Žďárské vrchy

Nebo jak jinak se do lesů, pod kořeny statných velikánů, dostaly ony kusy skal? Nebylo to snad při čertovském reji? Spekulace ale rychle zaplaší nutnost soustředěné navigace: protáhnout pneumatiku po hlavách mokrých balvanů, či spíše prokličkovat mezi nimi, není právě z operací, které lze zvládnout levou zadní. Ne tady, na Vysočině, z takové Malínské skály. Tady každý řádně osahá úplné dno svého pilotního umění. A stejně tu a tam kus nese, tlačí.

Jsou cesty a pak ještě cesty

Spříseženstvo malého převodníku a širokých gum, jež je mi útočištěm, tu a tam brblá nad charakterem prezentovaných okruhů či trasami přes pohoří – jejich trekingovým charakterem. Každému jeho, proč ale psovi pastvu? Kdo se tedy cítíš více psem než pohovkovou štěkající kočkou, vítej v revíru vpravdě bikovém. Pokusem a omylem časem nazrál optimální bikový itinerář tímto krajem. Třebaže totiž pod křídla Žďárských vrchů patří i oblast směrem k Velkému Dářku na západě a dole na jihu možná až k Žďáru nad Sázavou a Novému Městu, jezdecky nestojí širokými cestami za moc. Naopak centrální oblast s Devíti skalami v kmeni zasvěcených již s pouhou vzpomínkou zalévá duši blahem. Jako perly navlečené na šňůrce jsou systémem turistického značení pospojovány vrcholné body trasy – za dobrého počasí zřetelně viditelné v krajině. Ať již jsou to rulové skalní patvary nebo zalesněné hřebeny. Z Blatiny tak je vidět přes údolí na Rybenské Perníčky, ale i na Buchtův kopec s věží řízení letového provozu v dálce a z předhumní Sněžného, právě pod patou Buchtova kopce, leží jako na dlani skály Dráteníčků, za nimi je vidět Malínská skála, ještě dál Lisovská a pak Devět skal. Podle toho, jaký den vám v kole štěstěny zrovna vyšel, hledíte přes rameno se zadostiučiněním anebo s chmury.

Luční idylka a dramata v lesích

Širá pláň by se sice v kopcovitém kraji obtížně hledala, údolí ale nejsou hluboká, spíše mírná. Po loukách na úpatích jsou rozesety roubené chalupy samot, malebné jsou i vesničky a vesnice. V nejedné klapal hamr anebo se tavilo sklo, takové Křížánky dokonce proslavila pilníkářská výroba. V souladu se staletou architekturou jsou i stromoví velikáni, zdobící tu náves, jinde kraj cesty. Chráněných stromů je tu skutečně požehnaně.

Výstavnost katolických kostelů je místně konfrontována se střídmějším slohem evangelických modliteben, v Daňkovicích je dokonce jen evangelická fara a škola. Záhy po opuštění bran kempu se trasa takřka dotkne dvou osad založených Českými Bratřími: Damašku a Betlému. Severněji, směrem na Luž a Mýto, je v kraji znát výraznější rekatolizační působení – v krajině prosvítají poutní místa a křížové cesty. Kopce kolem Devíti skal jakoby skýtaly bezpečnější hájemství svobodě víry. Skutečně? V Krásném, co by kamenem od Betlému a Damašku dohodil, fungovala kdysi jezuitská misionářská stanice.

Snad je na místě paralela s jakýmsi barokním obrazem, v jehož výjevu svatý řádový muž proměňuje hady, hodlající uštknout bludem ovečky církevního stáda, v nehybné kořeny. Protože kraj byl tajných evangelíků plný, lze tak snad vysvětlit profil stezek vedoucích přes kopce. I když: balvany upomínající na čertovské řádění a po nich se plazící ustrnulí hadi coby znehybněné pokušení… Že by svůj k svému? Každopádně jsme zpátky v lese. Mlha tu a tam přechází přes mrholení plynule v déšť a nehybní hadi jakoby ožívali. Díky jehličnatému podkladu sice není terén rozbahněný, vzorek pneumatik však po kořenech v mžiku sklouzne. A že kořeny je protkán nejeden výjezd – Rybenské Perníčky, Devět skal, Lisovská skála. Cesta ke Zkamenělému zámku nebo na Dráteníčky zase zkouší kamením. To sice díky specifickému povrchu dramaticky neklouže, ale scénář je velmi podobný: lehký převod, žonglování s těžištěm a citem na pedálech.

Každý výjezd mívá svůj sjezd a Vysočina je z oněch dobře vychovaných spravedlivých pohoří, kde tomu tak vskutku je. Šero, či snad už přímo nízké mraky, zcela smazávají odhad denního času. V podstatě je však jedno, zda-li je půl dvanácté anebo jsou čtyři odpoledne. Sjezd z Rybenských Perníčků je předehrou k taškařici ze Čtyř Palic a Lisovské skály a především k finále v podobě trialu z Malínské skály. Dráteníčky pak jsou příjemnou dohrou na rozloučenou.

Jak je to s těmi protiklady?

Sněžné jakoby uzavřelo jednu část okruhu. K protikladu luk a temných lesních zákoutí, sporů mezi konfesemi a střídání náročných výjezdů a sjezdů se přidávají další. Zatímco dosud byl terén spíše stísněný a členitý, nyní nastupují přece jen otevřenější pěšiny v řidším porostu. A další louky. Strmost výjezdů je snad ale ještě větší, nárok na vůli nevzdat se dále stoupá, sjezdy se zrychlují. Po kličkování za Sněžným čeká peloton královská etapa: silnice na Buchtův kopec.

A aby toho nebylo málo, po načančaném rokokovém sídle Karlštejn – stojí jen malou zajížďku pod Zkamenělým zámkem – najednou, po prodírání se mlázím, stojíte pod rozvalinami hradu Štarkov, umně zasazeného do jednoho ze skalních útvarů v lese. Jak příznačné pro tohle putování zachmuřeným dnem – hrad byl v polovině 14. století pobořen coby sídlo loupeživých rytířů.

Žďárské vrchy anebo dálnice Jizerek?

Tak, to tu ještě chybělo – hamletovské přemítání. Jakoby těch dilemat již nebylo za námi dost: tadyhle zkusit jet o kus níž, či nést? Tlačit, nebo po x-té nasednout a popojet na kořenech o pár metrů? Hrdina anebo pajdající otloukánek při večerním posezení? Je skutečně bolest dočasná a sláva věčná?

Ale kdeže! Kšá chmury! Zdravý odhad vlastních schopností přece může jít ruku v ruce s trochou té vyhecované hravosti. A mezi těmi pár opravdu prověřujícími sekcemi je spousta odpočinkových pasáží, navíc v malebném kraji. I když třeba zrovna mraky dosedají až na trávu luk. Na jedné takové hraničící s polem se skupinka vyhoupne po svižném sjezdu z Buchtova kopce a pádí až do Krásného. A odtud se nohy točí zvolna a s pravidelností jako mlýnek v jednom z nedalekých potoků. Usedlosti se míhají kolem cesty a do příjemně znavené duše bikerovy sedá klid.