Rožmitál pod Třemšínem

Z meteorologického hlediska patří okolí Rožmitálu pod Třemšínem k nejchladnějším z celých Brd. Průměrná denní teplota je tu pouze 7,2 °C a sníh zde leží po celých 46 dní v roce. Místo je bohaté na srážky, a proto doporučuji vyčkat na to pravé počasí. Nám klima naštěstí přálo, byť se ranní paprsky jen pozvolna prokousávaly mlžným oparem.

Vyrážíme po červené značce směrem na Nové Hutě a Třemšín. Zahřívací první metry vedou po hrázi Podzámeckého rybníka, přes staré náměstí s dominantou kostela sv. Jana Nepomuckého a kolem hradu. Jeho hlavní linii tvoří její nejstarší část: hranolová věž se vstupní branou. Zanedlouho míjíme monumentální lípu s křížkem, pokračujeme mírným stoupáním zatím po zpevněné cestě, a svaly se tak dostávají pomalu do ideální teploty. Na kopečku se nám otevře výhled na hřeben šplhající až k vrcholu Třemšína.

Ve vesničce Nové Hutě se odpoutáváme od polí a uhneme z červené značky před točnou autobusu doprava na zelenou. Následuje první terénní pohlazení v podobě přejezdu provoněné rozkvetlé louky. Je to jen nepatrný náznak toho, co nás čeká. Nyní ale zase zpět na asfalt

• nenechte se však odradit! U starého rekreačního

střediska s chatičkami zelená značka uhýbá doprava, my však pojedeme pořád rovně a po dvou kilometrech se u starého loveckého srubu napojíme na značku žlutou. Ta nás velmi rychle zavede na kamenitou lesní cestu a stoupá k vrcholu Hengst (756 m n. m). Možná zpočátku lehce otrávené srdce bikera se zde začíná radostněji rozeznívat, a to nejen kvůli fyzické námaze. Kameny si pohrávají s plášti a zkoušejí umění jezdce, cesta pořád stoupá. Vrchol ohraničují po pravé straně zbytky tvrziště tvořené příkopem a rozvaliny zdí. Stezka se vyrovnává a tu a tam nám začne opatrně mezi stromy nabízet z obou stran výhledy do údolí. Staré buky a zakrslé borovice ošlehané ostrými západními větry a vyrostlé do bizarních tvarů se kolíbají a tiše šumí.

Dostáváme se ke krátké nesjízdné pasáži přes kamenné moře k vrcholu nazvanému Čertovo Vřeteno. Skaliska divoce vyčnívají z vřesovišť a borůvčí, nikde ani živáčka. Stromy jsou zde ještě silnější v kořenech, poradily si i s orkánem Kyril. Žlutá značka nás vede místy dost technickými úseky právě po mohutných kořenech a mezi kameny. Tu a tam je prostřídána ladnými průjezdy po měkkém jehličí a horské trávě. Zanedlouho se začne z porostu ukazovat silueta nejvyššího vrcholu této vyjížďky – Třemšína (826,7 m n. m). Závěrečný výstup je opět okořeněn nesením kola na zádech skrze balvany kamenného moře. Jsme v závětří, jen klapání želez z bot o kameny narušilo absolutní ticho obklopující vrchol. Na jeho úpatí se spolu s námi na chvíli zastavil jediný rušivý zvuk, což nechalo ještě více vyniknout magické až mystické atmosféře.

Aby také ne, když z místa přímo srší bohatá historie! Dle dostupných údajů zde stál hrad založený roku 1200 příslušníky rožmitálské větve rodu Buziců. Prvním známým držitelem je až Beneš z Třemšína kolem roku 1300. Roku 1528 dostal Zdeněk Lev povolení od krále hrad na vrcholu znovu postavit. Hradní budova se však nezachovala. Roku 1771 zde byla postavena kaplička a od roku 1860 se k ní konaly národní výlety a poutě. Perličkou je i to, že Hájek z Libočan ve své kronice označuje za první místo osídlené Čechy a Kelty nikoli Říp, ale právě Třemšín. Tak vítejte doma! Nyní je na vrcholu mezi hradními příkopy, mohutnými platany a jasany zbudována rozhledna, která však dokáže nabídnout patřičný výhled bohužel jen v zimě, když jsou stromy holé.

Na rozcestí se pustíme po žluté a modré značce dolů. Starými kameny vykládaná pěšina zašlá stářím důkladně prověřuje naše trialové dovednosti, ale dá se zvládnout i na hardtailu. Na malé plošince žlutá uhýbá doprava a drží se vrstevnice. V této návětrné části je i v období sucha poměrně dost vlhko, ale blátivý postřik při průjezdu bahnitými loužemi přece nikomu nemůže vadit. Je tu pusto, nikde ani noha. Tato partie je pro pěší turisty ještě hůře dostupná, protože odevšud je sem daleko a na Třemšín lidé přicházejí většinou z jiných stran.

Mile nás překvapuje zapomenutý skalnatý ostroh nacházející se po levé straně. Z výčnělku je výhled západním směrem začínající srázem a mohutným kamenným mořem. Kmeny starých borovic s rozeklanými korunami a vybělené polomy jsou zde naprosto nedotčené těžbou. Cestička je úzká právě na jednu stopu a kličkuje mezi větvemi a kapradím. Odpočinkovou odměnou za technické pasáže je rovný a dlouhý sjezd. Na rozcestí se opět napojíme na červenou značku a pokračujeme ve sjezdu. Dole značka uhýbá z asfaltky doprava a mizí v trávě mezi smrčky. Po čtyřech kilometrech se dostáváme po dlouhé době k civilizaci – k vesničce Chynín, bohužel bez možnosti občerstvení.

Stále se držíme červené značky. Cesta se vyrovnává a jakoby nás chtěla vést pro tuto část Brd tak charakteristickým rovným koridorem až bůhví kam. Ale ne, náhle odbočujeme prudce doleva. (Zde doporučuji tak po kilometru zahnout druhou odbočkou doprava a kolem rybníčku se vypravit k rezervaci nazvané Fajmanovy skály.) Držíme se štěrkové cesty a až překřížíme cestu vedoucí shora na křižovatce ve tvaru T, odbočíme doleva z kopce. Dole před loukou je závora. Těsně před ní se uchylujeme doprava lesem podél louky. Jen neznatelně používaná pěšina nás spolehlivě dovede až k asfaltce. Vyřítíme se z lesa a ihned uhýbáme doprava nahoru ke starému statku. U něj už nás vítá připojující se zelená značka, která vede do vesnice Míšov. Zde je první místo na občerstvení – vyhlášený Grill Míšov – a také několik historických roubených chalup. Hlavní téma starousedlíků je samozřejmě americký radar a od stolečku štamgastů kdosi trousí: ,,…a tyhle cyklisti taky budou mít utrum!“ Snad to nebude tak horké.

Zelenou změníme nakrátko na modrou a pak i žlutou, která nás přivede i na druhý nejvyšší vrchol Brd Nad Maráskem (800,5 m n. m.). Vítejte zpět v terénu, jako by nám našeptávala vyzývavě kamenitá pěšina, která se velmi prudce vine vzhůru mezi smrky. Klidně do toho dejte vše, protože si určitě dopřejete na vrcholu krátkou zastávku s výhledem. Vždyť jen při hlubokém vydechování člověk dokáže správně vychutnat a rozpoznat „živý“ vzduch od obyčejného větru. Bude se na vás řítit klouzaje po špičkách stromů skrze nekonečné prostory, které vás nenávratně pohltí. Vdechnete jen ten svůj trošek a zbytek mizí do dáli. Budete okamžikem tak blízko přírodě, oproštěni od běžných starostí, stanete se nakrátko její naprostou součástí. Nádherné místo!

Ve sjezdu mineme odbočku zelené značky a projedeme kolem vysílače a lovecké chaty Na burku, stále po žluté značce. Z ní zabočujeme doprava po široké upravené cestě. Ta asi po dvou kilometrech uhýbá v pravém úhlu dolů. My však pokračujeme rovně po terénní dobře znatelné pěšině skrze rezervaci Gatesmanka I. se vzácným uskupením horských buků a výskytem vzácných horských květin. Pak jedeme stále rovně už po žluté značce. Je to dlouhý a přímý sjezd. Někteří možná ani v té euforii nezaznamenají změnu značky na zelenou, která klesá na okraj vesnice Věšín a pokračuje loukami na vrchol zvaný Dubová Hora (639,2 m n. m.). Cestou jsou krásné výhledy na hřeben Hengstu a Třemšína. Projedeme vesnicí Buková u Rožmitálu, kde také můžete obdivovat podhorskou brdskou architekturu, a vrátíme se zpět do Rožmitálu. Cestou ještě zastavujeme ve Starém Rožmitále u kostela Povýšení sv. Kříže založeného už v polovině 13. století, kde poprvé roku 1796 zazněla v češtině česká mše vánoční ,,Hej mistře!“ mistra Jana Jakuba Ryby.

Tip na druhý den

Na druhý den můžete navštívit Blatensko, kolébku rybníků. Cesta vede charakteristickou krajinou s množstvím malých políček, s rozptýlenými malými kopečky a remízky protknutými údolíčky s rybníky. Je to unikátní příklad toho, jak šetrné obhospodařování zemědělské půdy dokázalo způvabnit ráz krajiny. Polní pěšiny jsou tu a tam okrášleny božími muky a malými kapličkami. Je možno vyrazit přímo z Rožmitálu pod Třemšínem po žluté značce do Vacíkova, pak po silnici do Hvožďan, nebo se vydat právě odtud po červené značce do Koupí a pak po žluté až do Újezda a po modré do Blatné. Při návratu do Hvožďan vás doprovodí žlutá značka. Délka okruhu je vždy zhruba 50 km.