Svojše

Křížem krážem zelenou střechou Evropy Výhoda tohoto kopce spočívá v jeho poměrně dobře dostupné poloze, tedy alespoň za předpokladu, že výchozí místo hvězdicových jízd se nachází v Sušici a jejím okolí. Skuteční gurmáni tak mohou tento výjezd absolvovat v rámci „vytočení nohou“ před večeří. My jsme zvolili pension v malé vesničce Annín, nacházející se v údolí řeky Otavy, neboť toto místo poskytuje dostatek prostoru pro optimální rozjetí se a zahřání do následujících okruhů. Ač Šumavu trochu známe, raději naše záměry konfrontujeme s člověkem nejpovolanějším a tím není nikdo jiný, než František Šrajt, ředitel a duchovní otec obou podniků cyklistických maratnů Author Král Šumavy. Ten poradí, odkud a kam jet, případně kterému úseku se vyhnout, ale z jeho šibalského úsměvu je možné vytušit, že dobře ví, co nám naservíroval.

Stav zdejších silnic je poplatný našim destinacím, průměrný a zdařile opravovaný asfalt se tu střídá s úseky plnými výmolů a ty zase kontrastují s velmi kvalitním kobercem, který se zde naštěstí objevuje stále častěji. Dobrou zprávou je hustota provozu na komunikacích. Pokud se vyhneme vyloženě hlavním tahům (kterých je ale na vybraných okruzích poskrovnu), můžeme si zde užít naprosto klidné vyjížďky bez velkého omezování pohybu ze strany vozidel, zplodiny nevyjímaje.

Souhrnná mapa jednotlivých okruhů – detaily tras níže • zelená: Královská trasa Svojše • modrá: Jihovýchodní okruh • červená: Trasa Kašperskohorská • fialová: Nýrská trasa

Po krátkém zahřátí na provozní teplotu po relativní rovině podél řeky Otavy a projetí obcí Rejnštejn následuje prudké odbočení vlevo a začátek zlatého hřebu dne, byť se tento zážitek servíruje hned zpočátku okruhu. Od tohoto stoupání nečekejte žádné omilostnění v podobě odpočinkových pasáží. Obrázek o tom, co se bude odehrávat během následujících deseti kilometrů, si může udělat každý již po prvních desítkách metrů za odbočkou z hlavní silnice. Táhlé a rovinaté úseky, které v tomto výjezdu převažují a díky absenci větších zatáček, jež alespoň trochu zmírňují sklon vozovky, v každém vyvolávají pocit nekonečna a cesty do oblak. Novicové, neznalí místních poměrů, mohou nabýt optimizmu, kdy po zhruba třech kilometrech ostrého stoupání minou ceduli označující obci Svojše. Skutečnost je v tomto případě krutá. Opravdu se nepřenesli ani v čase či prostoru, tady stoupání spíše začíná. Tím, že je tato silnice z velké části ukryta zcela v lese, je každý návštěvník tohoto kopce ochuzen o výhledy do okolí a také o možnost udělat si obrázek, v jaké pasáži se zhruba nachází. Za každým mírným obloukem následuje opět zdánlivě nekonečná rovina, zde ovšem s přídavkem nakloněná. Nezbývá tedy než zaklonit hlavu a prostřednictvím intenzity světla prodírající se skrze větve stromů blížící se vrchol pouze odhadovat. Lepší je ale raději nevědět, protože ten je stále ještě daleko a nachází se až na dlouhé rovince po výjezdu z lesa. Známá parafráze o světle na konci tunelu zde může být vnímána hned několika způsoby. Nahoře se ocitáme skutečně jako v jiném světě. Kolem dokola horské louky a tento výjev nás provází přes Horskou Kvildu až na Kvildu, to vše po relativní rovině a hladkém povrchu silnice. Nejdelší stoupání tohoto okruhu máme za sebou, ale o nějaké rovině v kilometrech následujících nelze ani hovořit, z toho navíc ještě minimálně jednou pokoříme tisícimetrovou výškovou hladinu. Mezitím si ale trochu odpočineme v dlouhém sjezdu do Antýglu, během něhož projíždíme Filipovu Huť a Modravu. Tato oblast byla ve středověku rýžovištěm zlata, později zde dominovaly malé sklárny, dnes ale slouží především turistickému ruchu. Za zmínku také stojí řeka Vydra, jejíž tok chvíli kopírujeme. V balvanitém řečišti se utváří četné peřeje a kaskády, činností vody a písku pak vznikají v balvanech četné obří hrnce. Nejvíce jich je možné vidět právě u Antýglu. U Čeňkovy pily se ale Vydra stéká s Křemelnou, z čehož dále vzniká řeka Otava tekoucí do údolí. My ale opět začínáme stoupat, tentokrát směrem na Srní a dále na Prášily, je to spíš takové pohupování.

V Prášilech nevěříme vlastním očím, když na nás za ohradou hledí divné chlupaté krávy. Při bližším ohledání zjišťujeme skutečnost, že se jedná o bizony americké, kteří tu mají hned vedle Prášilského potoka výběh. Tato obec je nám známa z terénního přejezdu pohoří, kde jsme před časem v restauraci U Michala nabírali energii. Dnes tu sice nebrzdíme, ale toto místo můžeme doporučit, stoupání je před námi ještě několik. Tím dalším vydatným je úsek silnice vedoucí na Keply. Ač tam přímo nemíříme, čela se rosí a dech zrychluje. Odpočinek přichází až po nájezdu na hlavní silnici vedoucí na Klatovy v podobě dlouhého sjezdu. Míjíme Onen Svět a za Jesením točíme prudce vpravo s vidinou dalšího výjezdu přes Kunkovice. Zde se kopec u veliké lípy s kapličkou láme, aby nás sjezdem v serpentinách vyvedl na silnici směřující na Hartmanice. Do tohoto městečka stoupá opravdu poslední kopec dne a my se na zdejším náměstí po zásluze posilňujeme, protože odtud je to do pensionu či Sušice jen a jen z kopce.

Kdo nechce hned začínat královskou etapou a spíše se jen osmělit ve zdejším terénu, může se vydat na okruh kolem hradu Rábí, ale ani v tomto případě se nejedná o odpočinkový profi l. Opět máme dostatek času na rozhýbání ztuhlých končetin až za Sušici, kde z hlavní silnice vedoucí dále do Horažďovic odbočíme vlevo na Dobršín. Zde se zvedá první kopec, ale nejedná se o nic dramatického a po chvíli přijíždíme pod zříceninu gotického hradu Rábí. Tato zajímavá historická památka zde stojí již od roku 1300 a i přesto, že ve své době byla vybavena nejmodernějším obranným systémem, byl hrad v roce 1420 dobit Janem Žižkou. V současné době platí za oblíbenou turistickou lokaci. My se zde opět napojujeme na hlavní silnici, tentokrát v opačném směru, abychom zhruba po půl kilometru odbočili vlevo směr Bílenice a projeli obcemi Mačice, Soběšice, Strašín a Nezdice. Cesta, ač podle výškoměru stoupáme, se lehce pohupuje krajinou, hrad Rábí máme pořád na dohled, provoz je takřka nulový, bezmála idylka.

Tu zcela narušuje až posledně jmenovaná obec, jejíž název rozhodně nekoresponduje s tím, co následuje. Zpočátku nenápadný sklon silnice nutí jezdce tak dlouho sahat po páčce řadící lehčí převod, až není řadit kam. A i převodníky typu Compact mají hodně práce, aby jezdce na tuto zeď vyvezly. Mezitím ještě míjíme další hrad – Kašperk. Ten v roce 1356 založil král Karel IV. a důvod jeho výstavby byl jednak zajištění ostrahy zemské hranice se sousedním Bavorskem a dále také jako ochrana zlatonosné oblasti Kašperských hor. Na samotném kopci nečekejte žádné rozhledy, vrchol se navíc v lese láme doslova na pětníku, aby nás následným a stejně prudkým sjezdem přivedl do města Kašperské hory a po jeho průjezdu stále z kopce až na hlavní silnici vedoucí směrem do Sušice. Začínám tušit, proč se Franta při popisování téhle trasy tak usmíval.

Cesta do Sušice po větru a z kopce uteče jako voda v souběžně tekoucí Otavě a bude to na dlouhou dobu odpočinkový úsek, protože krušno začne být hned kousek za Sušicí ve stoupání na Cihelnu. První zastávkou je hrad Velhartice, před jehož bránu lze bez problému dojet i na silničním kole. Tento architektonický skvost zde byl vybudován na přelomu 13. a 14. stoletím a skládá se ze dvou hlavních částí navzájem propojených kamenným mostem. Následně sjíždíme do Běšin, za kterými nás sice čeká kousek jízdy po státní silnici, dá se ale přežít, po odbočení z ní na Strážov je zase hladina silničního provozu na minimu. Pokud budete mířit k Nýrsku jako my, doporučujeme využít spojovací silnici mezi obcemi Opálka a Blata.

Tato cesta byla při naší návštěvě úplně nová a v mapě je zatím zakreslená jako lesní cesta. Asfaltový povrch je zde ale nadmíru hladký. Další tip od Františka, vyhnout se hlavní silnici a od vodní nádrže Nýrsko na Špičák jet po vedlejší přes Hamry, se ukázal jako výborný. Je zde dobrý asfaltový povrch, nulový provoz a i sklon snad i mírnější, tedy nám to tak alespoň připadalo. Výjezd na Špičák jsme tak absolvovali nečekaně bezbolestně. V tomto údolí se také nachází chata Na Papírně s ochotnou obsluhou, kde se dá dobře najíst.

Železnou Rudu plnou kasin a stánků s trpaslíky raději jen protínáme rychlostí blesku a všechny síly koncentrujeme na poslední kopec, vedoucí bohužel po hlavní silnici. Z té pak uhýbáme vpravo a přes Novou Hůrku a dále zvlněným profi lem a konečným sjezdem přes Hartmanice do údolí Otavy.

To, že zdejší počasí je nevyzpytatelné, potvrzuje odpoledne třetího dne, kdy ohlašovaná okluzní fronta skutečně dorazila a je jasné, že čtvrtý okruh nám není souzen. Tohoto úkolu se o něco později zhostil cyklista Karel Dvořák, za což mu děkujeme. Do Sušice a ještě kousek za nimi je to pohodová cesta, ale zhruba na dvacátém kilometru veškerá legrace končí, protože vrchol následného stoupání se nachází v horské obci Javorník. Zde je možné navštívit rozhlednu, ale podle dostupných informací z ní toho není moc kvůli okolnímu porostu moc vidět. Po odpočinku ve sjezdu následují další dva výjezdy. První končí pod vrcholem Nad Pasekou, druhý pak na Kvildě. Mezi těmito vrcholy se nachází malá vesnice Nový Svět. Z Kvildy je cesta stejná jako při královské etapě s tím rozdílem, že ze Srní po odbočení vpravo silnice takřka stále klesá až k pensionu v Anníně.

V titulku článku je Šumava pojmenována jako zelená střecha Evropy. Proč tomu tak je, zjistí každý, kdo sem alespoň na pár dní zavítá. A nemusí to být zrovna jen za účelem návštěvy nějakého podniku maratonské série.

André Vebr Foto: Markéta Navrátilová, autor