Železné hory

Mlha jemně dosedla do brázd čerstvě zoraných polí a omotala se okolo všech kopců a stromů. S touto kulisou vypadá kolínská silnice, lemovaná neskutečným množstvím pomníčků a křížů, často s hořícími svíčkami, jako výjev z monumentálního plátna. Jako by táhnoucí vojsko pochovávalo své padlé. Ale to nic, to si jen automobilová vášeň vybírá svou daň. „Podivné dny si nás našly…,“ kráká z reproduktorů největší z ještěrů, Jim Morrison. K tomu připočtěte na každý pátý kilometr rozjetou kočku, psa anebo ježka – ono se řekne, zvesela na traily. Podivné dny nás to vystopovaly…

Po dvou hodinách jízdy dobrumlá spolehlivý koráb transit na náměstí v Chotěboři. Mlhavo, lezavo, mírně nad nulou. Mapa ale slibuje vyčasení nálad a dobrý biking. Takže hajdy do podpalubí, plnou polní a do sedel! Sluší se jen vzpomenout, že místní raně barokní zámek z 18. století zastřešuje První české muzeum velocipedistů, že radnice na náměstí byla původně renesanční, v okolí města se těžilo stříbro a že pomník připomíná upálení 300 husitů roku 1421.

Červená značka se protáhne mezi domy a skočí za humna, kolem kaple Sv. Anny a skalních útvarů směřuje k prvnímu technickému sjezdu po kořenech k Hornímu Mlýnu v údolí Doubravky. Po silnici poskočíme po zelené k Dolnímu Mlýnu – kořenitá lesní pěšina kopíruje podél jezírka Doubravu. Přejezd stružky prověří pilotáž výletníků, stejně jako kamzičí stezka, jež se záhy odklání od bublající říčky a strmě stoupá k Libické Lhotce. Ta je součástí Libice nad Doubravou, existující již od 11. století na stezce mezi Čechami a Moravou a v níž chátrá barokní, pseudogoticky přestavěný zámek zastavený bance… Zničí naše běžná potěšení… měli bychom pokračovat v hraní anebo si najít nové město.

V Libici je důležité neminout odbočku značky vlevo mezi staveními, k usedlosti Na stráni. Z vršku zpět na silnici a poté širým krajem k 700 let staré Lánské lípě. Polem se jezdec šine k mlhovinou zahaleným kopcům a tuší stoupání. Na hranici lesa se znovu objevují otisky pneumatik v hlíně – kdesi máme předjezdce. Úmorné stoupání se utahuje, vlhký les dýchá páry. Na stromech svítí žluté značky maratonu, cesta přechází v pěšinu vystlanou listím, sající z nohou síly. Vysvobozením je obec Spálava, se 663 m n.m. jeden z nejvyšších bodů hor. Za chalupami stojí na širém prostranství, pod závojem bílé tmy, další, snad 530 let stará lípa. Podivné oči naplňují zvláštní místnosti, hlasy oznámí jejich znavený konec… Spíše po hmatu pokračujeme lesní cestou a dál sjezdem do Modletína. Kostel Sv. Anny ze 17. století ani dřevěnou zvonici však nemáme příliš času prozkoumávat, svištíme po asfaltu nově po červené. Singletrackové eldorádo pěšinou protkanou kořeny kopíruje potok, následuje dobrodružná bojovka s hledáním značky přes louku a perný lesní výjezd. To už ale jsme v Klokočově, kde nás záhy vítá vyztužená a podepřená tisíciletá lípa a upravený někdejší barokní zámeček.

Po silnici mimo značení míří trasa ke mlýnu a shluku chalup Na Pilce. Hop přes lávku a oči pátrají po modré. Snad únava již pokročila, snad padl strom pod pilou lesáků, zkrátka až k hájence Přemilov klopýtáme hvozdem bloudě jako Jeníček s Mařenkou. Tady konečně zase potkáváme značení. Trojice malých psíků vytrvale doráží na rotující tretry, leč sil se nedostává, a tak trio otravů mizí až ve sjezdu na silnici do Dolního Brádla. Ke cti zřizovatelů nutno podotknout, že modrá tupě nekopíruje silnici, ale cupitá okrajem lesa, s technickým dokopečkem. Exkurze do Brádla, kdysi sklářského centra, se odkládá, den notně pokročil a spolu s houstnoucí mlhou přichází soumrak. Hodinky leží daleko na nočním stolku, obyvatelé usedlostí sedí u kamen, děsivá představa tmy uprostřed švihu nachází v těle nečekaný zdroj energie. V maratonském tempu šplhá žlutá do Lipky, na jejímž konci je pod pro změnu 800 let starou lípou hrobka. Pastvinou k lesu, svižným sjezdíkem do údolíčka a nekonečnou loukou skrz hospodářské stavení plné hus a slepic do Velké Stříteže. Odbočku na Spálavu si odpustíme a škádleni protivětrem pospícháme do Chloumku. Ani tady nekončí solidní biking, pěšina hravě poskakuje mezi stromy až k potůčku Barovka. S tmou v patách jako šílení uháníme do obce Barovice a dál do Vestce. Hosteska se šklebí, její kunčofti usnuli zpiti hříchem. Slyš mou řeč o hříchu a seznáš, že tohle je on.

Další tápání rozlehlou loukou, kudy dál… a čas pádí kolem. Honem! Sjezd korytem a kolem nechápajících ovcí, i s farmou, jako vystřižených z obrázkového průvodce po Irsku. Ve Sloupně zrychlí asfalt tempo, na rozcestí ve Štěpanově odbočuje itinerář na polňačku k malebnému rybníčku Lhotka a skupině obydlí Hařilova Lhotka. Šero se v lese mění na téměř regulérní tmu, bahnitý podklad brzdí pneumatiky, jakmile skončí, běsnící mozek zavelí k dalšímu transportu síly do nohou. Po tmě sviští bike lesem. Podivné dny si nás našly. A skrz jejich podivné hodiny osaměle zevlujeme, se zmatenými těly a zneužitými vzpomínkami, jak se řítíme ze dne do podivné noci kamene.

S jazykem na límci větrovky a soumrakem v patách přijedeme do Bílku. Prakticky již není vidět, přesto touha spatřit zamýšlený technický bonbónek vede poutníka odbočkou po červené do údolí Doubravky. Ouha, před mostíkem cedule zakazuje jízdu na kole. Dodatečně na webu zjišťujeme, že údolíčko stejně nelze projet, z iluze nás telefonicky vyvádí i místní bikeři z KABA Sportu. Nezbývá, než docvaknout těch pár kilometrů po hlavním tahu na Chotěboř. Nákladní auta skoro hladí zrcátky po zádech, nevěřil bych, kolik adrenalinu v těle po takovém švihu ještě zbylo… Asi tak bude lepší příště rovnou nabrat ze Sloupna směr Chotěboř po modré.

Tak jako tak, Železné hory se ukázaly jako velmi hodnotný bikový revír. Na tom nic nezmění ani duch místa, který tentokráte dosedl hlouběji do našich niter, než bývá obvyklé.