Šumava

Tak přesně těmihle slovy otevírá Martin A. Hansen román Lhář. Mlhou obklopující svou náručí malinký dánský ostrov Sando, mlhou, díky níž v místnosti školní jednotřídky sotva vidí, co píše. Čirou náhodou jsem pod vánočním stromkem objevil dárek v podobě zatím posledního románu Umberta Eca, v němž hlavní postava sbírá úryvky z beletrie a poezie popisující mlhu. Je to snad onen závoj, dávající věci více tušit než poznat, co činí mlhu tak fascinující? Předměty nejsou, a najednou se se stoupajícím sluncem vynořují. Anebo naopak tam, kde jsme přivykli na jejich existenci, je najednou bílé nic. Mlha upravuje realitu, mění zažité v podobné a přece jiné. Přichází neočekávaně a rozplývá se potichu.

Mlhavé ráno je jakoby z jiného světa. Díky tomu všemu mlha hraje podstatnou roli v nejednom příběhu a dodává mu tvář. Stačí vybavit si třeba jen Doyleova Sherlocka Holmese s Dr. Watsonem v patách, pátrající na anglických vřesovištích v pozdním odpoledni. Anebo mlhavé noční uličky Londýna při pochůzkách tajemného pana Hydea z pera R. L. Stevensona. Jinou mlhu má Baudelaire, Shakespeare, Rimbaud… Mlha je prostě magická, podmanivá. Lze nalistovat tisíc a jednu interpretaci. Nejspíš však má každá své vlastní, nepřenosné osobní kouzlo. Těžko říci, ke které přirovnat tu, jež si pohrávala s námi během posledního podzimu na Šumavě.

Do srdce Šumavy

Po tak obšírném úvodu se ctěný čtenář snadno seznámí s obrazy, které se odehrávaly před našima očima, když jsme se ve čtyřkolých motorových posunovadlech blížili ke Stachům. V údolích leží chladná cukrová vata oddělující vesnice coby samostatné planety. Na náměstí je chladno, nikomu se ani nechce jít obhlédnout mykologickou rezervaci, byť leží v parku coby kamenem dohodil. S doufáním, že si ducha místa svobodné obce strážců hranic (tzv. Králováků) a později světáků, tedy sezonních dělníků vandrujících za prací do jiných krajů, užijeme, až uzavřeme okruh v sedlech, cvakají mechanizmy pedálů. Vyrážíme.

Sotva mineme poslední plot stavení obce, pohltí nás pastviny. A jejich mlhavý kabát. Samoty se vynořují z bílé tmy, skupinku parťáků čekajících na silnici poznáváš spíše po hlase. Zelená značka s námi hraje na schovávanou – jako vše ostatní. Až v lese před Pláněmi začíná slunce prostřelovat první světelné šípy skrz větve jehličnanů.

Z rozcestí pokračuje cesta protkaná kořeny a kamením ve stoupání po červené značce. Srážející se dech jako by pod lesní klenbou dorovnával množství mlhy vysušené sluncem. Jen mlhavé ticho, sípání jezdců, cvakání přehazovaček a šelest vzorků gum na terénu. Louka na Zlaté Studni již dává poznat, kdo že je vítězem – mlha ustupuje, bůh slunce v ohnivém kočáru pobíjí na někdejším pozemku sklářské huti její zbytky na útěku. A zajatce nebere.

Modrá značka směrem na Horskou Kvildu právě u Studny překračuje hranici Národního parku – a v něm je možno jezdit na kole jen po stezkách k tomu určených. Po Danielově cestě čili cyklostezce 2123 tedy šlape peloton probuzeným dnem do Zhůří. Druhou variantou z Plání je asfalt – po silnici vinoucí se uprostřed Jezerní a Mezilesní slatě přes Vydří most, mezi loukami s rozsetými chalupami. Jejich zápraží se již koupe na slunci, byť vzduch je stále ostrý, s výhledem na kopce Sokol a Lišák v pozadí lze v mírném tempu ke Zhůří dospět rovněž.

Jihočeský Klondike

Zelená, kopírující někdejší Zlatou stezku, po níž se z Pasova do Kašperských Hor přepravovala na hřbetech koní sůl, směřuje přes Huťskou horu a Kozinec podél pomníčku leteckého neštěstí ze Štědrého dne roku 1937 do vnitrozemí. Byť paměť, tápající v mozkové mlze, loví vzpomínky na báječný sjezd borůvčím, lesním korytem a dále po lučních pastvinách, regule Národního parku hovoří jasně – cyklostezkou 331 kopírující silnici klesáme s lesy po obou stranách až k Otavě. Slunce přitom zůstalo nahoře na Zhůří. Od řeky bublající přes kameny jde chlad, ve větvích se na jehlicích ještě zachytilo něco cárů pláště paní Mlhy. Rejštejn byl kdysi jedním ze slavných otavských rýžovišť zlatého kovu, pozdější rýžování, tentokrát to na sklářích a jejich výrobcích, připomíná secesní vila majitele sklárny Maxe Spauna.

Jako by najednou byl jiný den, v terénním zářezu nad potokem Losenice sedí chmury, nebe je ocelově šedé, zeleň smrků takřka černá. Jakmile se však modrá značka vzepne ke stoupání k prvním stavením Kašperských Hor, husté řady kmenů střídají loučky s listnatými remízky. Nízká stavení hornického města s historií sahající až do 13. století nás provázejí až na náměstí s renesančně-barokní radnicí. Na zahrádce cukrárny stoupá ze šálků vůně kávy, hřejivé paprsky si hrají v listoví u dominanty náměstí – kostel svaté Markéty troubí pyšně do světa někdejší bohatství důlního města. Spolu s ním najdete v katastru Kašperských Hor ještě další dva.

Majestátnost královského města podtrhuje silueta hradu Kašperk, jež se na zelené značce vynoří hned za humny. Charakteristické duo věží, z nichž jedna má ukousnutou špičku, však záhy mizí z očí – ty těkají před předním kolem. Pěšina v rychlosti padá loukou, pneumatika svádí boj s rýhami v prašném povrchu. A sotva stezička přejde v širokou cestou a rychlost kvůli počínajícímu stoupání rapidně opadne, kryjí hrad stromy. Nekonečně se vlekoucí výjezd nutí jezdce svým sklonem tlačit přední část stroje k povrchu, zatímco nohy spíše silou vůle než svalstva točí další a další kruhy… Cítili se snad stejně žoldnéři, když hrad postavený z popudu otce vlasti Karla IV. k ochraně hranic, dolů a Zlaté stezky, dobývali? Každopádně stanutí tretrou na nádvoří Kašperku má v sobě něco z pocitu dobyvatele, na jehož opojnosti nemůže nic ubrat ani fakt, že hrad nebyl nikdy obléhán a zpustl vlastně neustálými změnami majitelů poté, co pozbyl své obranné funkce.

Gradace ve finále

Krátce zostra dupeme po žluté na červenou se zříceninou Pustého hrádku skrytého v hvozdu nad hlavou. Střední převodník zůstává v akci, remízky se táhnou podél chalup. Zlátnoucí listí šustí pod koly, v momentu, kdy se cesta vyloupne mezi pastvinami, slunce babího léta vprostřed odpoledne skoro oslepuje. Osady položené níž však při pohledech do kraje kryje bílá duchna.

Jen obrysy zdiva vykukující ze závějí listí připomínají zaniklou usedlost Ždánov. Rozjímání nad pomíjivostí věcí vezdejších záhy přetne stoupání jdoucí napříč vrstevnicemi průsekem v lese. Opět mizíme v porostu, do jeho nitra je však ještě třeba prokličkovat mezi volnými kameny číhajícími na sebemenší jezdcovo zaváhání, aby jej vyhodily ze sedla. Oddychová rovinka travou je halena takovým šerem stromů, že tmavé brýle jsou přítěží. Od kaple svatého Jana padá dolů kořenitý sjezdík, aby byl záhy vystřídán obdobně technicky svízelným stoupáním se strmým závěrem. Jeho koruna je vpravdě královská, totiž kámen toho jména. Z jeho vrcholu je možno přehlédnout přes špičky lesních velikánů do kraje. Odsud, v záři ustupujícího, červenajícího slunečního kotouče trasa klesá až do Stach.

Jako hadi na hlavě Medúzy se svíjejí stovky kořenů pod přední pneumatikou a obtékají kameny poházené sem snad obry při jejich hrátkách. Zavřít oči, jen aby nepadly na ohavnou tvář Medúzy, však není možné – chirurgicky přesná navigace je jedinou možností, jak vést bike stezkou. Šleháni větvemi jak metlami čarodějnic daleko nad zadním kolem každý kormidlujeme svůj koráb níž a níž. A byť si to jeden každý v lítém boji nepřipouštíme, o minuty později si uvědomujeme, že nikoliv dosažení širší lesní cesty, ale právě prožitek z tohoto zápasu je pro nás další motivací.

Avšak i příjezd na lesní cestu má pro nás význam. Zde je opět zformována skupina, spočteny ztráty a už troubí polnice k novému pobídnutí vpřed. Přes louky odhazujeme výškové metry stejně rychle, jako zoufalá posádka klesajícího balonu vyhazuje zátěžové pytle písku. A přistáváme snad v jiném časoprostoru. Slunce už bys nad obzorem marně hledal, v příkopech u silnice a zákoutích se již znovu válí mlha a komíny Stach jí pomáhají znovu nabýt na síle. Ruka hledá v batohu větrovku. Za skly automobilu se pak polední slavné vítězství slunce jeví o to relativnější, jak divoženky na lukách vaří v hrncích nové a nové smotky a chuchvalce mlh. Pod taktovkou tmy dochází ke střídání stráží. Zase do zítřejšího poledne.

Tip na druhý den

Po náročném okruhu z předchozího dne takřka odpočinkový švih předhůřím. Ze Čkyně po zelené značce mírně zvlněnou krajinou nahoru a dolů přes Budilov, Dvorec, Lštění, Kosmo, Vajslavice a do Kratušína. Odtud po cyklostezce do Záblatí a dále po modré heroickým výšlapem z Libínského sedla na vrch Libín. Tady startuje sjezdové eldorádo po červené až k hradbám starobylého města Prachatic s jedinečným náměstím i postranními uličkami. Návrat na základnu vlakem.

A pokud zde chcete zůstat déle, pohodový pobyt na Šumavě můžete strávit třeba zde. Ideální podmínky pro cyklisty.