Na kole podél řeky Želivka

Dává pitnou vodu Praze a části Středočeského kraje, není splavná na lodích ani příliš přístupná, neprotíná žádné turisticky ani geograficky zajímavé území a na jejímž spodním toku se rozkládá přísně chráněné vodní pásmo kolem vodní nádrže Švihov/Želivka. Pramen se dá najít v lesích nad obcí Vlásenice-Drbohlavy jen pár kilometrů jižně od silnice č. E551 z Pelhřimova do Jindřichova Hradce, někde kolem kóty 640 metrů nad mořem. Pak ale na více než dvacet kilometrů kličkuje mezi loukami a poli jako tenoučká vlásenka, aby plnila několik menších i větších nepříliš přístupných rybníků. Hlavní tah je toku blíže, ale mnohem lépe se jede po opuštěnější silnici do Libkovy Lhoty, kde se již dá napojit na žlutou turistickou značku uhánějící po polní cestě k severu. Následuje táhlé klesání do Ondřejova, pak k Hejlovskému rybníku. Zajímavé je, že již na horním toku se v mapě střídají dvě různá označení řeky – Hejlovka a Želivka.

Rybník Hejlov vypadá jako nádherné místo ke koupání a rekreaci, ale my pokračujeme po širokých polních cestách, houpajících se pěkně zostra přes oblé kopečky a tu a tam mizejících v malých ostrůvcích lesa. Zelené klasy vzrostlého, ale ještě nezralého obilí nám v silném větru kynou na pozdrav. Je to nejhezčí a nejméně problematický kus naší cesty. Poetika zapadlého koutu jižních Čech jako vyšitá.

Cesta se sice nedrží příliš blízko toku, ten je ale skoro na dohled nebo se dá alespoň vytušit asi sto metrů po pravé ruce. Jinak nelze. Chatové osady nejsou tak rozlehlé jako na Berounce nebo Sázavě, cesta utíká, značení je dobré, ze žluté se nikam neuhýbá. Nemáme na computeru ještě ani dvacet kilometrů a cesta se rázem změní. Máme sice radost, že jsme už prakticky těsně u vody, která se překrásně klikatí mezi prudkými břehy. Čím víc se vzdalujeme od Pelhřimova, tím ubývá rekreačních obydlí a civilizace. Krátké úseky náročných singletracků uspokojují technicky nejnáročnější jezdce – kameny, kořeny, krátké výšvihy, připomíná to Sázavu u Stvořidel, což je v mapě překvapivě blízko. Někteří musí přenášet, nikdy však ne víc než pár metrů, jsou ale i úseky, kde musíme ze sedel úplně všichni. Opět ale neotráví. Kilometry přestaly utíkat, zato čas doslova letí. A pak to přijde – kopřivové lány z rostlin rekordního vzrůstu a maximální žahavosti. Nezbývá, než jet, ale ruku na srdce – nikdy jsem nic podobného nezažil a nikdy jindy bych se už do něčeho podobného dobrovolně nepustil. Pokud nemáte revma a touhu pekelně s ním zamávat, pak sem jeďte rozhodně jindy než v létě. Jinak je to ale nádherný kus cesty.

Vysvobozuje nás až stoupání po silnici do Krasíkovic, kde měníme žlutou za červenou a po cyklostezce míříme k prvnímu záchytnému bodu na trase. Mapa tam slibuje půllitřík – tedy občerstvení. Před zavřenou hospodou si lížeme rány a hledáme psychickou vzpruhu v citování z „Marečka“. Odtud, z „Kojčic u Pejřimova“, totiž byli Hujerovi rodiče. No nic, další možnost je v kempu Želiv. Ctíme červenou a uhýbáme z cyklostezky doprava, musíme ale dlouho klesat po hraně pole, což je trochu technicky náročné. Dole jsou strhané břehy říčky, které se musí zdaleka objíždět, cesta mizí pod strmým srázem ve změti polomů po povodních, jsou tu i části plotu apod. A hlavně – svoji náruč otevírají další hektary kopřiv. Tak to už ne!

Obracíme zpátky a pěkně přes pole stoupáme na cyklostezku 1224. Až mnohem později se dozvídáme, že tudy cesta vede a že je to jeden z nejkrásnějších trailů v okolí dlouhý přes 10 km. Škoda, v tomto ročním období to ale opravdu nebylo možné. Z cyklostezky zahýbáme doprava ve Svépravicích a stoupáme k vrchu Strážník. Na úrovni jeho vrcholu jsme se měli dát doprava po žluté a nenechat si ujít alespoň část té cesty těsně podél vody, nás už ale příliš lákala možnost občerstvení, a tak jsme pokračovali rovně po silnici do Sedlic a prudkým sešupem ke kempu.

Disciplinovaně jsme vyrazili po levém břehu, který kopíruje cyklostezka 161, po hezké široké cestě do obce Želiv. Tam vpravo za mostem na druhém břehu řeky čekala zasloužená zahradní restaurace se vším potřebným. Škoda, že se tady Želivka do něčeho nevlévá, tady by měla končit! Zbytek je už jen utrpení nebo v lepším případě nuda. Mapa dál slibuje po levé straně toku plno cest, my je ale zkoušeli a neprojeli. Některé končily v hustém lese, jiné opět v kopřivách nebo u elektrických ohradníků pastvin. Z Želivu jsme mířili na Křelovice, ve stoupání za mostem zahnuli na romantickou vísku Poříčí, ale tady už skončila romantika i průjezdnost. Průjezd na Nečice nebo snaha jet podél řeky na Tuklecký Mlýn vyšly naprázdno, přičemž člověku z toho kulantního slovního spojení cukají koutky smíchem. Bylo to prostě šílené! Jak jsme se dostali do Nečic, je nepublikovatelné. Pokusili jsme se ještě jednou přiblížit řece, ale stejně neúspěšně. Den se chýlil, síly ubývaly a my pochopili, že ráz krajiny se tu jen tak nezmění, hustota osídlení je minimální a turizmus nebo potřeba projít kolem vody zcela nulové. Realita se tu velmi rozchází se zákresy v mapě. A co bylo nejhorší – nejbližší možnost přenocovat je až v patnáct kilometrů vzdálených Dolních Kralovicích!

Pokračovali jsme tedy přes Senožaty, Jankovský Mlýn a vroznětice k Hořicím na křížení s dálnicí D1 Praha – Brno na 75. kilometru. Jednodenní pouť jsme zakončili ve městě hrůzy zbudovaném uměle po zatopení původních Dolních Kralovic. Vypadá to tu, jako by u hodně stylových komunistických kasáren strhli plot a na jeden konec dali ceduli „začátek obce“ a na druhý „konec obce“.

Další etapu začínáme na červené značce. Až do vesničky Želiv se jedná o krásnou lesní cestu, pro bikery jako stvořenou, která navíc kopíruje řeku. To však ještě netušíme, že to byl pro zbytek cesty prakticky jediný terén. Po příjezdu do Želivu se držíme pravého břehu a zkoušíme nalézt vhodnou cestu mimo silnici. To se nám ale i přes veškeré snažení nedaří, neboť veškeré cesty a pěšiny značené na mapě končí i zde kdesi ve stržích nad řekou. Nezbývá tedy než silnice naštěstí s takřka nulovým provozem, po které projíždíme obce Bolechov, Vitice, Lhotice (za nimi přejíždíme dálnici), Koberovice a souběžně s dálnicí směrem na Vojslavice. Za nimi v údolí, kde dálnice přetíná začátek vodní nádrže Želivka, se nachází dálniční most u Píště. Na tom by nebylo nic až tak zajímavého kromě toho, že je postavený na původním mostu pocházejícím z výstavby protektorátní dálnice. Využita však zůstala jen jedna polovina pro okresní silnici. Přinejmenším se tak jedná o zajímavé dílo, o jehož existenci ví při jízdě po D1 asi málokdo.

Po výjezdu z údolí podél dálnice odbočujeme na Píšť a sjíždíme do Vranic, kde nás po dlouhé době čeká alespoň trochu terénu v podobě zelené značky vedoucí do vesnice s nepříliš optimistickým názvem Snět (jsou tu ale i jiné, například Vraždovy Lhotice, Hroznětice, Pekelsko). Zelenou značku však v zarostlém porostu ztrácíme, a tak intuitivně nabíráme správný směr, který nás ale nesprávně zavádí do Blažejovic.

Po dalším asfaltovém intermezzu podjezdem pod dálnicí sjíždíme k Němčicím a dále do údolí, kde lze vpravo od hráze spatřit starý cihlový železniční most. Ten však nebyl k tomuto účelu nikdy používán z důvodu stavby nádrže Želivka. Podobných konstrukcí je v tomto prostoru více, avšak kvůli poloze v přísně chráněném pásmu nádrže nejsou přístupné. A tak zpola zatopené, staré a nikdy nezprovozněné dálniční mosty u Borovska, respektive u Hulic, o nichž veřejnost nemá zpravidla ani zdání, nelze legálně spatřit. Pokud se přece jen rozhodnete zákaz porušit, hrozí při přistihnutí velmi tučná pokuta.

Dále pokračujeme v asfaltové anabázi přes Keblov, Sedmpány a Hulice, ze kterých je to na hráz nádrže Želivka (nebo chcete-li Švihov) co by kamenem dohodil. Přece jen se nemůžeme ochudit o soutok Želivky se Sázavou, který se nachází zhruba čtyři kilometry od hráze a je snadno přístupný. Zajímavé je sledovat barvu vody obou toků – Sázava v kontrastu s křišťálově průzračnou Želivkou připomíná spíše kávu s mlékem. Na koupání to však není, je zde silný proud a teplota vody pod přehradou je i teď v parném létě jen okolo 10 stupňů. Ještě nás čeká poslední přesun dne (po silnici, jak jinak) do Zruče nad Sázavou a odtud pak vlakem domů.