Loni časopis Velo nabídl čtenářům následující zajímavou reportáž dvou Čechů, co se výzev nebojí. Přinášíme ji jako možnou inspiraci pro letošní sezonu.
S parťákem Radovanem Čížkem jezdíme silniční vícedenní akce, na letošek si ale Radek vymyslel výlet na horských kolech. No, výlet… Vybral si akci 20K UltraTrail, která se jede v prostředí Ligurských, Přímořských a Kottických Alp. A má těch 20K v názvu přesně ten význam, který vás napadne jako první? Převýšení? Má. Tedy spíš mělo. Lety se trasa protáhla a převýšení nabralo na objemu. Momentální název by zněl 25K. Hurá za utrpením do Itálie a Francie!
20K UltraTrail má pevně danou trasu, jedná se o závod bez podpory, na rozdíl od jiných však s omezením noční jízdy. Dvě noci můžete projet nonstop, ale ve zbytku musíte udělat pauzu minimálně čtyři hodiny. Trasa vede nebezpečnými místy, takže je to více než rozumné. Letos letěl vrtulník naštěstí pouze jednou, a to kvůli zlomené noze.
Moje příprava na tento podnik začala už v zimě, kdy jsem ještě nevěděl, že něco takového pojedeme. Rozhodl jsem se nejezdit od října do března na kole a místo toho jsem chodil na Ještěd. Několikrát jsem si na to vzpomněl a chválil prozřetelnost. Nad rámec běžného jarního tréninku jsme s drážďanským cykloklubem vyrazili na čtyři brevet jízdy, najeli při nich 1500 km a vystoupali zhruba 24 800 metrů. Doplním jen, že brevet je hromadná vyjížďka se specifickými pravidly – tím základním je, že každý účastník se považuje za jezdce na jeho osobní vyjížďce, přestože se vyráží hromadně, v balíku.
Ale teď už do Itálie. Jak už to tak bývá, na poslední chvíli vždy řešíme různé technické problémy. Letos jsem si to vybral já, protože jsem po příjezdu do Pinerola, kde je start a cíl, zjistil, že mi cestou ušlo přední kolo. Těsně před odjezdem jsem totiž na Ještědu píchnul a se dvěma zalepenými defekty jsem nechtěl riskovat a koupil nové pláště. Nevyměnil jsem těsnicí pásku a problém byl na světě. Kolo se nám podařilo opravit v den startu v místním cykloservisu. Startuje se totiž až v deset hodin večer. V rámci čekání na opravu jsme si udělali výlet na největší alpskou vojenskou pevnost v Evropě, Fenestrelle. Od horního konce pevnosti jsme skoro dohlédli na Colle delle Finestre, což je poslední průsmyk na trase.
Nesmím ale zapomenout na přípravu, která byla nicméně šitá hodně horkou jehlou. Definitivně jsme se přihlásili týden před startem, zrovna den poté, kdy se dva jezdci odhlásili. V tu chvíli začalo plánování, procházení trasy, hledání hotelů na spaní, restaurací a obchodů k doplnění jídla, a v neposlední řadě různých zdrojů vody. Profil trasy byl celkem jasný. Prvních 250 km po rovině a pak to začne. Houpačka nahoru a dolů, vždy zhruba z 1300–1500 do 2500 m a výše. S plánováním už nějaké ty zkušenosti máme, takže jsme nikdy nehladověli, netrpěli žízní, a i přes nutné přeplánování z důvodu nesjízdnosti některých úseků nám celkem vycházely denní etapy. Celkově jsme se oproti plánu zdrželi jen o pět hodin.
V den startu proběhla v podvečer rozprava, kde mě trochu znejistěla několikrát zmíněná nutnost některé části tlačit. Na poslední chvíli jsem ještě zkoušel na podsedlovou brašnu přivázat turistické boty, ale nedržely, tak jsem je nevzal. Následně jsem zjistil, že jezdím v tretrách, které se testovaly na Atlas mountain race, takže vydržely a s chozením nebyl problém. Někteří účastníci museli tretry lepit, protože je začaly opouštět podrážky. Na rozpravě jsme také potkali třetího účastníka z Česka. Příští rok bude účast ještě početnější, měli by dorazit minimálně čtyři jezdci.
Přiblížila se desátá hodina, nervozita stoupala a na dvoře za hotelem se shromáždilo celkem 37 odvážlivců. Někteří na gravelech, ale většina na hardtailech a celopérech. Blížila se bouřka od jihozápadu a nikomu se moc nechtělo startovat do deště. V deset jsme vyrazili a začali stoupat. Měl tam být nějaký brdek na zahřátí a pak roviny. Jenže brdek nekončil, světla města byla čím dál tím níž, výhled na bouřku s blesky čím dál efektnější. Z brdku se stalo 500 výškových metrů na prvních deseti kilometrech. V porovnání s tím, co nás čekalo, vlastně bezvýznamný kopeček, a proto se mi v celkovém profilu ztratil a nevšiml jsem si ho.
Bouřku jsme se štěstím objeli a sjeli zpět do rovin, kde už zbyly pouze mokré cesty. Tempo jsme drželi volné, ale i tak jsme se pohybovali vepředu a různě se míjeli s jezdci podle toho, kdo kdy zastavil na „čůrpauzu“.
Po 40 kilometrech přišel brod přes řeku Pád. Kvůli bouřce jsme si ve WhatsApp skupině měli ověřit, že je průjezdný. Naštěstí byl. Takže můžeme říct, že jsme přebrodili Pád, nejdelší italskou řeku.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Tvůrce trasy Andrea Collino nám připravil perfektní noční průlet krajinou, kde se střídaly rychlé cyklostezky s technickými singletraily a polními cestami. Nenudili jsme se ani chvíli. Jediná nepříjemnost byla vysoká teplota, vlhko a dusno. Lilo z nás jak z konve a museli jsme hlídat pitný režim.
Na první zastávce po pěti hodinách Radek zjistil, že se mu vylila mléčná rýže do brašny, tak jsem měl čas na osvěžení na veřejných záchodcích. Blížilo se svítání a vjeli jsme do lesů a zvlněné krajiny. Pohybovali jsme se kousek od Středozemního moře poblíž města Finale Ligure, Mekky enduristů.
Dopoledne už se udělalo vedro a kdybych neměl itinerář se zdroji vody, tak bychom asi trpěli. Takto jsem věděl, že kousek od cesty je kostelík a u něj pramen. Tam jsme si dali pauzu, doplnili bidony a vaky a lačně koukali na melouny, které si tam chladili dělníci, kteří kostelík opravovali. No nic, jedeme dál a hledáme místo na oběd. Přímo u cesty se objevila restaurace, tak jsme vešli dovnitř a sedli si k prvnímu volnému stolu. Dostali jsme však školení, že takto to v Itálii nefunguje. Ke stolu vás usazuje výhradně obsluha a celé je to víc založené na osobním kontaktu. Takže se po 20 minutách čekání, kdy stihli obsloužit všechny, kteří přišli po nás, slitovali a přinesli nám menu. Objednali jsme si a dostali přibližně poloviční porce než ostatní. No nic, tohle prostě nevyšlo.
První spaní jsme měli objednané po 310 km v hotelu ve městě Nava. Odbočili jsme kousek z trasy a před osmou stihli ještě nakoupit pár drobností v místním obchůdku. Služby na hotelu byly perfektní a krásně jsme si odpočinuli před vjezdem do opravdových hor. Ráno jsme vyrazili ještě za tmy, ve čtyři hodiny. Čekalo na nás stoupání z 800 do 2100 metrů. Celé jsme ho zvládli ještě v ranním chládku. Před koncem jsme „vešli“ do prvního tlačícího úseku a akorát jsme stihli začátek snídaně za prvním checkpointem na horské chatě La Terza. Bufetové menu „sněz co můžeš“ za 10 eur na osobu bylo úžasné. Asi po deseti minutách už nebylo co jíst a pozdní příchozí smutně koukali na prázdné talíře. Tentokrát nám to vyšlo. Prvním checkpointem jsme projeli kolem pátého místa. Celkem překvapení, mysleli jsme, že nás v noci předjelo víc jezdců.
Dopoledne jsme projížděli po horské cestě Via del Sale. Jde o 30 km dlouhou bývalou vojenskou cestu ve výšce mezi 1800 a 2100 metry. Byla to prostě pecka. Vrcholky, výhledy do údolí, slunečné počasí, džípy a různá auta poskakující na kamenitém povrchu. Cesta samotná se spoustou zatáček, z nichž je nejznámější Zabriskie point. Definitivně jsme předjeli všechny, kteří spali pod kopcem jako my, a před námi zbyli pouze tři jezdci, co na první checkpoint přijeli ještě večer.
Přivítal nás první dlouhý sjezd do údolí a byl prostě nekonečný. Ruce bolely od brzdění, kotouče hořely, zvířený prach jsme měli úplně všude a do údolí přijeli jako chrchlající horníci z dolu. Poprvé jsme také zažili, jaké to je sjet z příjemného chládku o 1500 metrů níž do rozpálené pece. Dole bylo vedro k zalknutí.
Dali jsme si oběd a pokračovali přes pár brdků, o 700 metrů výš, do dalšího údolí. Vedro si začínalo vybírat svou daň a nejelo se mi úplně dobře. Stavěl jsem u každého kohoutku, pramínku nebo potůčku a chladil se, jak to jen šlo. V pozdním odpoledni jsme začali stoupat na finální kopec dne do výšky 2450 metrů k další vojenské cestě, která vede k horské chatě Rifugio Gardetta. Radek na mě musel čekat, protože jsem stále využíval všechny zdroje vody a chladil, jak to šlo. Nahoře teplota klesla a mohl jsem opět jet. Na chatě jsme dojeli dva jezdce před námi a dali si společnou večeři.
Hotel jsme měli až v dalším údolí, takže jsme nasadili čelovky a vyrazili do sjezdu. Ten začíná štěrkovou částí, ale většina je pak po asfaltu. Byl to další z neopakovatelných zážitků, kdy jsme řezali zatáčky a užívali si rychlost. Na hotel jsme dorazili krátce před desátou a majitel už nás vyhlížel před vchodem. Opět perfektní služby, dvě hotová jídla pro každého přímo na pokoji, pomoc při servisu kol a plno otázek, co jedeme a jestli jsme normální. Druhý den jsme najeli skoro 200 km a vystoupali 5500 metrů.
Do třetího dne jsme vyrazili v šest ráno. Čekal nás úsek přes Passo della Cavalla poblíž hory Oronaye, který měl časové omezení pro průjezd. Byl uzavřený mezi 19.00 a 4.00 hod. Důvod byl jednoduchý. Horní pasáž byla nesjízdná, bez jakékoliv možnosti doplnit vodu nebo jídlo, nemluvě o řešení případných problémů. Začátek byl příjemný, v ranním chládku s úžasnými výhledy. Postupně byla cesta stále více kamenitá a zužovala se. Nakonec z ní zbyla turistická pěšinka a před sedlem cestička suťovištěm s finálním horolezeckým výšvihem. Nahoře stále zůstávají zbytky z první světové války. Stavby, ostnaté dráty a různé zrezivělé relikvie. Podle organizátora nám to mělo zabrat maximálně hodinu.
Realita byla taková, že jsme tlačením nahoru strávili 2,5 hodiny a tlačením dolů na druhé straně možná další hodinu. Takže první zásek oproti plánu, plno sprostých slov, ale žádné zranění nebo technický problém. Dole mi akorát Radek řekl, že ve sjezdu ztratil telefon. Nejdřív jsem mu nevěřil, ale napotřetí už mě přesvědčil. Zde poprvé zaúřadoval strážný anděl. Telefon našla francouzská turistka, z nějakého záhadného důvodu ho dala dalšímu jezdci za námi (ve stoupání jsme se posunuli na průběžné třetí místo) a ten ho vezl s sebou.
V mezičase jsme projeli druhý checkpoint na Colle della Maddalena, kde má pomník legendární silničář Fausto Coppi, přes terénní vložku sjeli do údolí a dali si oběd u „francouzské indiánky“ v motorestu na křižovatce. Poté následovalo stoupání na Col de Vars. Silničářům stačí vyjet do sedla, ale bikeři prostě musí až nahoru ke konečné vleků, podél sjezdovek. Odměnou jsou neskutečné výhledy. Sjezd už tak úžasný nebyl a Radek začal řešit sjeté destičky. V půlce kopce se mu povedlo najít půjčovnu kol, kde shodou náhod měli jeho starší typ destiček, a mechanik po chvilce začal mluvit česky, protože se oženil s Češkou. K tomu se mi povedlo podle trackingu na poslední chvíli odchytit Petera ze Slovenska, který vezl Radkův mobil. Strážný anděl si mohl dát oddych, Radek měl zpět telefon a taky měl vyměněné destičky.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Sjeli jsme do údolí a já už musel odhodit veškeré zábrany, sundat boty a prostě jsem vlezl do kašny s vodou a chladil. V údolích a na začátku stoupání bylo i 37 stupňů a ochladilo se vždy až ve výšce okolo 2000 metrů.
Dopolední tlačící úsek nám změnil plány, takže Radek operativně zařídil jiný hotel a na spaní jsme zastavili už po 120 km a 4100 metrech před posledním kopcem dne. Udělali jsme dobře, a to jak kvůli úžasné večeři, tak následujícímu úseku, který bychom si v noci moc neužili. Začínalo se už klasickým stoupáním se sklonem 12 % a více, pak cesta přešla do štěrku a závěrečný úsek se musel tlačit. Zde jsme se dotáhli na do té doby druhého Stefana z Belgie.
Zdržel jsem se při balení a viděl jsem před sebou dvě čelovky a připadal si tak jako horolezec, který ráno nastupuje do stěny. Někde v těchto místech jsem dopiloval příručku „Jak tlačit kolo“, kterou zde také najdete. Také jsem tu opět vzpomínal na zimní výstupy na Ještěd, bez kterých bych tyto úseky prostě nedal, nohy by vypověděly službu. Nemám rád tlačení obecně, vždy mi to přijde jako chyba při trasování a případně zbytečné riziko, když s kolem překonávám různé skalní útvary. Tady se to ale dalo všechno velmi jednoduše hodit za hlavu a kochat se okolní přírodou nebo v tomto místě magickou chvílí, kdy noc přenechává vládu nad světem novému dni.
V sedle jsme si popovídali se Stefanem, navzájem zjistili, že už máme nějakou tu akci za sebou, a z anonymních teček na trackingu, které se vzájemně nahánějí, se staly aspoň pro tuto chvíli dva kamarádi na kolech. Vydali jsme se za Radkem, který už sjížděl suťovištěm kus pod námi.
V údolí nás čekalo francouzské město Briançon. U cesty jsme našli otevřený bar a dali si snídani. Mezitím nás předjel Peter, který spal v kempu kousek před naším hotelem. Dojel jsem ho až zhruba v polovině stoupání, když už jsme minuli pevnost nad městem a dostali se do úseku, kde nebyla žádná voda. S blížícím se polednem stoupala teplota a jezdci za námi pak psali, že v tomto úseku bylo znovu až 37 stupňů. My jsme se nahoru dostali ještě za snesitelných teplot. Tělo už si také zvyklo a od třetího dne jsme se přestali tolik potit.
Nahoře byly opět pevnosti, tentokrát postavené na konci 19. století v rámci opevnění před možným vpádem z Itálie, ale hlavně nás čekal asi nejkrásnější singletrail ve výšce kolem 2300 metrů. V oblasti s názvem Monti della Luna jsme projížděli vysokohorskou krajinou se suťovišti, klečí, jezírky a výhledy na okolní horské velikány.
Následoval další nekonečný sjezd po prašné lesní cestě a poté hledání restaurace v údolí Val-des-Prés. Tu jsme našli až na konci údolí a jmenovala se „U Malého výletníka“. Trochu nás překvapili tím, že neměli klasické menu a mezi stoly přenášeli vývěsní tabuli, která běžně stojí spíš na chodníku. Museli jsme tak čekat, dokud si nevyberou hosté před námi. Nabrali jsme tu asi půl hodiny zpoždění. Po obědě jsme přejeli hranice a byli zpět v Itálii. Čekal nás nejvyšší bod na trase, sedlo Col del Sommeiller. Do roku 2007 to byl s 3000 metry nejvyšší legálně dostupný bod pro auta v Alpách. Do roku 2023 se příjezdová cesta udržovala pouze jednou ročně v rámci motorkářské akce Stella Alpina, vždy druhou neděli v červenci. Tato akce se už letos nekonala a na cestě to bylo poznat. Až do výšky kolem 2600 metrů, kde je rovnější plocha, lze vyjet bez problému. Pak už se cesta ztrácí pod napadanými kameny a jízdu střídá tlačení. Dole ve městě Bardonecchia bylo opět vedro s teplotou kolem 35 stupňů. Nahoře pak bylo 15 stupňů a posléze ještě méně.
Kvůli zdržení u oběda a dalšímu zdržení na třetím checkpointu, protože náčelník chaty zapomněl personálu oznámit, že po nich budeme chtít razítko do kontrolní kartičky, a čekání na Radka, který si vybíral krizi, jsme se do sedla dostali těsně před bouřkou. V sedle jsme stihli ještě vrcholovou fotku s pohledem na druhou stranu, kde bylo jasno, ale cesta zpět už byla zakrytá mraky, ze kterých začaly sjíždět blesky. Po zapadané cestě jsme se co nejrychleji snažili sjet na rovnější plošinu, kde bylo pár lidí s auty a stany. Cestou dolů jsme minuli Stefana, kterému jsme řekli, že je nahoře nový přístřešek, kde se může schovat.
K autům jsem dorazil ve chvíli, kdy začalo pršet. Vykoukla nějaká slečna a okamžitě mě pozvala dovnitř, ať se jdu schovat. Počkal jsem na Radka, aby nepřejel, a už v dešti a krupobití jsme se nasoukali do stanu. Byli jsme tam najednou v pěti. Do stanu začalo téct přes nepodlepené zipy a Radek v mžiku seděl ve vodě. Ochladilo se zhruba na deset stupňů a začala být zima. Zachránili nás nabídkou večeře, kterou jsme i s přídavkem spíš vdechli, než snědli, a pak jsme společně čekali na konec deště. Stefan nás mezitím předjel. Všechno vybavení nechal na třetím checkpointu a nahoru si nevezl nic, takže nechtěl zůstat v přístřešku. Po odeznění bouřky jsme sjeli o dalších 500 metrů níž na horskou chatu Rifugio Scarfiotti. Tam jsme přespali a oklepali se z nepříjemného zážitku. Najeli jsme 140 km a vystoupali 4600 metrů.
Hromadná snídaně byla v pět ráno a v šest jsme už sjížděli dolů. Po krátkém traverzu jsme vjeli do tunelu Galleria dei Saraceni, který je ve sjezdu do Salbertrandu. Jde o 876 metrů dlouhý tunel bez osvětlení, ve kterém se za deště tvoří dlouhé kaluže. Další z míst na trase, které najdete na webu www.dangerousroads.org. V Salbertrandu nebyl žádný otevřený obchod ani bar. Snídani jsme tak dostali až v dalším stoupání po 700 výškových metrech. Pak zbývalo dalších 700 metrů a vjeli jsme na další horskou vojenskou cestu Strada dell‘Assietta. Opět plno nádherných výhledů, ale také další bouřka. Před tou jsme se na poslední chvíli stihli schovat v horské chatě Rifugio Casa Assietta. Objednali jsme si úžasný tříchodový oběd a vyhlíželi konec deště a sjezd pod poslední dlouhé stoupání na trase do průsmyku Colle delle Finestre.
Po zdolání stoupání jsme už začali cítit cíl. Polovina sjezdu byla po štěrkové cestě s „roletou“ a druhá pak po asfaltce s krátkými serpentinami, jejichž „kolíbání“ mě málem uspalo. Posledních 80 km údolím Val di Susa, které jsme už brali jen jako „dojetí do cíle“, začalo úseky, ve kterých se nedalo jet kvůli kamenům nebo bujné džungli. Začal jsem mírně panikařit a posouval dojezd na druhou až třetí hodinu ráno druhý den. Naštěstí to po pár kilometrech přestalo a následoval dojezd po asfaltu a rychlém štěrku. Nasadili jsme ostré tempo a odrazili poslední útok Petera. V mírné přeháňce jsme přijeli do cíle v čase 4 dny, 23 hodin a 55 minut. Na celkovém třetím a čtvrtém místě a suverénně první v kategorii párů.
Nezbývá mi než poděkovat Radkovi, že mě vytáhl na tuto úžasnou akci. Můžu ji jedině doporučit. Je hodně náročná, ale odměn na trase je tolik, že všechny překážky hravě překonáte.
Připravil: Štěpán Aubrecht
Foto: autor a Radovan Čížek
20K UltraTrail
délka 950 km
převýšení 25 000 m
časový limit 7 dní
země Itálie, Francie
Záruka úžasné cyklistiky v prostředí italských a francouzských Alp, po vojenských cestách z první světové války. Trasa vede například přes Via del Sale, Gardetta Plateau, Passo della Cavalla, Oronaye, Monti della Luna, Colle del Sommeiller, Galleria dei Saraceni, Strada dell’Assietta či Colle delle Finestre. Navrhnul ji Andrea Collino po dojetí Transcontinetal Race v roce 2015. Finišeři se v cíli shodli na tom, že nejkrásnější úsek byl povinný parkur na Strada dell‘Assietta. Bylo to jedno z mála míst, kde Andrea viděl závodníky zastavovat a fotit. To vypovídá mnohé o povaze akcí typu 20K UltraTrail, které se zaměřují spíše na prostředí, kde se konají, než na to, kdo bude první v cíli.
PŘÍRUČKA JAK TLAČIT KOLO
Kolo se dá tlačit mnoha způsoby, zde je stručný seznam těch nejvhodnějších:
- kolo tlačíme vedle sebe s oběma rukama na řídítkách
- jedna ruka na řídítkách, druhá na sedle
- pouze jedna ruka na sedle, když je cesta úzká
- při větším sklonu bod 1 a 2 s položením těla nad kolo
- při ještě větším sklonu bod 2, kdy ruka na řídítkách po posunu zabrzdí předek a tělo přisuneme o další krok směrem k vrcholku
- pokud je terén sypký, může docházet k samovolnému sesuvu zpět dolů. To řešíme přidáním přísunů nad potřebný plánovaný počet.
- neumožňuje-li terén jízdu, tak kolo neseme na rameni zavěšené za sedlo
- není-li dost místa na kolo zavěšené do boku, musíme ho hodit na záda
- u bodů 7 a 8 je vhodné mít jednu ruku volnou, aby bylo možné zachytit se stébel trávy, zvětralých kamenů nebo aspoň vyvažovat těžiště v exponovaných úsecích
- pokud se při tlačení neustále kopete holení do pedálu nebo se kolem jinak zraňujete, tak nadávky nepomůžou, nejste v tom sami a tato příkoří odezní, až se opět rozjedete
FOTOGALERIE
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT