Rakovnická pahorkatina

Skrz gravitační pasti Manětínský potok odvádí naše zraky na blízký a ne zrovna udržovaný kostel sv. Barbory. Hřbitovní stavba zde rozprostírá své základy na břehu plynoucí vody přinejmenším od roku 1417 a oslňuje nás i přes svůj nepříliš atraktivní vzhled svou raně barokní podobou. Kostel kdysi k tomuto obrazu přetvořil stavitel z Burgund Jan Baptista Mathey. Vyjímáme se zde zcela kontrastně s moderními koly a vybavením třesoucím se na výjezd, který nás vede chvíli po toku Manětínského potoka, jenž opouštíme natrvalo u Vuršova mlýna. Cesta přes Brdo a kolem Hrádku nám pomalu začíná pěnit krev v žilách a po přejezdu silnice na Kotaneč postupujeme stále po modré značce přímo k Přírodnímu parku Horní Střela. Jeden brod nás svlaží a smyje prach z treter, které celé rozpálené hlasitě zasyčí – stejně je tomu pak i u ráfků kol či kotoučů brzd. Pěšina nás lesy zavádí na hřeben, odkud už lze zahlédnout v dálce první stavby města, které nás co nevidět mířenou střelou zasáhne u samotného srdce.

Krkolomným sjezdem mezi rozřezanými kládami rozházenými po cestě jako důkaz řádění lesníků se blížíme k okamžiku vychutnání odhalení jedinečného místa. Zbývá jen vyjet poslední metry k vyhlídce na údajně nejmenší město Evropy, kterým je jedinečný Rabštejn nad Střelou. Míříme k němu neomylně a jen nástraha v podobě ranče s nabídkou jak pohledu na ušlechtilé koně, tak i poskytnutí přístřešku se sezením nás zláká z cesty k odpočinku a doplnění energie. Následuje příkré stoupání přímo do Rabštejna a světe div se, městečko je vskutku velmi malé. Výškové metry ztrácíme průjezdem kolem roubených staveb stínících výhled na okolní hřebeny. Za mostem přes řeku zatáčíme vpravo opět na modré značení.

Úzký vjezd na okraj břehu Střely se jeví jako cesta technicky zdařilá jen pro jednoho bikera ve stopě. Singletrack se doopravdy v této pasáži kroutí nad břehem místy v riskantní podobě, přesto lze vše ustát bez nutnosti vypojení nohy z nášlapného pedálu. Jisti si vlastní silou v nohách se pouštíme závěrečným stoupáním do gravitační pasti posledního kopcovitého úseku v lese. Ten, kdo ji tu nastražil, zajisté věděl, že ne každý se z moci příkrosti vymaní bez nutnosti sesednout. Vyjíždíme na louce s osamělým stavením a jednoduchou jízdou po travním koberci opouštíme Horní Střelu, která se za námi uzavírá posledním promlouváním pěnící vody.

Kolem vrchu Poustevna (588 m n. m.) a lesy kopce Nad Žihlí (574 m n. m.) dosahujeme Žihle, pomyslného pupku oblasti Žihelské pahorkatiny. Je jím nejen pro svou známost coby kraje bohatě rostoucích hub, ale i blízkým skalním městečkem vytvořeným skupinou viklanů z biolitické žuly. Silniční vracečkou přejíždíme místní železniční trať, která vede z Plzně do Žatce a propojuje tak pivní velkoměsto s místem pěstování toho prý nejlepšího chmele u nás. S pověstným žateckým červeňákem máme společnou barvu ve tvářích, která dává znát naše nasazení při posunu vpřed. Jednu z nejstarších tratí v naší domovině opouštíme sjezdem do obce Odlezly a dále pak pokračujeme do Mladotic. Odtud silnicí nazvanou Cyklostezka Střela mizíme za mostem přes vodu vlevo vzhůru táhlým kopcem, kde kadencí šlapání překonáváme sílu vrstevnic postavených jako bojový šik proti našim hledím. Pláněmi vítězně dosahujeme Hvozdu, kde nás Přírodní Manětínský park zavádí svým okrajem k malé obci Radějov. Vše je tu malebné a chaloupky s dřevěným zevnějškem zastavují naše oči. Ochutnávka manětínských lesů je jako nepřekonatelné lákadlo, jež se nám zjeví v plné podobě druhým okruhem, který v této oblasti absolvujeme se stejným místem startu v Manětíně.

Až do jižních Čech? Manětínský zámek a jeho klidné nádvoří s upravenou zahradní částí je ideálním místem k odpočinku před následujícími výšlapy, zprvu vedoucími po silnici. Na náměstí před vchodem do barokního zámku nacházíme vskutku jedinečný rozcestník, kdy je možno volit trasu z nepřeberného množství barev značek a početných turistických cedulek. Důvěru svěřujeme červené barvě, jež nás po mostu převede na pravý břeh Manětínského potoka a vytáhne do lesů.

Manětínská vrchovina tu hned zkraje nabízí pěkný výhled na první zvlněný zalesněný reliéf hřbetu po naší pravici. Cesta je příjemná, ačkoliv se po čase mění, je nejprve jen poseta kamením, aby na samotném vrcholu před zlomem klesání byla tvořena mozaikou z bílých kamenů střídajících prašnou půdu udusané cesty. Zde bychom očekávali za zatáčkou snad i dostavník a stopujícího indiána, natolik připomíná krajina nám známé filmy s westernovou tématikou. Hned nato kočírujeme divoce roztočená kola skákající mezi kameny a vymletými strouhami z dešťů, po povrchu posetém záludnou vrstvou jehličí. U kostela v Nečtinech se přesvědčujeme, jak jsou na tom naše brzdy, kdy sjíždíme na silnici levým svahem lemujícím kostelní schodiště.

Velíme předním kolům zatočit vlevo. Silnice se pěknou stoupající zákrutou šplhá vzhůru, odkud se nám rozprostírá výhled na náznaky stolových hor tohoto kraje. Čeká nás zastávka u hradu Nečtiny, a ačkoliv je jeho interiér a tedy i vstup kvůli Západočeské univerzitě zamezen cizím návštěvníkům, máme možnost obdivovat jeho netradiční novogotickou podobu aspoň zvenčí.

Krátká zastávka nedělá dobře našim svalům a my cítíme chuť se s tuhnutím těla po svém vypořádat. Silniční úsek Plachtínem a Čbánem až do Úněšova je bezvadnou příležitostí pro opětovné uvedení těla ve sportovní stroj. Za Úněšovem ubývá lesů a přibývá luk a v Pernarci usuzujeme, že na řadu by zas měl přijít terén. Zelená značka se jeví jako skvělá výzva, jež nás zavádí k Žebráckému mlýnu a stejnojmennému potoku. Terénem plným mezí si zábleskem všímáme výhledu na Luhov a skrz Třebouz klesáme až do Lipna. Žádný strach, nezajeli jsme si omylem až do jižních Čech, ačkoliv by nás v tom zajisté chtěl ujistit i název další vesničky – Písek. Jsme si ale jisti tím, kde se pohybujeme, takže brzy se záludná pojmenování z mysli vytrácí. Svažující se silnicí nasazujeme k trháku skoro až do Čemín – až v posledním úseku červené značky před nimi se opět sklon obrací proti nám. Hospůdka s venkovním sezením skýtá možnost doplnění tekutin, v našem případě vyplachujeme příchuť usazenou v ústech po iontovém nápoji zdejší točenou limonádou.

Opět však vzhůru do sedel k poslední etapě, která nám na samém konci připraví éterickou auru přírodních parků. Kaskádou podobnou sinusoidě přetínáme hlavní motoristický tah v místě nazvaném Nová Hospoda. Stejně tak pokračujeme k Nekmíři a za Tlucnou se úhybným manévrem vlevo mezi poli šplháme k Horní a posléze sjezdem i k Dolní Bělé. Zde již silnicím a silničkám opět odzvonilo a zelená značka nás uvádí do zalesněného území Přírodního parku Manětínsko. Spankov a Libenov nám jsou záchytnými body v postupu volně se vlnící cestou nabízející uvolněnou pilotáž a pocit relaxace uvnitř smíšených lesů. U Hořejšího a Spodního rybníku nás pak jen Lipí nasměruje vpravo a cestou konečného vysilujícího boje jsme vpuštěni až do středu Manětína.

Text a foto: Vít Pazderka