Zlaté návrší

Vystoupat až k prameni Při určení výchozího bodu výjezdu na Zlaté návrší a přiléhajících tréninkových okruhů v západních Krkonoších doporučujeme volit mezi Jilemnicí a Semily. Druhé jmenované městečko na úpatí Jizerek a Krkonoš dává více možností pro výběr tras, stejně daleko je to tu do obou pohoří, ale i do Českého ráje, do rovinatějšího a co do silničního provozu ještě klidnějšího kraje, to je jeho nesporná výhoda. A pak také to, že Semily žijí bohatým cyklistickým životem, odtud startují některé závody Pojizerské ligy i stále populárnější silniční maraton Král Krkonoš, který z doporučených tras zahrnuje to vůbec nejlepší. Na Semilsku najdou zábavu a denní náplň i další členové rodiny, které even tuelně vezmeme s sebou, je tu multifunkční sportoviště, golfové hřiště, muzeum, galerie a také poměrně levné a převážnou část roku volné ubytování.

Během prodlouženého víkendu tu lze zdolat tolik kopců jako nikde jinde v republice. Pro tento díl seriálu Top 10 českých stoupání vybíráme jen ty nacházející se v západní polovině našeho nejvyššího pohoří. Je třeba poznamenat, že kvalita silničního povrchu se v celém tomto regionu po letech dost dramatického chátrání velice zlepšila, ve vrcholových partiích pak ale každoročně úřaduje zima, mráz a posypové materiály a někdy, především na jaře, je třeba sem tam s výtluky nebo záplatami počítat.

Ideálním termínem pro návštěvu je čas od sněhu do sněhu, opět až na vrcholy stoupání se tu jen minimálně projevuje sezónnost a víkendový nebo prázdninový ruch. Jen pozor na páteční podvečer a zvýšený silniční provoz.

Souhrnná mapa jednotlivých okruhů – detaily tras níže • červená: Královská trasa na Zlaté návrší • modrá: Kozákovská trasa • zelená: Trasa Horním Pojizeřím • fialová: Krkonošská trasa

Na nejdelší stoupání, které lze u nás absolvovat, to namíříme pěkně odpočatí ze Semil přes Košťálov, Kundratice a pak malé houpáčky do Jilemnice. Výjezd na velkou křižovatku s hlavní silnicí Vrchlabí- Harrachov je snadné trefi t. Prakticky odtud, z Hrabačova, je možné počítat kilometry stoupání k Vrbatově boudě. Hovořit o stoupání je sice ještě hodně nadnesené, jisté je však jedno – už to nebude ani metr klesat. Silnice se vine údolíčkem přes Dolní Štěpanice k Vítkovicím bez výrazného zatáčení, jako byste šli přímo na věc. Celkem to jede a tak si ani nevšimnete, že se stoupání pořád víc a víc utahuje, až jste v něm až po uši. Těžko se odhaduje vzdálenost, chybí kilometráž i orientační body, prostě jen stoupáte a stoupáte. Tři ostřejší zatáčky značí, že už se blíží Dolní Mísečky a pak je to již jen kousek na Mísečky Horní, kde končí povolení k vjezdu všemu automobilovému provozu, je tu velké parkoviště, lyžařský areál i pár restaurací. Stavět tu by byl ale hřích, to nejkrásnější právě začíná, les se rozestupuje a zcela bez aut, po úzké silnici z jemného dláždění a asfaltových záplat, které na slunci tečou a bublají, stoupá cesta lemovaná zpola vyvrácenými starými patníky pasáží hodnou alpských velikánů. V případě dobrého počasí je fantastická viditelnost daleko do kraje, Ještěd se zdá být doslova na dosah. A dál? Snad Milešovka, Krušné hory…

Tato část lemovaná jen kosodřevinou a pahýly uschlých jehličnanů není moc dlouhá a je třeba si ji tedy dosyta užít. Je to jen čtveřice ostrých vracáků, kdy si snadno představíte své jméno napsané na silnici jako při velkých závodech. A pak táhlá rovina a výhled, za poslední pravotočivou zatáčkou je už vidět Vrbatova bouda a otočka pro autobusy. Dál už to po silnici nejde a na horském kole se nesmí, i když je to jen tři kilometry po široké pěšině k prameni Labe, nesmí se tam s koly a je třeba to stoprocentně respektovat. Také k mohyle Hanče a Vrbaty, kteří zde tragicky zahynuli při lyžařském závodě v roce 1913 se dá pouze dojít po svých.

Silničář na vrcholu vydechne, pohlédne do kraje, zakousne traťovku, oblékne vestu nebo větrovku a spustí se po stejné cestě zpátky. V těchto místech bývá dlouho do jara sníh, největší hrozbou tu však je riziko střetu s pěším turistou, kterých tu v sezoně bývá hodně. Těch pár kilometrů na Horní Mísečky je tedy nutné sjet krokem a s maximální opatrností i ohleduplností. Sjezd si člověk užije i pak po slušné silnici, její stav se ale rok od roku mění. Zpátky ve Vítkovicích jste dřív, než vám na spáncích oschnou slzy od větru, teprve tam si lze uvědomit, jak dlouho to bylo předtím do kopce. Ani se to nezdálo… Ještě by to sice mazalo zadarmo až do Jilemnice, ale ve Vítkovicích je třeba točit doprava na Rezek a pak na Jestřábí, také pěkné stoupání. Ukazatele sice lákají pokračovat až do známější Rokytnice, tam je ale rozbitá silnice. Následuje osmikilometrový sjezd do Poniklé, do údolí Jizery. Doleva po hlavní je to jen kilometr, trasa zahýbá doprava na Roprachtice a jak jinak – opět stoupá. Pokračování vlevo na Příkrý je již jen nejkratší cestou zpět do Semil. Co dodat? Za málo sil a nemnoho kilometrů tolik „muziky“.

Zlaté návrší by šlo snadno skombinovat s dalšími nádhernými stoupáními východnějším směrem, především pak s Beneckem, Strážným i s Hofmanovými boudami nebo dokonce Černou horou. Ta trasa tvoří na profi lu hodně ostré zuby a je jakýmsi vrchařským králem české silnice. Tolik kopců na tak relativně malém prostoru se u nás najde snad jen v Jeseníkách. To by už ale co do kilometrů i z hlediska nastoupaných metrů byla pořádná porce.

Pro skromnější, ale i tak podstatnou dávku kilometrů s pěknými zářezy do pažby si lze ze Semil vyrazit velkým podkrkonošským obloukem na Košťálov, Libštát, Bělou, Roškopov (stále údolíčkem podél kolejí

• před Starou Pakou doleva na Karlov,

tam doprava na Žďár) do Horek u Staré Paky, poté po hlavní Trutnovské asi pět kilometrů za Čistou a doleva na Slemeno, přes kopec na malou sedmnáct až před Hostinné, kde se zahýbá vlevo na Prosečné a Lánov. Pěkná rundička na rozjetí. Následují tři z nejkrásnějších krkonošských kopců – Strážné, Benecko a Roudnice, přičemž dva prvně jmenované jsou neméně atraktivní i z druhé strany. Trasa tedy vede přes mírnější Strážný do Vrchlabí, odtud stoupá zpočátku prudkou silnicí a zatáčkami osm kilometrů na Benecko. Stejně prudce spadne do Dolních Štěpanic, aby se prudkým vracákem vpravo a ještě prudším stoupáním sápala k Roudnici. Sjezd z Jestřabí do Poniklé je shodný s předešlou trasou, tentokrát ale bude stačit vyjetí po rovině podél Jizery, tedy Sytová – Loukov – Benešov – Semily. Trošku hlavnější silnice, ale široká a přehledná.

Vrchol Kozákov není tak vysoký (744 m n. m.), stojí ale široko daleko o samotě, je vidět ze všech stran a také z něho je neobvykle panoramatický rozhled, údajně je odtud vidět největší část České republiky. Tady to vypadá, jako by se náš praotec seknul o jeden kopec, odtud by viděl víc strdí než ze Řípu. Kozákov je oblíbeným cílem především cyklistů a ze Semil je to na něj jen kousek, takže není co řešit. Doporučená trasa míří na Chuchelnu a Záhoří a pak už vzhůru na Kozákov. Dolů přes ves Kozákov, Lestkov, Váslaví do Rovenska pod Troskami, pak doprava po hlavní (ta se má údajně jednou stát dálnicí), v Borku doleva pěkným stoupáním a fantastickou krajinou pískovcových skal na Hrubou Skálu. Další krátké a prudší stoupání je na Vyskeř a sjezd do Kacanov, je to tu stále nahoru dolů a bude to tak tento den i pokračovat. Turnov je třeba projet, nejlepší je to směrem na Mírovou, Rohliny a na Malou Skálu a v Rakousech doprava na Zbirohy. Kdo to tady třetí den vyjede, může se v Besedicích nebo spíš v Koberovech odměnit (autoři se nemohou shodnout, zda je příjemnější osvěžovna v jedné či druhé vsi). Ze Železného Brodu cesta mírně stoupá na Podspálov a Podbozkov podél Jizery. Závěr je volitelný, z Cimbálu buď stojkou po cyklostezce nebo po rozbité silnici (při pomalé jízdě vzhůru by to nemělo vadit) na Semily. Desetkrát nic umořilo vola – možná tato kratší trasa bez krkonošských hřbetů bude pro mnohé náročnější než stoupání nad tisíc metrů.

Bonbonek na závěr, hravá cesta nabitá pamětihodnostmi, přírodními zajímavostmi i cyklistickými lahůdkami. Ze Semil na Cimbál a pak přes Podbozkov, Bozkov, Jesenný (kus je ničemná silnice, ale to se nedá nic dělat), Stanový do Zlaté Olešnice. Zde je možné trefi t cyklostezku Járy Cimrmana do Tanvaldu a odtud pokračovat stoupáním po vedlejší na Kořenov a Příchovic. Také se dá jet přes Český Šumburk, jen líznout Rejdice a prudkým stoupákem se vydrásat do Příchovic. Kdo netrefí „Cimrmana“, může jet ze Zlaté Olešnice přímo na Rejdice. Hřebenovkou se pak cesta vrací zpět do Vysokého nad Jizerou. V Příkrém je údajně nonstop hostinec, kde lze silničářský víkend vhodně zakončit a v Nouzově nad Semily zase nekuřácká víkendová hospoda – blýskání na časy.

Zlaté návrší je nepochybně otázkou prestiže i ega, série krkonošských kopců prověrkou fyzických sil, za srdce ale každého musí chytit malebnost a cyklistická přívětivost Horního Pojizeří a Českého ráje. Zlaté návrší, Český ráj – jak to všechno krásně zní a chutná na jazyku. Po absolvování těchto čtyř dnů bude každému chutnat doslova.

Martin Raufer Foto: Markéta Navrátilová, autor