Sokolovsko

Na domluveném místě v Sokolově se setkávám s Vaškem včetně jeho kamarádů Jardy a Karla. Rychlé převlečení na parkovišti a už vyrážíme z města po cyklostezce podél Lobezského potoka do městského parku Husové sady a dále do lesoparku. Vůbec si nepřipadám jako ve městě, na které mám šedivé vzpomínky z dětství, všude zeleň a čisto. Za ním nás už očekává modrá turistická značka vedoucí podél říčky Svatavy až k Podlesí, kde se od ní odpojujeme krátkým výjezdem po svahu Svatavského vrchu až k Ranči Vránov. Následuje krátký úsek po hlavní silnici č. 210 k odbočce Boučí, kam také zahýbáme.

Opět stoupáme, nejdříve ještě kousek po asfaltu, ale u kapličky podklad měníme za kamenitý. Prsty tlačí páčky řazení směrem k nejlehčím převodům, gravitace je prevít, dávám za pravdu Vaškovi. U Nových domů (modrá značka) se nám vpravo otevírá výhled na Sokolovskou pánev – naštěstí už to není taková měsíční krajina, snaha o rekultivaci je zde znát. Jakoby na uvítanou nám z dáli kynou vrcholky Slavkovského lesa.

Ještě se kousek držíme modré značky, pak u jezdecké stáje uhýbáme vlevo na neznačenou cestu, abychom po krátkém výjezdu loukou k hranici lesa okusili první dnešní sjezdík. Trasa zde nemá značení a pozná se jen podle první křižovatky lesních cest po vjezdu mezi stromy, kde se stáčí prudce vlevo a na následujících dvou křižovatkách se držíme vpravo. Druhá křižovatka na travnaté cestě nás vpravo posílá pěšinou kličkující mlázím i vzrostlým lesem, aby nás vyprovodila na prudkou a širokou svážnici. Po ní s těžištěm za sedlem a v odéru pálících se brzdových destiček sjíždíme do údolí Novohorského potoka téměř k obci Oloví s následným ochlazením ve zdejším brodu. Tady se také setkáváme s posledním účastníkem dnešního zájezdu, Mirkem.

Podél potoka zvolna stoupáme směrem k Jindřichovicím. Tato idylka ale končí za druhým brodem asi padesátimetrovou stojkou vpravo, která vyžaduje seskočit z kol a tlačit. Tento úsek lze i objet, naše volba nám ale připadá jako cesta menšího odporu. Stoupání polevuje a úsek porostlý mechem graduje krátkým sjezdem a dřevěnou lávkou přes potok. Tu zde po domluvě s lesníky vybudoval Jarda a jeho „motorovka“. Musím na celou partu prozradit, že se o zdejší traily vzorně starají a pečují o jejich stálou sjízdnost, však také co chvíli někdo zastavuje a odklízí tu spadlou větev, jinde kámen. To se opravdu hned tak nevidí.

Mezitím, co ze studánky zvané „žebrácká“ nabíráme čerstvou vodu do vaků, obloha se náhle zatahuje a my s prvními dešťovými kapkami a blesky sotva stačíme dojet do obce Jindřichovice. Zde je na kopečku možné navštívit mauzoleum vybudované vládou Jugoslávie na památku srbským válečným zajatcům, kteří zahynuli během 1. světové války v místním zajateckém táboře. Bouřka spolu s průtrží mračen zchladila vzduch na snesitelnější teplotu a my se za obcí napojujeme na polní cestu lemovanou stromořadím vyúsťující u zámečku Favorit. Nechal ho zde v roce 1898 vybudovat hrabě František Antonín Nostic pro svou manželku Alžbětu a volný čas zde trávili takové osobnosti jako Jan Evangelista Purkyně, císařovna Sisi nebo generál Patton. Dnes má, jak je v tomto kraji bohužel poslední dobou prý zvykem, zcela jiného majitele hovořícího plynnou ruštinou. Podle výrazu ochranky si netroufám ani pořizovat žádné fotografie a raději pokračujeme sjezdem do Dolní Rotavy, který je protkán hned několika brody chladícími naše stále rozpálené hlavy.

Dalším zajímavým místem, kam mě, a se mnou i vás, tato parta zavádí, jsou Rotavské čedičové varhany. Ty zde vznikly vyvřením magmatu při sopečné činnosti a následným odkrytím svrchní části bývalého kamenolomu. Kluci se chlubí dalším efektním „singlíkem“ vedoucím odtud zpět do Dolní Rotavy, přičemž Vašek mě ještě stačí upozornit na jedno místo, kde prý pravidelně padá. A jako by snad chtěl dostát tradice, po pár metrech se poroučí k zemi. Dalším stoupáním, tentokráte mezi domky a kolem hřbitovní zdi, se protahujeme po úzké pěšině končící – jak jinak – sjezdem. Trasa následně pokračuje lehce do kopce kolem Ptačího vrchu a po zelené značce, sjezdem k rotavskému nádraží. Následuje příjemné stoupání po lesní asfaltce podél Mezního potoka do Horního Studence (neznačená cesta a dále modré značení) a po vjezdu na hlavní silnici točíme prudce vlevo do vesnice. Za prvními domky se před skupinou bříz uhýbáme vpravo a držíme se polní cesty stáčející se pod domem na samotě. Po necelém kilometru na rozcestí se vpravo noříme do úzké štěrbiny ve křoví zkraje lesa, abychom zde okusili další z nádherných singletracků, které tu kluci opečovávají. Tenhle je opravdu parádní! Na mapě je značen tečkovanou čarou vedoucí kolmo přes vrstevnice do Oloví, ale asi bude těžké ho trefit napoprvé. Zde je také naplánovaná polední pauza v restauraci Beruška.

Mraky, které se nad našimi hlavami už nějakou dobu honí, mají barvu olova a s prvními sousty se rozpoutává takřka peklo. Blesky osvětlují potemnělé nebe, ze kterého padají provazce vody, citelné je i ochlazení. Chlácholíme se, že to bude jen další rychlá letní bouřka, ale bohužel není. Déšť nepolevuje ani po hodině a nám je jasné, že pro dnešek máme vymalováno. Voda by tolik nevadila, ale okolní stráně, do kterých máme namířeno, jsou neustále sužovány blesky a tady už veškerá legrace končí. Nezbývá nic jiného, než se co nejkratší cestou po silnici přesunout do Sokolova.

Zájemci o tuto trasu by si ale rozhodně neměli nechat ujít zbývající část vedoucí z Oloví po zelené turistické značce ke zřícenině hradu Hartenberk. Dnes je z něj sice ruina, ale ještě poměrně nedávno se tu například po ochozech promenádoval německý básník J. W. Goethe. Od roku 1945 hrad chátral a poslední ranou byl požár v roce 1990. Od hradu vede trasa dál kousek po silnici do Josefova, sjezdem do Luhu a dále po modré TZ do Sokolova.

Déšť neustává ani cestou domů a já si v hlavě znovu přehrávám celý okruh s uznáním, že je opravdu nádherný. Naléhání této příjemné party cyklistů na naše častější návštěvy jejich regionu se mi tak hodně zamlouvají.

Tip na druhý den

Ze Sokolova jihovýchodním směrem po žluté na Hruškovou (nad Hruškovou se vpravo od žluté TZ nachází archeologické naleziště – nově objevený kostel sv. Mikuláše), dále u Myslivny Třídomí vlevo na zelenou TZ a pokračovat přes Nadlesí, po silnici kolem hřbitova do Dvorů a dále po zelené TZ „stezkou odvahy“ (technicky náročnější úsek) do Lokte, po modré cyklostezkou podél Ohře do Svatošských skal. Po žluté vystoupat k hájovně Bor, odtud po zelené až na rozcestí u Bošířan. Zde se napojit na žlutou a přes Bošířany do Lokte (zakončení sjezdu nad Loktem je pro zkušené jezdce, ale dá se objet po široké cestě k porcelánce), v Lokti se napojit na cyklostezku a proti proudu řeky Ohře pokračovat přes Poříčí zpět do Sokolova. Délka je zhruba 45 km.

Text a foto: André Vebr