Ještěd

Ve stínu zdviženého prstu Vždyť jeho vrchol (1012 m. n. m.) a na něm devadesátimetrový vztyčený prst ukazující ke hvězdám, plynule navazující na tvarové proporce vrcholu a postavený v roce 1969 podle návrhu architekta Karla Hubáčka, učaroval nejen znalcům zajímavých staveb moderní éry, ale rovněž nejednomu pořadateli cyklistických závodů, který vedl trasu přes sedlo nedaleko vrcholu, zvané „Zápraží“. Vzpomeňme jen na několikeré zařazení stoupání při někdejší severočeské Bohemia Tour nebo časovky do vrchu končící dokonce až na samém parkovišti u vysílače. I my jsme tedy zvolili jeho vrchol za výškovou kótu jedné z deseti silničářských dominant.

Pro ilustraci možností, které okolí Ještědu skýtá, jsme záměrně vypustili směr, který by většina ambicemi posedlých jezdců upřednostnila, a to od Liberce. I přes snadnost přístupu z města, poměrně vyvážený sklon, kvalitní asfalt a přehlednost zatáček i možnost rozložení sil. Tento výjezd je mezi cyklisty jednak notoricky známý, o čemž svědčí i několik druhů namalovaných a posléze přeškrtnutých šipek, ale pro nástup do kopce jste nuceni překonat docela rušnou městskou část. V naší reportáži tedy očekávejte „odvrácenou“ ještědskou stranu.

Je to kraj drsných horalů, vyvrásněný již na pokraji čtvrtohor. Na rozdíl od sousedních Krkonoš byly v té době celé pokryty ledovcem, jenž se v době svého maximálního rozsahu „opřel“ o jejich severní úpatí. Dnešního tvaru dosáhly poté kernými zdvihy saxonského vrásnění. V cyklistické řeči to znamená, že pokud hřeben jednou překonáme a spadneme na jeho druhou stranu, nedokážeme hory obelstít a nezbude nám, než na hřeben znovu vyšplhat. Konec konců, co jiného obdivovatel silniční cyklistiky vyžaduje? Pot, bolest, pálení svalů, nekonečná stoupání a následné uspokojení – to vše vám Jizerky spolehlivě nabídnou.

Souhrnná mapa jednotlivých okruhů – detaily tras níže • modrá: Královská ještědská trasa • zelená: Smědavská trasa • červená: Josefodolská trasa • fialová: Železnobrodská trasa

Ráno se na vrcholcích ještě převalují mraky a my v nejistotě předpovědi jen neochotně vklouzáváme do našich cyklistických šatů. Myšlenka, která nás nutí neodkládat start, je setkání s průvodcem nad jiné znalým místního okolí – Honzou Kopkou, původem silničářem a dnes hlavně extrémním bikerem. Ten také v určenou hodinu dobržďuje na parkovišti jabloneckého plaveckého stadionu.

S dávkou zdravé drzosti se proplétáme dopravní špičkou a vyrážíme po výpadovce č. 65 na jih. Po pár kilometrech Honza zavelí ke změně směru na Rádlo. Výhodou je odpojení od frekventované spojky, navíc zde má silnice takřka dokonalý povrch. Trochu překvapením pro nás bylo ostré odbočení vlevo těsně za podjezdem dálnice směrem na Hodkovice. Cyklostezka sice na naší mapě nebyla, ale hladký asfalt kopírující hlavní silnici nás, jako i několikrát později, přesvědčil, že se Jéňa vyzná. Právě díky jeho znalostem prostředí se bez potřeby mapy kocháme panoramaty vesniček okolo Českého Dubu, až jsme zapomněli na náročné stoupání, jež nás čeká. Neúprosné zvednutí asfaltky za Hořením odstartovalo měření dominantního kopce lokality. Volnější část s průjezdy menších obcí končí několika ostrými serpentinami, jimiž vyšplháme na „tetřeví sedlo“.

Zde začíná nejzajímavější pasáž. Rozloučení s Honzou na parkovišti pro nás sice znamená malé zvolnění tempa, doposud průměr stále držel nad hranicí 30 km/h, ovšem sklon silnice nenechává na pochybách, že i tak to bude výživné. Nejen ukazatel nadmořské výšky, ale i nápisy na vozovce svědčí o oblibě ještědského stoupání mezi výkonnostními jezdci. Poslední záchytné parkoviště a semafor pro nás znamenají fi nální partii kopce. Tunýlek a na něj navazující kostky, poté vysvobozující plácek proti vchodu do restaurace v přízemí vysílače dovolují na chvíli oddechnout znaveným nohám.

Hodnoty tepu se vrací do normálu, navlékáme větrovky a vzhůru dolů. Na kótě „tetřeví sedlo“ však nezahýbáme směrem k Liberci, ale zpátky na Světlou. Kopírování předešlé trasy netrvá dlouho, o necelé tři kilometry níže nás čekala ostrá změna kurzu na vesnici Křižany. Další stoupání na Zimův kopec jsme přelétli bez většího otálení a následné klesání Kryštofovým Údolím znamenalo nejen úlevu svalům, ale i balzám pro mysl. Malebné chaloupky, vše v dokonalém souladu s místní architekturou, si zasluhují tichý obdiv. V místním hostinci sousedícím s muzeem Betlémů nás překvapila informace, že původní hospoda, jež bývala útočištěm pašeráků a posléze roku 1973 vyhořela, je spojována se vznikem opery Hubička.

Dosti ale romantiky, za chvíli již pláště zase svištěly po asfaltu směrem ke Chrastavě. Následovalo stoupání na Dolní a Horní Vítkov a rovinka k Albrechticím u Frýdlantu. Z jejich horizontu jsme v dáli viděli špičky Valdštejnovy chlouby, zámku Frýdlant, náš směr ale vedl zpátky na Liberec. Těsně před jeho branami jsme využili služeb cyklostezky oklikou se vyhýbající centru města. Zde pozor, čilý urbanistický rozvoj dává vzniknout spleti supermarketů a skladů, a i téměř nová mapa nemusí, tak jako nám, ukázat všechny změny vedení stezky. Po krátkém zaváhání ji opět nacházíme a nakonec nás hranou Liberce provede. Skrze satelitní vesničky ve stínu Ještědu se spolu se zapadajícím sluncem dostáváme do Jeřmanic a podjíždíme dálnici. Následný kopec na Milíře nás přivádí opět do Rádla a hlavní cestu do místa startu v Jablonci.

Jizerské hory nejsou doménou pouze jednoho stoupání. I přes jasné instrukce, že stěžejním bodem je Ještěd, jsme se nemohli zbavit myšlenek na očekávání dalších neméně příjemných cyklistických zážitků následujících po překonání několika „bezvýznamných“ stoupání (Bedřichov, Hartmanka). Zde se ale na chvilku zastavme. Silničář je tvor neodbytný a stále vymýšlí, jak si více ubližovat. K tomu přímo svádí slepá silnice z Mníšku na Fojtku, nabízející spolu se slušným asfaltem i prakticky nulový provoz. Ideální místo pro trénink intervalů. Po projetí Hejnic s františkánským klášterem Panny Marie, který zde roku 1692 vystavěl tehdejší majitel Frýdlantského panství František Gallas, se stoupání pozvolna „utahovalo“ a s koncovou značkou Bílého Potoka začal opravdový kopec na Smědavu. Za vrcholkem rovný úsek okolo Soušské nádrže a pak sjezd do Tanvaldu. Vedlejší silnicí přes Horní Tanvald dorážíme do Smržovky a pak už jen odbočka na Novou Ves a poslední stoupání, z něhož sjíždíme do cílového Jablonce.

K prodlouženému víkendu patří i kratší trasa, buď k rozjetí před vlastním tréninkem, nebo naopak pro uvolnění nohou po něm. Pokud však hledáte něco podobného v Jizerských horách, stejně vás nějaké to stoupání nemine. My jsme vybrali pro kratší okruh okolí Černé studnice. Z Jablonce jsme proto zamířili na Dolní Černou studnici, dále na Huť a Velké Hamry II. Po sjezdu do Smržovky jsme se vypořádali s mírným stoupáním na Josefův Důl, kde se po odbočení na Karlov trochu přiostřilo. Odměnou nám pak byl dlouhý padák přes spodní část Bedřichova až do Jablonce.

V jednom ze dní prodlouženého víkendu nás zlákala myšlenka volby jižního směru. Jabloneckou výpadovku jsme proto opustili s odbočkou na Dalešice a Frýdštejn. Zde totiž stojí překrásná zřícenina hradu, která sloužila jako kulisa při natáčení pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Jen minimální provoz nás doprovázel i v následném ukrajování kilometrů na Malou Skálu a následně Železný Brod. Zde následoval kopec na Jirkov, který Honza Kopka doporučil jako příjemný pro trénink. Opravdu stál za to, odměnou nám byl pohled na panorama sousedních Krkonoš s bílými sněhovými čepicemi na vrcholcích kopců. Po následném sjezdu jsme podél říčky Kamenice dojeli do Tanvaldu a pak po „Jizerskohorské magistrále“, které jsme se doposud vyhýbali, zpět do Jablonce.

Eda Pinkava Foto: Markéta Navrátilová, autor