat ke své rotě – právě si odbýval povinnou vojenskou službu. Nikam nepojede. Bylo veřejně známo, že Cihlář má ve světě známé. Kdyby jako voják emigroval, byla by to pro režim těžká rána. V tu chvíli si Jaroslav vybavil, jak se ho před měsícem ptali nejen na známé ve světě, ale také zda je manželka těhotná. Že v tu chvíli nebyla, zpečetilo jeho helsinský osud. Natruc zajel v době olympiády nové československé dráhové rekordy. Nikde se o tom pochopitelně neobjevila zmínka. Na olympiádě dráhaři vyhořeli. V roce 1954 poprvé směl opět do zahraničí na mistrovství světa do Kolína nad Rýnem. Na nádraží ho vyndali z kupé. Výprava odjela, načež ho za několik dnů do Německa přece jen pustili. Z vlaku šel rovnou na rozjížďky. Vcelku pochopitelně nepostoupil. V roce 1956 odcestoval na olympiádu do Melbourne jednak jako závodník, jednak jako trenér. Byla to strastiplná cesta tam a ještě horší zpět. V Melbourne získal tandem Fouček–Machek stříbro, Fouček ještě jednu stříbrnou na 1000 metrů. Stíhací družstvo, v němž Cihlář jel, bylo celkově šesté. Po návratu se Cihlář stal trenérem na Třebešíně, kde měl připravit stíhací družstvo pro olympiádu 1960 v Římě. Krátce před odjezdem do Itálie mu sdělili, že jako nestraník nepojede nikam. Místo něho pojede Václav Machek, v té době už dobře známý případ, před nímž bylo radno držet jazyk za zuby.
JINÝM SMĚREM
Nezatrpkl, ale ochladl. Přestala ho vzrušovat vidina vrcholových sportovců, zlatých medailí a světových rekordů. O kolech začal přemýšlet jinak. Jistě ho k tomu vedlo i směřování vrcholového sportu jako ideologického nástroje. Tehdy dostal nabídku stát se státním trenérem, absolutně nejmocnějším pánem domácí cyklistiky. Rozhodoval by o trenérech, oddílech, reprezentantech, dotacích – dostal by moc. S ohledem na jeho výkony, zkušenosti, kontakty a vzdělání to byla logická volba. Těsně před jmenováním vyšla v časopise Stadion zprávička, že mu udělili titul zasloužilého mistra sportu. Pak došlo ke dvěma událostem: jednak Cihlář nabídku nepřijal, jednak titul nedostal. To zpupné odmítnutí mu neodpustili. Bylo mu to jedno, své poslání už viděl jinde. S radostí přijal nabídku Fakulty tělesné výchovy a sportu. V červnu 1961 tam nastoupil a působil ještě dlouhá léta poté, kdy mohl spokojeně užívat důchodu. V tom období se ještě jednou vrátil do centra světového dění. V roce 1968 vedl naše cyklisty na olympiádu v Mexiku. Naši nepostoupili mezi nejlepší čtyři družstva, ačkoli jejich předolympijské výkony slibovaly úspěch. Ale tak to ve sportu chodí. V Mexiku byl Cihlář svědkem finálové jízdy, v níž se utkala družstva z východního a západního Německa. To západoněmecké vyhrálo, ale po mimořádně nesportovním protestu výpravy Německé demokratické republiky (a jeho nepochopitelném přijetí) dostali zlaté medaile Němci „demokratičtí“, západní nejenže neskončili druzí, ale byli diskvalifikováni. Mexický výsledek i do nebe volající nespravedlnost se pro Cihláře staly definitivním bodem obratu, kdy přehodnotil své snažení a působení.
KOLO JE RADOST
Cyklistiku už viděl z jiného úhlu. Začal studovat a pustil se do vědecké práce. Studium zakončil rigorózní prací na téma Společenská funkce cyklistiky. Vyjádřil v ní, že smysl kola a cyklistiky není v jeho funkci ideologického nástroje politické moci, ani v jeho využití pro komerční účely. Léty si uvědomoval znemravňování sportu a zjednodušování jeho poslání na zisk medailí. Tento systém ponižoval a zavrhoval ty, kteří na medaile nedosáhli, což ho čím dál víc roztrpčovalo a vedlo k opačnému pohledu na cyklistiku a sport vůbec, než jaký sám zastával v dobách své závodnické slávy. Smysl je v radosti ze sportování, v podpoře těch slabších. Poznal sílu hnutí Audax, které zamítá vynášení výkonnosti nejsilnějšího a klade důraz na společný výkon, kdy silnější pomohou slabším a ve vzájemné spolupráci dokáží zdolat někdy až neuvěřitelné cíle. Proto začal francouzský Audax u nás prosazovat. On, bývalý mnohonásobný mistr republiky, mnohonásobný rekordman, reprezentant, reprezentační trenér, akademický mistr světa na silnici. PhDr. Jaroslav Cihlář.Jan Králík autor je publicista věnující se historii motorizmu a jízdního kola Foto: Robert Štěrba a archiv J.C.
3 REDAKČNÍ POHLEDY
Možná osud tomu chtěl, že my tři společníci, kteří jsme se před lety podíleli na zrodu vydavatelství, které přivedlo na svět cyklistické časopisy Velo a 53×11, jsme se všichni v různých etapách setkali s dr. Cihlářem a přitom každý v jiné roli. Žáka, spolupracovníka i novináře. Tedy pádný důvod k osobnímu zamyšlení nad tím, čím pro nás je významný jubilant.
LUBOMÍR SEVERIN
SPOLUPRACOVNÍK
Kvas doprovázející změnu společenských vždy trochu zamíchá strukturami systému, objeví se nejistota, nikdo přesně neví, co má od druhého očekávat. Takovou náladu jsem vnímal po listopadu 1989 na prvních setkáních pražského občanského fóra cyklistů v klubovnách třebešínského velodromu. Jedním z tehdejších parametrů hodnocení byl výraz „struktury“. Ty se dělily na staré a nové. Ona nejistota způsobila, že se u předsednického stolu sešly „staré“ struktury (čas potvrdil, že šlo o struktury „průběžné“) a „nové“. K nim patřil i profesor Jaroslav Cihlář, ač věkem nejstarší. Byla to jeho již nevím kolikátá mise na pomoc domácí cyklistice, ke které se nechal přesvědčit, ačkoliv ukončení všech předcházejících neproběhlo v rámci salónních metod. Jaroslav Cihlář byl takovou autoritou, kterou nebylo možno ignorovat, ale nabyl jsem dojmu, že to byla pouze součást taktiky a snahy „průběžáků“ překonat přechodné období s morální záštitou, a za čas se uvidí… Vidělo. Jako jeden z mála vzal na vědomí vystoupení skupiny nadšenců, jež si dala za úkol udělat vše pro popularizaci a právní zakotvenost horské cyklistiky v rámci tehdejšího svazu cyklistiky. Se znalostí historie, stavu cyklistiky ve světě a dopředu správně odhadnutých možností disciplíny, která byla v očích matadorů pouze dočasnou módou a zbytečnou komplikací, nám poskytl nejen čas na naše představy, ale i pomoc. Od té doby jsem se stal u Cihlářů pravidelným hostem, naše vinohradské domovy dělila jen stovka metrů. Tehdejší třicátník na přelomu epoch měl pocit, že se vše musí stihnout rychle, u profesora Cihláře jsem se naučil trpělivosti. Zkušenosti a vědomosti získávané od třicátých let byly přesně utříděné, nové myšlenky a odhady budoucího vývoje vycházely z hlubokých znalostí historie. Z nich jsme čerpali sílu, že jsme součástí proudu, který tvář cyklistiky výrazně pozmění. Jaroslav Cihlář je cyklistika. V jako jednom z mála se spojily všechny její podoby, protože každou z nich prošel. Byl závodníkem, trenérem, technikem, který se zasloužil o posun produkce rokycanského favoritu, propagátorem nezávodních forem cyklistiky a zejména hnutí Audax, které vštěpoval jako pedagog svým studentům na FTVS, funkcionářem, autorem publikací, vizionářem. Pro takové není žádná doba současná, bývají většinou nepochopeni, hodnoceni v lepším případě shovívavým úsměvem, v tom horším přímo odsouzením. Přesto je hodně těch, kteří vidí nejen cyklistiku, ale i svět jiným pohledem. Za ně i za sebe Jaroslavu Cihlářovi děkuji.
MARTIN RAUFER
ŽÁK
Pan doktor Jaroslav Cihlář mě učil dva roky na Fakultě tělesné výchovy a sportu, poté předal své žezlo a odešel do důchodu. Tím pro mě výuka cyklistiky na vysoké škole skončila, jeho úroveň prostě nešlo vyrovnat. Pokud jsem nebyl jeho úplně posledním žákem, pak jedním z posledních jistě ano. Snad proto si mě pamatuje, což mě samozřejmě nevýslovně těší. Vždyť mu za ty desítky let musely katedrou sportů a pobytu v přírodě a letním kurzem cyklistiky ve Stráži nad Nežárkou projít a na svých kolech projet stovky studentů. A pak mě jistě vnímá také díky mé práci, on měl totiž vždycky k médiím velice blízko, sám rád publikoval a psal a byl si vědom toho, že bez médií to zkrátka nejde. Vždyť díky nim vznikly i ty největší světové závody jako například Tour de France, tvoří hrdiny i vzdělávají. Vždycky měl k médiím, která jsme začali dělat i my, co říci a jeho poslední dopis plný připomínek k naší práci mám dodnes schovaný. Nebyl jsem dobrý student, utíkal jsem na kolo a domů a nestrávil jsem s katedrou ty romantické chvíle na kole nebo na kurzu, o kterých studenti tak rádi vyprávějí. Jestli mi někdo v životě mohl něco dát a já tím pohrdl, pak to byl právě on. Dnes to vím. Škoda, že jsem se s ním nepotkal moudřejší, vyspělejší, nestrávil víc času v jeho přítomnosti. Byl pan učitel, osobnost s přirozenou autoritou a přitom překypoval vlídností. Aspoň já to tak vnímal. Ve škole nikdy nenudil, nepřeháněl, nevytahoval se, pamatoval si jména i obdivuhodné souvislosti, měl přesah do světa a vize, rozuměl trendům a dokázal – on, dráhař a tradicionalista, mezi nás šířit myšlenky BMX nebo horské cyklistiky v době, kdy jsme o těchto disciplínách ještě nikdy předtím neslyšeli. Mám dojem, že jeho vliv cítím i na dálku, zprostředkovaně, ta slůvka a věty, letmo pochytané jsou mi blízké. Někdy si říkám, a mám dojem, že cítím a vnímám, co by na tu kterou věc asi řekl on, jaký by měl postoj a komentář. Každé mé setkání s ním, ať je staré dny nebo desítky let, mě obohacuje a znovu naplňuje láskou ke kolu. Můj vztah k doktoru Cihlářovi nemohu popsat jinak, než jako směsici obdivu a uznání. Pro mě je romantickým hrdinou, který nikdy nedošel plného uznání. Největší osobností české a československé cyklistiky. Proč? Jsem opravdu hrdý na to, že odpověď na tuto otázku znám. Páter Tomáš Halík kdysi řekl, že považuje za štěstí, že do čtyřicítky mohl ze svého okolí čerpat moudrost starců a po čtyřicítce energii mládí. Pro mě je pan doktor Cihlář, spolu s mým dědou, jediným moudrým starcem mého života a já jsem vděčný i za těch pár hodin na katedře s ním strávených. Jeho věnování v útlé knížce o cyklistice „Mému povedenému studentovi“ je pro mě, bez sebemenšího patosu či přehánění, cennější než vysokoškolský diplom. Být „povedeným žákem doktora Cihláře“ bych opravdu chtěl být.
KAMIL HOFMAN
NOVINÁŘ
Jako začínající redaktor vhozen do víru převratných událostí v polistopadovém období jsem neměl mnoho záchytných bodů, dle nichž se zorientovat v domácí cyklistice, v níž se kdekdo „zapletl“ s bývalým režimem. Profesor Cihlář byl tím nejpevnějším, přímo pilířem. Šlo o zvláštní spojení, novinářské embryo a půlstoletím působení v cyklistice na nejrůznějších úrovních prověřená autorita, která právě vystoupila z „ilegality“. Jaroslav Cihlář se stal přirozenou osobností při setkáních pražského občanského fora cyklistů. Už tehdy jsem zachytil ten kontrast. Zatímco horliví revolucionáři povzbuzeni náhlou možností se vyjádřit ve svých příspěvcích sesazovali reprezentační trenéry a vedoucí tréninkových středisek, žádali přerozdělování dotací a uvolnění zadržovaných prémií ze zahraničních závodů, někteří dokonce navrhovali nutné změny na postu televizních komentátorů, pan Cihlář hovořil o vizích, o budoucnosti cyklistiky, o nezadatelné roli kola coby dopravního prostředku i sportovního náčiní. Tehdy jsem poprvé zaslechl spojení Cyklistika pro všechny, pojem který později poněkud zprofanoval a ani vytvoření dokonce samostatné komise pod tímto názvem na půdě svazu cyklistiky neuchopilo Cihlářem naznačenou podstatu, tedy využití masového potenciálu cyklistiky. Za bezmála čtvrtstoletí se v orientaci a uvažování zodpovědných orgánů pohříchu příliš nezměnilo, ale myšlenky dr. Cihláře přetrvávají a jsou nadčasové. Tehdy v roce 1990 jsem ho navštívil v suterénu Fakulty tělesné výchovy a sportu, kde opanoval své království – dílnu s koly, která připravoval pro studenty školy. Sice již nebyl oficiálním členem pedagogického sboru, ale pro mnohé studenty zůstal stále panem profesorem. Později na tohle naše první osobní setkání vzpomínal a také mne představoval svým cyklistickým známým slovy: „To je ten, co mě tenkrát vytáhl ze sklepa…“ Tehdy to tak opravdu bylo a já brzy pochopil, že Jaroslav Cihlář patří k těm lidem, kteří nebudou nikdy plně vyslyšeni, protože jejich pravdě nechce nikdo naslouchat. Přesto díky svému vysokému morálnímu kreditu i životním zkušenostem měl veškeré právo i sílu tuto svoji pravdu neúnavně šířit dál. Obdivuji ho pro pevnost jeho postojů a především pro lásku ke kolu, kterou dokázal předat mnoha dalším generacím. Obdivuji ho, že i ve svém vysokém věku brázdí Prahou – stále na hony vzdálenou označení moderní cyklistické město – v sedle bicyklu a že se na něm nestyděl dorazit jen tak v dresu a tretrách i na oficiální „nóbl“ akce. Prostě pan cyklista. Obdivuji ho také jako pamětníka, který dokáže i po víc než šedesáti letech vyprávět do detailu historky z tehdejšího pelotonu. Před pár lety jsem ho při přípravě materiálu do tohoto časopisu pojednávajícím o cyklistické hantýrce vůbec nezaskočil dotazem, jak vzniklo rčení ušít si žaket alias chytit hlaďáka, vybavoval si přesně situace i jména aktérů. Klobouk dolů. Česká cyklistika poznala málo tak všestranných a sportu oddaných osobností jakou je dr. Jaroslav Cihlář. V roce 1961 začal učit cyklistiku na Fakultě tělesné výchovy a sportu (FTVS) a pak dalších 43 let…
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT