Šumava – Povydří

Náš výlet začínáme ve vesničce Borová Lada. Vybrali jsme ji především pro snadnější parkování – pokud přijedete autem, lze jej nechat hned u Chalupských slatí (necelý kilometr směrem na Kvildu je prostorná plocha). Ještě než sundáme připravená kola, dojdeme se po dřevěném chodníku pokochat krásou a magičností slaťového jezírka.

Po této kratší rozcvičce konečně sedáme na naše „železné“ oře a pádíme zpátky do Borové Lady. Tam na jediné křižovatce odbočujeme směrem k německým hranicím (vedlejší silnice u samoobsluhy). Za vesnicí míjíme závoru a bývalá kasárna – objekty dřívějších pohraničních ostřelovačů. Dále po asi pěti stech metrech zatáčíme doprava a po žluté turistické značce pokračujeme lesní cestou na Knížecí Pláně. První možnost občerstvení nevyužíváme a raději se zajíždíme podívat na nedaleký zrekonstruovaný hřbitov a k rozvalinám kdysi mohutného kostelíka. Málokdo si asi dokáže představit, že ještě na začátku dvacátého století tu byla rozlehlá vesnice. Teď narážíme jen na hromádky kamení.

Pro další cestu jsme zvolili modrou turistickou značku vedoucí směrem na Bučinu. Červená by nás sice svým terénem lákala více, ale nezbývá, než respektovat cedulku s přeškrtnutým cyklistou. Alespoň v těchto místech se snažím být se strážci Národního parku zajedno, zákazy mají nejen na Šumavě většinou své opodstatnění. Tajemnou louku si ostatně vychutnáme i během tříkilometrové jízdy rozbitou asfaltkou. Na Bučině, která v minulosti byla nejvyšším osídleným místem v ČR (přes 1100 m n. m.), se moc nezdržujeme. Nesjedeme ani k hraničnímu přechodu, kde stojí budka s dnes již jen symbolickým nápisem Celnice. Tady si ještě před necelými dvaceti lety němečtí turisté museli připadat jak na konci světa – z jejich strany je přivedla krásná silnice, bylo zde velké parkoviště, ale pak už závora a na naší straně „jen“ lesní pěšinka.

Při dalším putování se konečně trochu zahřejeme, pokračujeme totiž po červené směrem k pramenům Vltavy. Během dvou kilometrů vystoupáme zhruba 200 výškových metrů, abychom je pak v následujícím rychlém sjezdu zase hned ztratili. Cesta není nijak technicky náročná, a možná právě proto tu potkáváme hodně výletníků. Jsou tu jak pěší turisté, tak cyklisté. Třeba je to blízkostí Kvildy, známého šumavského rekreačního střediska. Na své si tu přijdou jak rodinky s dětmi, tak i zkušení bikeři. Kvilda je také jednou ze zastávek společnosti Cyklotrans, která přes léto provozuje cyklobusy hlavně z Českých Budějovic, ale i Jindřichova Hradce a Prachatic (www.cyklotrans.cz). Mimochodem, koláčky ze zdejší pekárny jsou vynikající!

Na konci sjezdu, ve kterém se Zdeňkovi přes vší opatrnost málem namotal malý pudlík do předního kola, se dáváme doleva (vpravo dál po modré je to necelý kilometr k pramenům Vltavy). Čeká nás táhlý kopec. Jedeme ho v protisměru zimního lyžařského maratonu s mnohaletou tradicí, vlastně objíždíme Černou horu. Tady naší skupinku postihuje první defekt, což prověřuje soudržnost týmu. Někdo má pumpičku, jiný náhradní duši, další poradí. Fungujeme prostě skvěle! Naštěstí výměna proběhla bez komplikací, a tak nemuselo dojít až na zauzlování duše. Podle Ondry to jako nouzové řešení funguje! Po této akci dojíždíme k lesní silničce, tam to stočíme doleva na žlutou značku. Po dvou kilometrech se napojíme na modrou a pokračujeme směrem na Březník po příjemné prázdné cestě proti proudu Modravského potoka, a tak nás nenapadne nic jiného, než se pořádně vyhecovat. Nezbývá, než zatnout zuby a neudělat si ostudu.

Rozdýcháváme se až na Březníku. Pověstná vyhlídka jde tak trochu mimo nás – hádáme se, kdo komu udělal větší myšku. Lok pití a nějakou tyčku, máme za sebou asi tak 25 km a pomalu se začínáme těšit na přestávku na Antýglu. Tentokrát se chystáme po zelené směrem na Modravu. Je to nějakých šest, sedm kilometrů houpavé jízdy, to znamená krátká stoupání a mírná klesání, tedy až na poslední sjezdík přímo k soutoku Modravského potoka a Vydry.

Nakonec nás zlověstné mraky přemluvily a Antýgl jsme se rozhodli nechat na jiný den. Pokračujeme dál po zelené a po chvilce stoupání lesem vyjíždíme na otevřené prostranství Filipovy Huti. Vybíráme si hospůdku po levé straně ve směru naší trasy a čekáme pod střechou, jestli se bouřka přežene. Dáváme se do řeči s jinou partou a vyzvídáme tipy, odkud a kam je dobré vyrazit. Šumava je na MTB docela příhodné místo, jen tu častěji prší. Ubytování se tu v letních měsících také najde, nám byly doporučeny penziony v okolí Zadova nebo Nových Hutí.

Pokračujeme směrem na Horskou Kvildu, tedy pořád dál po zelené. Vzduch se deštěm krásně pročistil, a tak za patnáct minut míjíme oplocenou ohradu se skotským skotem (čeština je krásná). Nám připomíná bizony, průměrnou roční teplotu, která je v těchto místech jen něco kolem pěti stupňů, mu nezávidíme. Poté jedeme kousek po silnici podél Hamerského potoka, míjíme Jezerní slať. Až když před sebou vidíme kostelní věž na Kvildě, odbočíme do terénu doleva a po modré turistické značce dojedeme na sjezdovku nad Nové Hutě. Sjedeme k silnici, vesnici necháme po své levé straně a už se blížíme k zaparkovaným vozům v Borové Ladě. Ještě zvolíme zkratku, za serpentinou, asi kilometr a půl za Hutěmi, odbočujeme doprava (opět zelená). Po závěrečných čtyřech kilometrech poznáváme budovu Správy NP, a tedy blízkost místa, odkud jsme ráno vyjížděli.

Tip na druhý den

Druhá trať, kterou můžete v případě delšího pobytu objet, je mnohem techničtější. Začíná na stadionu lyžařského areálu Zadov, který je v létě dějištěm mnoha MTB a v zimě mnoha lyžařských závodů. Vyloženě bikovým terénem přijedeme na Zlatou Studnu, pak dále po červené přes Popelnou (zajímavostí je Obří hrad), následuje nádherný sjezd směrem na Kašperské Hory. Na rozcestí u Zlatého potoka odbočíme doleva a po zelené stoupáme přes Kozí Hřbety na Zhůří. Nádherné, asi desetikilometrové stoupání. Pak opět přichází sjezd, a to po žluté značce k Vydře. Tady už máme v nohách krásných 30 km.

Za zmínku stojí občerstvení na Turnerově chatě, je tu příjemné posezení u řeky. Potom doporučuji půl kilometru kolo vést proti proudu řeky na odbočku se žlutou (cyklisty tu neradi vidí) a pokračovat přes lávku pořád s kolem na zádech, teď pro změnu kvůli prudkému kopci. Jakmile bude terén opět sjízdný, dojedeme do Srní – a tam už můžete pokračovat podle počasí a nálady– buďto se pomalinku vracet přes Čenkovu Pilu a Rejštejn zpátky na Zlatou Studnu, nebo ještě pokračovat po modré na Tříjezerní slať, vyšlápnout si na Oblík (1224 m n. m.) a pokračovat kolem Křemelné do Rejštejna.