Vizovická vrchovina

O Jožinovi z bažin a pálených trnkách Horský hřeben Vizovických vrchů působí při pohledu z nížiny zcela mírumilovně a větve stromů na jeho horizontu kýváním ve větru jakoby přímo vyzývaly bikery k projetí tohoto geomorfologického celku. Nelze se ale ubránit dojmu, že toto vábení má v sobě určitý sarkastický nádech.

První věcí, která snad každého při vyslovení jména Vizovice napadne, je slivovice. Ostatně, tou jsme také přivítáni majitelem příjemného pensionu York Café (hle, jaká to paralela s textem oné písně, tam ale vystupoval předseda JZD). Jenže my jsme sem nepřijeli za účelem požívání lihovin, ani po nikom neloudíme práškovací letadlo, nýbrž jsme propadli tajemství černého horizontu nad našimi hlavami.

A tak na druhý den míjíme areál likérky Jelinek bez povšimnutí, protože hned za městem začínáme přes Janovu horu ostře stoupat až na Spletený vrch. K prudkému sklonu se přidává také takřka nesjízdný terén, takže víc tlačíme, než jedeme. To ale bohužel ještě netušíme, co nás čeká dále. Hřeben nás přivítá úzkou a řádně rozmáčenou cestou, ostatně není se co divit, ještě před pár dny tu ležel sníh. Ovšem v případě suchého podkladu by tu byl excelentní singletrack. Následuje první delší sjezd, který je ale na několika místech přerušen popadanými stromy. Ty navíc leží tak nešikovně, že k jejich překonání je zapotřebí vnořit se hluboko do lesa. Původní plán držet se stále červené značky nám hatí čas, který v této oblasti snad plyne daleko rychleji než jinde – to ale spíš obtížný terén vybírá svou daň. Proto v Horní Lhotě nastupujeme na silnici přivádějící nás do Luhačovic.

Toto překrásné lázeňské město, jehož počátky se datují kolem roku 1100, na návštěvníka dýchne klidnou a uvolněnou atmosférou a nás tak dobíjí energií – jako by věděl o útrapách čekajících nás v dalších kopcích. Poté opět začínáme hned zprudka. Ještě kousek nad Pozlovicemi to celkem ujde, poté se však vnoříme do lesa a nepříliš širokým korytem plným kamení, bláta a popadaných stromů jde sotva tlačit. Ale ani hřebenová cesta není nikterak odpočinková a její charakter lze přirovnat k horské dráze, kdy krátké a prudké výjezdy střídají klesání s o něco mírnějším sklonem. Na této trase se nachází dva bývalé hrady, Starý Světlov a Sehrad, jedná se ale o rozvaliny bez znatelných tvarů. Snad jen bývalý vodní příkop u prvně jmenované ruiny stojí za energii vynaloženou při příjezdu k tomuto místu.

Vizovické vrchy jsou kromě v době naší návštěvy takřka nesjízdných a podmáčených cest specifické také dalším nechvalným fenoménem – motokrosovými stroji a terénními automobily.

I přes fakt, že se jedná o přírodní park, jsou takřka všechny cesty včetně úzkých pěšin doslova rozorány od širokých pneumatik. My jsme zde tyto nevítané návštěvníky nepotkali, ale hluboké brázdy plné bláta a otisků hrubých terénních vzorků jsou dosti výmluvnými svědky této arogantní činnosti. Zde by mohli ochranáři vyvíjet podstatně více činnosti – někdy jakoby jim stačili cyklisté jako snazší cíl.

Když znovu křižujeme Spletený vrch, máme za sebou teprve polovinu naplánované trasy, ale v sedlech jsme již více než pět hodin. Můj organizmus už hodnou dobu stávkuje a Štěpán se tedy rozhoduje k samostatnému dokončení okruhu, zatímco moje cesta se ubírá nejkratším směrem k ubikaci. Tam můj kolega dorazil až v podvečer a další kilometry si užil ještě více, ale nepředbíhejme.

Charakter putování je prakticky stále stejný, tedy úzká cesta, vesměs podmáčená a rozježděná, navíc profil má stoupající tendenci. Ta modrá turistická značka táhnoucí se po hřebeni vypadá na mapě zcela mírumilovně a k projetí přímo vybízí, dokonce je v mapě označena jako doporučená MTB cyklostezka, jakmile se však na ní terénu chtivý cyklista ocitne, je polapen a vystaven napospas rozmarům zdejšího prostředí. Snad jako by onen Jožin zde nad vším držel mocnou ruku a trápil již tak zmožené cestovatele. Možná že se s ním Štěpán dokonce potkal, to když před sebou zahlédl postavu v červené větrovce, která mu prý zničehonic zmizela před očima.

Kromě výše zmíněného úmoru číhajícího za každým ohybem je zde jako oáza vystaven vysílač sloužící zároveň k rozhlížení se do kraje. Z vrcholu zvaného Doubrava (někdy ale také Loučka) je tak možné při dobré viditelnosti dohlédnout do širokého okolí včetně Radhoště. Počasí nám sice přeje nadmíru, otevřeno je ale pouze o víkendech. Toto místo je také jedním z mála na hřebeni, kde je možné se po kraji rozhlédnout, jinak je to pro hustý porost až na chabé výjimky nemožné. Dokonce ani nejvyšší vrchol Klášťov toto neumožňuje, zde je vystavěn pouze železný kříž. V době velkomoravské říše byla ale tato část hustě osídlena, o čemž svědčí archeologické vykopávky s největším nálezem železných předmětů na jihovýchodní Moravě vůbec.

Štěpán se rozhodl náročnou trasu zkrátit po žluté turistické značce sjezdem do Pozděchova, ale ještě předtím si na rozcestí Pod Svéradovem doplnil ve studánce zásoby vody. Po přejezdu hlavní silnice v Pozděchově, který se může pochlubit dvěma kostely a také šafránovými loukami, dále následoval značku, která ho pak bez větších problémů dovedla zpět do Vizovic s tím, že před Tanečnicí se nachází další pěkný singletrack na této trase.

Náš původní plán dojet až k Čertovým skalám se tak úplně nezdařil, dojeli jsme tam v hustém dešti až druhý den. Jedná se o pískovcovou lavici, puklinami rozdělenou a nohou turisty lehce dostupnou, dokonce se k ní váže i zajímavá pověst mající souvislost s jejím vznikem. Přímo kolem ní vede ona modrá značka, ta ale není v tomto úseku sjízdná. Naštěstí je možné ji objet sjezdem po zpevněné cyklostezce vedoucí přímo k motorestu, který je také po mnoha kilometrech jedinou šancí na doplnění energie.

Odtud se nabízí hned několik možností pokračování. Vyčerpaní jedinci mohou zpáteční cestu absolvovat po silnici, či po ní dojet jen do Pozděchova a dále pokračovat po výše popsané trase, pro další, terénu chtivější zájemce se nabízí stoupání k hájovně na Mužíkov. Odbočka se nachází na hlavní silnici zhruba dva kilometry od motorestu severním směrem. Od hájovny vede napojení na žlutou značku a dále kolem loveckého zámečku Trubiska se sirným pramenem do Pozděchova. Kdo navíc vyhledává „funkční“ hrady a zámky, může tak učinit přímo ve Vizovicích, kde se také nachází barokní zámek.

Ač Vizovické vrchy patří asi k tomu nejnáročnějšímu, co jsme zatím v přejezdech pohoří absolvovali, jedná se o skutečně malebnou část naší vlasti, kterou rozhodně stojí za to navštívit. A ještě jeden tip na závěr: vzhledem k profilu terénu jsme se shodli, že mnohem lepší a záživnější by bylo okruh objet v obráceném směru, neboť žádný ze sjezdů námi absolvovaných nebyl oproti stoupání tak náročný. Při jízdě z opačné strany tak lze vychutnat technické sjezdy, ke kterým se každý dostane podstatně sjízdnější cestou.

André Vebr Foto: Štěpán Hájíček a autor