Železné hory

Je to ta chvíle, kdy už nechcete přední pneumatiku ani vidět, seděli byste radši ve vaně, bazénu nebo čemkoliv jiném než v sedle a cyklistika se vám na žebříčku sportů propadá někam pod úroveň koridy a rybaření. Jenomže tohle byl v celém víkendovém putování výjimečný okamžik. Ne že by se počasí ochladilo anebo trať se stala méně náročnou či nohy odkudsi vydolovaly bohatou rezervu sil. To ne. Ale krajina s kvetoucími loukami, barevnými poli, uprostřed nichž stojí staleté stromy, zříceninami starých hradů a tvrzí a především nápaditý terén se staly onou drogou, postrkující naši skupinku dál nehledě na fyzický stav. I když již zmíráte, pěšina s kořeny nebo kamením vinoucí se hned nahoru, hned dolů, je tak vyzývavá a lákavá, že veškeré plány na zkratky a vlakové přesuny berou rychle za své a vedeni touhle bludičkou jedete dál a dál.

Keltové a železo Prozkoumávaná oblast odvozuje svůj název od těžby železné rudy v její jižnější části – v okolí řeky Doubravky. Zde také vyrostlo něco hutí. Zpracování železa je ale přisuzováno již keltskému obyvatelstvu a to zanechalo své stopy na území dnešní obce Hradiště nad přehradou Křižanovice poblíž Nasavrk.

Jinak geomorfologicky jsou Železné hory vlastně severozápadním svažováním se Vysočiny. Pro naši expedici jsme si kraj vymezili hradem Lichnice na jednom konci a Hlinskem na straně opačné. Charakteristickým je pro kraj zalesněný hlavní masiv, táhnoucí se jak hřbet ještěra na jihovýchod. Není však jediný – několik jeho brášků znamená, že biker jede tu v hustém lese, kde v potu tváře získává výškové metry stoupáním napříč vrstevnicemi, aby záhy spadl do rovinatějších míst s poli a alejemi vedoucími k vesničkám i městům, a relativně odpočíval rychlým přesunem otevřenou krajinou. Směrem k jádru Vysočiny, jak cesta utíká k Hlinsku, mění se i charakter terénu: ubývá svižných, nenáročných pasáží a kořenité, kamenité cesty a stezky jsou nerozlučnými průvodci poutníkovými. Roste i nadmořská výška jednotlivých kopců. Biking si žádá jing i jang jezdce: technická zdatnost se prolíná s fyzickou.

První porce: svižně přes hrady na zmrzlinu Přejet Železné hory od začátku po konec je asi možné, po kterém z hřebenů se ale vydat? V tomto směru jde o zcela jinou situaci proti takovým Krkonoším či ještě spíše Orlickým horám. A tak, protože před námi ležela členitá oblast a podle televizních i novinových rosniček i dva dny počasí jako ve Středomoří, procourali jsme hory křížem krážem dvěma okruhy startujícími vždy ve střední části.

V sobotu dopoledne se kemp zvolna probírá po páteční noci bujarého veselí, zatímco náš kvartet po cachtání v rybníce a snídani v trávě vyráží směr Seč vstříc prvnímu okruhu. Obyčejné vísky střídá táhlý výjezd po zelené na hřbet hor ke Kubíkovým dubům. Červená odtud nejprve padá krátce korytem a následně se houpe po kraji lesa. Jako z pozorovatelny je vidět přes větve do kraje a na pastviny. Po krátkém stoupání je tu svižný úprk kolmo na vrstevnice s přeskoky houfů kořenů, korunovaný pečlivě vyskládaným, dobrého půlkilometru dlouhým kamenným schodištěm jak od svatyně v Machu Picchu. Jediné zaváhání či přílišné zatížení vidlice znamená ztrátu rytmu a přistání ne právě pohodlné.

Dlažební kostky směřují na kraj městečka Třemošnice s někdejší hutí železa a zámkem. Turistické značení nás ale vede strmě, napříč silnicí a lesem až pod starodávný hrad Lichnici, někdejší Lichtenburg ze 13. století, tyčící se jako dominanta nad krajem. Nějaký čas tu pobýval i Otec vlasti Karel IV. poté, co Lichnice přešla do královských rukou. V Podhradí se majestátně pne 700 let starý Žižkův dub a my po dalekém výhledu do kraje bereme po zelené směr Heřmanův Městec. Přes pole, louky, vísky a lesíky kilometry rychle přibývají a záhy již sjíždíme na kraj města a s točenou zmrzlinou bloumáme výstavním náměstím. Tomu vévodí barokní kostel sv. Bartoloměje. Průčelí některých vedle sebe naskládaných domů prozrazuje stejný sloh anebo ještě empír, škoda jen masivního asfaltování celé plochy. Za chrámem vykukuje pozdně barokní zámek s anglickým parkem. Kolem něho se protáhne zelená a směřuje z města na jihovýchod.

Ani výheň letního odpoledne nezažene domorodce do stínu korun stromů nebo na verandy – jak míjíme ploty jejich stavení, pracují na zahrádkách i polích. Vyměňujeme si pozdravy a za úsměvem se skrývá výraz nepochopení pro činnost toho druhého. Vyjma pár cykloturistů s brašnami jsme ale bikera potkali snad jednoho, zato celý den pravidelně křižujeme nebo kopírujeme značení tratě zdejšího vyhlášeného maratonu.

Idylka zemědělské krajiny je ostře přerušena odbočkou na hrad Rabštejn. Z něho sice zbyly od 16. století jen ruiny, i tak je jejich dobytí v sedle enormně obtížné: polní a lesní dálnice střídá pěšina s kořeny jak chapadly chobotnic. Kontrolka chuti k bikování letí strmě do červeného maxima.

V dnešní vyjížďce ale zatím jde jen o další drobnou epizodku, sondu do skutečného terénu v záplavě rychlých přesunů. V jejich rytmu se blížíme lesními cestami kolem soustavy rybníků k odbočce na žlutou. Zde se opět objevuje značení maratonu a pro dnešek nás již neopustí. Technický výjezd a točivý singletrack naznačují běh věcí příštích s tím, jak se blíží hladina vodní nádrže Křižanovice. Od ní se ale nejprve ještě vydrápeme do obce Hradiště, jíž původně předcházelo keltské oppidum. A nyní začíná pravé rodeo: modrá značka padá hravým sjezdíkem k řece Chrudimce a poskakuje po jejím břehu tu nahoru, tu dolů, mlázím, většinou po klubkách kořenových hadů a nejednou takřka přes zápraží chatek, kde rodinky právě zasedají k pozdní svačině.

Odpočinek přináší až silniční vložka. Občerstvení v penzionu Čtyřlístek je jakoby de javu z konkursu na kompars pro film Playgirls. Legrácky nás ale brzy přejdou, neboť stoupaje opouštíme klesající slunce a noříme se znovu do lesa. Skalnatá římsa a sjezdík nad přednádrží sečské přehrady jsou poškádlením před finálním výjezdem na zříceninu strážního hradu Oheb na skalním ostrohu. Ten byl postaven až ve druhé půlce 14. století, v 15. století však prošel významnou modernizací opevnění, dnes vysoce ceněnou odborníky. Přidržuje se zdí bašty po delirickém technickém výjezdu, bikerské ego tone v blahu nad zdárným dokončením mise, zatímco slunce provádí svou každovečerní lázeň v hlubinách přehrady.

Coby kamenem dohodil se pne nad tunelem nad hrází ještě snadno přehlédnutelná zřícenina Vildštejna s podobným osudem, co Oheb: od začátku novověku pustý. V Seči se stáváme uboze přízemními materialisty – namísto kostela svatého Vavřince v parčíku na náměstí nebo někdejšího zámečku z druhé půlky 16. století vítězí hlad a žízeň.

Druhé dějství: úplně jiný žánr Zahřívací silniční výšlap do Seče pokračuje od přehrady výjezdem na Oheb. Od terasy výhledu klesáme v tempu kořenitou pěšinou po modré značce až na úroveň vodní hladiny přehrady. Zprvu se tu značka vine v blízkosti rekreačních objektů, pak osamocena borovicovým porostem, stále však přes tisíce a tisíce svazků kořenů. Hned nahoru, hned dolů. Po asi pěti kilometrech i velcí milovníci hrátek oceňují šotolinový sešup od přemilovské hájenky do Pasek a dál po asfaltu (a zelené terénní sekci) do Brádla. V tomto někdejším sklářském centru odbočujeme po žluté značce severně do kopců a luk nad vsí.

Úporné výjezdy střídají rychlostní úseky polních a lesních cest a ty zase (budiž KČT čest a sláva za pouhé nekopírování sítě lesních cest) překvapivé pěšiny vinoucí se mlázím i lesními houštinami. Velice osvěžující biking ale podobně jako dole u přehrady stojí něco sil, a tak se poslední dva kilometry po silnici do Nasavrk obejdou bez protestů. Klenotem historického správního centra oblasti je renesanční zámek s psaníčkovými sgrafity a pak kostel sv. Jiljí ze 14. století.

Duch právě probíhající Tour de France zavane spolu se zádovým větrem pelotonem silniční jízdou do Miřetic, odkud jsou již na dohled Ležáky. Tísnivá, tichá atmosféra místa někdejší obce vypálené pardubickým gestapem roku 1942 po nálezu odbojářské vysílačky v nedalekém lomu, není rozehnána ani bouřkou. Za jejích hromů konečně nacházíme v lukách modrou a po pauze uvnitř hvozdu pokračujeme do Včelákova s nepřehlédnutelným kostelem sv. Maří Magdaleny. Značka prochází rozlehlým lesem mezi Dolním a Horním Babákovem – šotolinový povrch rovných, táhle stoupajících cest namísto očekávané úlevy v bouřkovém dusnu přináší otazníky: kolik že máme před sebou ještě kilometrů? V Horním Babákově ale Klub českých turistů opět překvapuje a modrá poskakuje mírným klesáním v mlází vysekanou stezkou přes kořeny v trávě. Takováto vzpruha dodává chuti jet a rázem jsme v Hlinsku. Parkujeme v Betlému, čtvrti zachovaných roubených stavení drobných řemeslníků, dnes fungující jako skanzen. Občerstvení těla přijde před prohlídkou svažujícího se uzavřeného náměstí s barokní radnicí vhod.

Staré město, ležící na někdejší významné stezce do Chrudimi, opouštíme po zelené značce. Ta kopíruje hned jeden břeh Chrudimky a hned druhý, louky střídají lesní singletracky. Paráda, ale není toho terénu dnes již příliš? Snad až středověký mlýn Králova Pila je jakýmsi předkrmem skanzenu roubených obydlí Veselý Kopec, kam byly svezeny stavby z celé Vysočiny.

Silniční úsek záhy opět nahrazuje pestrá stezka, která nás protáhne kolem rybníků až k branám Trhové Kamenice. To, že městečko založené ve 14. století bylo po požáru roku 1835 vystavěno nově, že jeho kostel sv. Filipa a Jakuba je barokní a fara je v jádru vlastně gotická tvrz, vnímám už jakoby z dálky. Síly do výjezdu na rozhlednu Zubří mi nedodají ani roubená a zděná horácká stavení. Až toust s burákovým máslem, tatranka a zteplalý mok z camelbaku mne pod rozhlednou přesvědčují, že zbylo ještě něco sil. A to je dobře, protože nás po pár kilometrech pastvinami a po hranách lesa čeká parádní kamenitý sjezd do Brádla. Lesní cestou se snad valila přívalová vlna. Zatímco nám na záda krápalo, zde evidentně obloha otevřela stavidla naplno. Je to neuvěřitelné, kolik terénem povzbuzená mysl dokáže přihrát energie ještě před chvílí otupělému tělu. V Brádle kolektivně opouštíme ideu pokračovat na Seč po červené značce a na místo toho po silnici funíme na Vršov a Prosíčku. Odtud už cesta klesá až do Seče. Před stany ukazuje computer kilometráž 92. Kdo mohl ráno tušit, že krajina sice bude také pohledná a milá jako včera, značení že nás však provede narozdíl od včerejška takovým singletrackovým eldorádem?

Text a foto: Tomáš Taich