Slezské Beskydy

Měla to být loni naše první akce přejezdového typu, ale díky počasí byla první i poslední, protože jsme ji absolvovali nadvakrát.

Dějství první – jarní

Poprvé stojíme na startu na jaře, bohužel počasí nám však mnoho nepřeje a již po vyjetí na trasu v Třinci se s obavou díváme na oblohu pokrytou těžkou černou vozovou hradbou mraků. Dnešek nezačal dobře, při nasedání na biky totiž navíc zjišťujeme, že Sára má na zadním kole defekt. A tenhle den nemá ani dobře skončit, ale nepředbíhejme – zatím míříme po červené značce za město.

Brzo začínáme ostře stoupat. Hned od počátku tak vidíme, že ani tyhle hory zadarmo nebudou. Z turistické značky odbočíme podle mapy na neznačenou cestu, kterou klesneme na cykloturistickou trasu 6086 a na ní navštívíme v mapě objevené muzeum vápenných pecí – u cesty stojí stará pec, vozík a několik cedulí vysvětlujících, co se tu kdysi dělo. Po pořízení několika fotek a prohlídce místa pokračujeme opět po cyklotrase dál. Cesta se začíná zvedat ve skrytu stromů, jediné zpestření nám poskytne tvor z klanu přežvýkavců výtryskem proudu, ze který by se nemusela stydět jakákoli stříkačka čackých hasičů – jenže tahle kráva jej má z přírodních zdrojů a ne z cisterny.

Jak stoupáme vzhůru, opouštíme zpevněný povrch a dostáváme se na běžné lesní cesty a pěšiny. Bohužel těžba dřeva řadu těchto cest poznačila naprosto katastrofálním způsobem v součinnosti s deštěm – cesty i jejich okolí pokrývá vrstva bláta proměnlivé hustoty i hloubky zejména v zákeřně skrytých kolejích od těžební techniky. Střídáme cyklotrasu s červenou značkou (skutečné značení bohužel neodpovídá tomu z mapy). K tomu dosud zamračené nebe plní svou výhrůžku – když se dostáváme k prvním místům, kde se objeví aspoň částečné výhledy zpět do údolí, začínají padat první kapky. Víme, že kdesi mezi provazy deště vlevo nad námi je chata na Velké Čantoryji – nejvyšším bodu těchto hor. Cesta k ní je ale obtížná. Sára pokračuje rovně, zatímco já odbočil doleva, oběma se nám nakonec daří se nejen potkat, ale najít i modrou značku, po které jedeme dál k chatě. Bohužel je to mnohem dále, než podle mapy předpokládáme, a navíc cesta je velmi prudká a mokré kameny a jíl proklatě kloužou.

Nahoře se schováváme hned po zamčení kol do chaty, déšť venku chvíli slábne, ale vždy je to jen oddech před nabráním sil k dalšímu útoku… V bufetu není příliš teplo, ale je to lepší než venku. Déšť nás tady drží dlouhé hodiny, které si krátíme konzumací obřích pečených kolen – ta nás stejně hravě jako déšť porazí a my boj s nimi vzdáváme.

Jsme sice sytí i zavodnění, ale dešti to je jedno. Plány postupně s přibývajícím časem měníme, od dokončení přejezdu, přes částečný postup až ke konečnému úprku do údolí. Mezi provazy deště se spíše smýkáme než jedeme dolů po modré a následně červené značce. K tomuto úseku toho mnoho říci nemohu: prostě dolů, dolů, zima, mokro, bahnito. Měníme se v jakési hliněné Golemy na kolech. Déšť pokračuje i následující den, a tak odjíždíme domů.

Dějství druhé – podzimní

Návrat do Slezských Beskyd následoval za půl roku v jiné sestavě, ale za podobných podmínek. Vracíme se s Pajíkem dorazit přejezd tohoto pohoří až skoro po půl roce. Mistr podzim vybarvil okolí do nádherných pastelových barev a slábnoucí slunce slibovalo přece jen lepší počasí než při první návštěvě. Když vykládáme kola z auta, netušíme, že to zas až tak jednoduché nebude. Za půl roku se toho změnilo mnohem víc než jen zbarvení okolních stromů, a když pomalu vyjíždíme z Bystřice směrem k horám, přemýšlím o přejezdech pohoří, které jsem již pro Velo napsal a které zřejmě již tímto článkem zakončím. Střídalo se počasí, místa i sestavy mých společníků, kdo ví, co a jak bude za rok…

Projíždíme vesnicí, po pravici vidíme dřevěný kostel, o kus dál v další obci je jeho menší obdoba. Tady už odbočíme doprava a podle mapy se orientujeme do kopců k Velké Čantoryji, volíme jinou cestu, než kterou jsme se při první anabázi vraceli, po úvodním kufrování najdeme správnou odbočku a brzo stoupáme do kopců. Záhy se sklon přiostřuje, ale až k napojení na modrou značku, kterou znám z jara, se jet dá. O kus výš ale oba nakonec kapitulujeme a kousek kola tlačíme. Pak se před námi opět objeví známá chata, před kterou se opět pečou vyvinutá kolena vepříků. Tentokráte se občerstvíme jednak rychleji, jednak i dietněji. Širší kamenitou cestou odjíždíme na východ. Předpokládám, že další postup bude po hřebenu hor poměrně pohodlný se spíše mírným převýšením – bohužel se krutě mýlím.

Nejdřív ale pohodlně dojedeme k rozhledně na Čantoryji, je vzdálená od chaty jen asi půl kilometru. Poměrně moderní stavbu navštívíme, je příjemné počasí, svítí slunce a jeden z posledních letošních teplých dní využívají spousty turistů nejen z naší vlasti, ale i Polska, protože po hřebenu běží hranice mezi našimi státy a navíc z obou stran sem vedou značené cesty. Po duševním občerstvení pohledem z rozhledny, mimochodem pokaženým i množstvím domů, nových chat a hotelů rozlézajících se na polské straně do svahů hor jako jakási nákaza, odjíždíme.

Po nasednutí na kola žertujeme na účet svahu před námi, ale brzy již žertuje na náš účet on: ač zarazím sedlovku hluboko do rámu, je cesta dolů náročná, spousta volného kamení, nerovnosti a kořeny činí sjezd obtížným. Turistů tu naštěstí tolik není, ale přesto nakonec i já končím s kolem v ruce, přes cestu totiž od stromu ke stromu jsou natažené výstražné plastové stuhy, dál je svah stržen, leží tu pokácené stromy a sotva znatelná kozí stezka umožňuje dostat se pod svah. Bohužel krátká radost v podobě příjemné stezky podél hranic nemá dlouhého trvání, cesta se náhle zlomí vzhůru, a to takovým způsobem, že zanedlouho kola musíme tlačit. Navíc povrch už není skalnatý a kamenitý, ale díky symbióze hlíny a vody je bahnitý, což postup ztěžuje víc než sklon cesty.

Podle mapy vede po hranicích modrá značka na naší straně a červená na polské, ve skutečnosti se ale většinou orientujeme spíš podle hraničních kamenů a využíváme stezek na obou jejich stranách: někde je lépe znatelné naše, jinde polské značení. V každém případě ale cesta nevede snad ani minutu po rovině: buď se řítíme složitým sjezdem, nebo rveme kola vší silou vzhůru, mnohdy ovšem v ne zcela cyklistické pozici – tedy spíš kola tlačíme, než na nich jedeme.

Co se týče civilizace, ta je patrná prostřednictvím penzionů a horských chat s hospůdkami každých pár kilometrů, prakticky všechny se však nacházejí na polské straně, což by ale v dnešní době nemělo činit žádný problém. Trasa vede někdy i mimo skryt stromů a člověku se naskytnou pohledné výhledy na oblé svahy kopců táhnoucí se do dalekého polského vnitrozemí. Využíváme toho občas k zastavení a zamaskování nutnosti počkat, až nás dostihnou naše plíce, zapomenuté někde pod kopcem.

Přes Beskydské sedlo a Velký Sošov pokračujeme prakticky stále stejným stylem. Jen bláta přibývá – neomylně se mi na mysl vkrádá vzpomínka na předchozí návštěvu těchto hor. Jejich ironická přezdívka coby Slizských Beskyd dostává v zápasu s mazlavým protivníkem plného významu… Za Malým Stožkem nám trasa staví do cesty neuvěřitelný kopec, opět plný klouzavých kamenů a bláta, tady se nedá jít, natož jet! Pod příkrovem staletých stromů je najednou i dusno a pohled na můj computer s ohledem na naši únavu dává jasně najevo, že toto není žádný lehký přejezd, ty kilometry jsou tu vydřené.

S ohledem na to, že se již vracíme do údolí, tak přece jen víc klesáme, než stoupáme, dokonce mezi bahnitými valy potkáme i suchou cestu, když nás trasa vyvede na holé stráně, kde se můžeme kochat nefalšovanou horskou chatou a na protějších kopcích i krásnými podzimními obrazci, které do hlubokých lesů vykreslil pan podzim. Opouštíme červené značení souběžné s cyklotrasou a po žluté značce, opět i do kopce, míříme do Bystřice. Máme dnes v nohách málo kilometrů, ale prudká převýšení v kombinaci s bahenními úseky a obtížným terénem nám daly co proto.

Ze Slezských Beskyd mám rozporuplné vzpomínky, ale přesto si mne toto pohoří, zejména vybarvené na podzim, získalo. Za to počasí, bahno a další špatné okolnosti určitě nemohlo. Za prozkoumání stojí, navíc v okolí je i mnoho dalších zajímavých cílů – od „běžných“ Beskyd přes Jablunkovskou vrchovinu až po terény v Polsku.