Skutečsko

Za výchozí bod okruhu je zvolena obec Borová ležící na silnici 1. třídy mezi Hlinskem a Poličkou. Kromě motorestu s parkovací plochou, případně i zastávky vlakového spojení, se totiž v místě nachází i velice solidní kemp. Hned u motorestu křížíme trať lokálky a po silnici načínáme stoupání směr Svatá Kateřina.

Za alejí, v jejíchž větvích se na podzim pohupují rudé jeřabiny, jsou za osadou při dobrém počasí vidět v dálce Orlické hory, Kralický Sněžník i Jeseníky. Asfaltka se záhy spouští lesem, nabíráme rychlost – pěkně zalehnout za řídítka a tradá… Asi po kilometru a půl následuje po svižném esíčku odbočka na lesní cestu vedoucí po hrázi rybníka Zimka. Tady se napojujeme na systém turistického značení: žlutá nás protáhne vozovou cestou lesem, skrz pastvinu zavede do Kamenného Sedliště těsně sousedícího s Budislaví. Do té značka funí dokopečkem za humny ústícím na pískovcovém ostrohu s věčně těsně před dostavěním stojícím ekumenickým kostelem v moderním stylu.

Obcí se jen mihneme, stále po žluté sjíždíme po silnici k odbočce k hájence s pamětní deskou spisovatelky Terézy Novákové, která čerpala na přelomu 19. a 20. století náměty pro své romány právě v tomto kraji, a s překvapivým párečkem lam pasoucích se v ohradě. První kořeny jehličnanů signalizují, co nás čeká. Ze široké lesní highway s šiškovým kobercem značení po chvíli mizí vpravo: spletence kořenů a slalom okolo balvanů v soutěskách potěší bikerovo srdce. Po šotolině dorazíme k Voletínskému potoku a za ním strkáme stroje po strmé pěšině na mokrém pískovci označené červenou. To jsme již naplno ponořeni do Chráněné krajinné oblasti Toulovcovy Maštale. Jde o pískovcové útvary utopené v borovicovém lese a pojmenované podle zemana Toulovce, dobrodince, z něhož by pověst ráda učinila spíše loupeživého rytíře, který skrýval lup právě ve skalním městě. Pravdou je, že za nepokojných let zde skutečně hledali vesničané i s dobytkem úkryt před vojsky – odtud název Maštale. Snad tato místa sloužila i tajným nekatolíkům osmnáctého století – vždyť Budislav platila v tomto směru za problémovou osadu.

Stezka hopsá v přítmí po ohlazených kamenech, obtáčí skály. Ačkoliv jde o bikerské eldorádo a Maštale nejsou Václavák, emoce patří v takto turisticky vděčné lokalitě na řetěz a prst na brzdu. Mineme značený miniokruh skalami (stojí za zastávku) a po kořenech pomalu klesáme okolo studánky Džberka až k Vranickému potoku. Po šlapačkovém úseku objedeme dětský tábor a širokou dvoustopou cestou stoupáme do Boru. Ani teď ještě bikový zážitek první třídy nekončí – červená kopíruje písečnou pěšinu mezi útvary Kolumbovo vejce a Kazatelna, technickým sjezdíkem poskočí až k Prosečskému potoku, podle něhož nás dovede k silnici. Z té šplhá k betlému zasazenému do skály. A opět dolů na silnici. U po požáru renovované chaty Polánka dáváme pohádkově tajemnému prostředí pískovců sbohem a vyrážíme do zcela jiného prostředí.

Ačkoliv tok Novohradky mohutní, jak ji spolu s červenou po proudu sledujeme, ráz krajiny se zklidnil. Romantickou rozervanost střídá idylická uhlazenost luk, hájů a stavení rozsetých okolo s neměnnou pravidelností tekoucí vody. Spojka, řadíme vyšší rychlostní stupeň a za poklidného točení převodníků uháníme okolo Dolanského mlýna, skrze Podchlum do Rvasic (nad nimi stojí za povšimnutí rašelinná louka plná vzácných druhů rostlin), kde křížíme vodu a stoupáme trnčím do Rabouně. Zde se sluší vzpomenout jak lidovou architekturu, tak i nedaleké zbytky keltského opida. Sjezd do Dolů, na silniční křižovatce vpravo a hned z asfaltu pryč vlevo u hrany lesa: značka začíná po pěšině a následně mohutným korytem stoupat na Košumberk. Předtím ale ještě dorazí peloton k Paletínské kapli zbudované roku 1720 v rámci systému poutních míst, jímž hodlala rekatolizující státní moc prošpikovat nepoddajný kraj. Od kaple, kdysi obklopené poustevnami, již je vidět zřícenina hradu Košumberk nad městem Luže, kam se po silnici mimo značku dojedeme vzhledem k pokročilému času na náměstí s kostelem sv. Bartoloměje ze 14. století najíst.

Abychom nemuseli hned do tempa, nabízí se k okouknutí renesanční radnice na náměstí i vrcholné baroko stavby poutního kostela Panny Marie na Chlumku vystavěného na uměle nasypané terase koncem 17. století. Ze stejné doby pochází nový zámek, pozdější ubytovna pro poutníky, dnešní hotel. A kdo by čekal synagogu coby pozůstatek židovské obce? Anebo za lehounkého šimrání nohou lze projet z náměstí po zelené okolo dětské léčebny a rehabilitačního ústavu ke hradu Košumberk. Ten byl postaven okolo roku 1300. Prošel četnými přestavbami a byl v majetku Slavatů, koncem 17. století přešel pod jezuity a záhy byl opuštěn. Od hradu, opět po červené, padá krkolomný sjezdík s vracečkami lesíkem zpátky k Novohradce.

Silnice sviští pod vzorkem pneumatik otevřeným krajem, napravo od nás na kopečku barokní kostelík Zvěstování Panně Marii z let 1741–46 doplňuje síť církevních staveb. Ani odbočka z asfaltu na polňačku kopírující přítok Novohradky, Krounku, neznamená žádné drama – loukami a remízky dofrčíme v Zadním Borku opět na pevný podklad. Silnice se zvedá, pak ale značení odbočuje vpravo a přes potok přijedeme lesem k lomu. Prašná vozovka chvíli stoupá skrz louku ke kamenitému padáku vpravo do lesa: vítá nás Předhradí vyhlášené městskou památkovou zónou s hradem Rychmburk ze 14. století s věží o 30 m v průměru. Tady se láme chleba – vyložení dobrodruzi pokračují spolu se značkou dál proti proudu Krounky divokým Šilinkovým dolem. Odměnou za skálolezectví jim bude závěrečný singletrack, zbytek sestavy se vydá po silnici do Kutřína.

Podél vody se jede vždycky pěkně, takže šviháme hájky a remízky údolím řečeným Kablaně se skalnatými zákoutími až do Otradova s dřevěnými staveními, odkud po silnici (a stále po červené) docvakneme až do Krouny. Její jádro s farou, školou a hřbitovem je připomínáno od půlky 14. století. Namísto původního gotického kostela sv. Michaela archanděla dnes stojící barokní novostavba nese stále v původní věži střílnová okénka. S červenou se rozloučíme jedním dobře čepovaným a po asfaltce směřující do Svratky vstupujeme do CHKO Žďárské vrchy.

Jakoby šlo o nějakou magickou hranici, řidší porost prosekaný paprsky slunce střídá hustý les. Záhy stopaři na čele hlásí zelenou, a tak točíme levá do hvozdu. Mění se i terén – máme teď co do činění s plochými kameny, podloží dýchá vlhkostí, travnatá místa střídají bažiny. Šlapavý sjezd po pevném podkladu ústí na silnici do Čachnova. Tam již dorazíme společně s modrou. Odtud se plazí táhlé stoupání přes evropské rozvodí mezi Labem a Dunajem, potažmo tedy Severním a Černým mořem, k rokokovému loveckému zámečku Karlštejn. Pod mohutnými buky sviští široká cesta s řadou skoků k rozcestí značek pod Zkamenělým zámkem. Tady přesedláme na červenou a lesní cestou sípeme na vozovou lesňačku. Z té po sjezdu se spoustou odvodňovacích kanálků značka odbočí do lesa a po kořenech s hrabankou opět využíváme služeb lehčích převodů. Finální part ještě okoření bludné kameny a už tu jsou Rybenské Perníčky, rulový skalní útvar.

Následující downhill začíná technickými sekcemi po kořenech a kamenech – centimetry odpružení se budou hodit, stejně jako dovednost bunny-hopu. Hruboasfaltová sekce a levotočivá odbočka na polní cestu vyskládanou kamením. I tady to může svižně letět, nejsme ale na uzavřené trati Světového poháru, takže respekt k ostatním turistům je na místě. Opětovný asfalt směřuje ke vsi Pustá Rybná s asi 900 let starou lípou a charakteristickou lidovou architekturou Vysočiny. Zelená odtud vede přes strmý výšlap loukou k samotě Blatina. Vypněte pulsmetry a svalte se do trávy… Žďárské vrchy máte jako na dlani. V klídku pak stačí dorazit lesní dálnicí k další samotě Bukovina, od níž je zase vidět směrem k Poličce. Po hraně pole a pak kousek lesem spadnete k autokempu a dál k motorestu, od nějž jsme ráno startovali.