Na kole podél řeky Úpa

Vyrážíme z Pece pod Sněžkou po modré turistické značce proti proudu ve snaze dostat se co nejblíže k prameni, ale jak už to v těchto oblastech bývá zvykem, cesta pro cyklisty končí, v tomto případě na okraji Obřího Dolu. Zákaz vjezdu cyklistům je zde ale pochopitelný, jedná se totiž o nejcennější krkonošské území ledovcového původu s vzácnou vysokohorskou květenou. Po krátké návštěvě kapličky, v níž se dovídáme o přírodních katastrofách, které tuto oblast postihly od 19. stol. (sněhové laviny, sesuvy půdy, povodně), otáčíme, zapínáme pulsmetr k zaznamenání důležitých údajů o trase a vracíme se stejnou cestou do Pece a odtud pokračujeme směrem na Trutnov.

Nechce se nám ale jet stále po silnici jako dosud, proto volíme z Pece modrou značku. Ta se sice po dvou kilometrech vrací zpět na silnici a vine se kamsi do hor, alespoň krátká terénní vložka je vítána. Cesta do Trutnova se podobá téměř silniční časovce. Sklon silnice a vítr v zádech dělá své, takže vesnicemi Horní Maršov a Svoboda nad Úpou spíše prolétáme, přičemž taktak stíháme něco fotit.

V Trutnově v romantickém prostředí malebného Krakonošova náměstí se rozhodujeme o dalším postupu. Váháme mezi variantou kopírování řeky, to však znamená jet pouze po silnici, nebo volbou zelené TZ přes Starý Rokytník. Ta vede zčásti terénem a zčásti po méně frekventované silničce, ovšem tato cesta se od řeky dost vzdaluje. Vítězí první varianta, bohužel jak se ukáže později, není to volba z nejšťastnějších.

Pokračujeme z Trutnova po červené do Poříčí, kde odbočujeme směrem na Úpici. Jedná se o úzkou silnici s vysokým provozem a množstvím nákladních aut, takže víc než sledováním krajiny se zajímáme o to, abychom neskončili pod jejich koly. Kousek před Úpicí se průjezdem přes historickou krytou lávku napojujeme na již zmíněnou zelenou TZ a po ní pokračujeme dále do Úpice. Toto město bylo založeno přibližně v 11. století na obchodní stezce a původně sloužilo jako stanice u brodu přes řeku Úpu. Řeka tak přispěla k založení osady, které dala i své jméno, neboť název Úpice je zdrobnělé jméno řeky.

K vysvětlení dávného pojmenování řeky nutno připomenout, že „upa“ znamená v překladu z litevštiny vodu. K dalším místním zajímavostem patří například to, že zdejší školu navštěvovali na přelomu 19. a 20. století bratři Karel a Josef Čapkové. Z Úpice nás modrá vede až do Havlovic, kde projíždíme zajímavý úsek – turistická cesta, tedy lépe řečeno úzká pěšina vede mezi skálou a postarším stavením a neschází mnoho, abychom nevjeli majitelům takřka do kuchyně. Je však nějací cyklisté nechávají v klidu, na zdejší turistický ruch jsou pravděpodobně zvyklí.

Za Havlovicemi měníme barvu turistické značky na červenou a v jejím doprovodu vjíždíme do nejmalebnější části této trasy – Babiččina údolí. Vynecháváme pouze přejezd přes vrch Boušín a držíme se cyklistické trasy, která nás po široké lesní cestě přivádí na Staré bělidlo. Nikomu jistě není třeba toto místo připomínat, vždyť kdo by neznal román Babička Boženy Němcové, povinnou to četbu školy základní (tedy alespoň našich ročníků ano). Dílo sice důvěrně znám, ale musím přiznat, že v těchto místech jsem poprvé. Vzhledem k překvapivému vývoji počasí, které je nyní oproti ránu slunečné, si vychutnáváme toto zákoutí a posléze dobrý oběd.

Takto příjemně strávenou pauzu využíváme také ke strategickému plánování závěrečné části, neboť z nedaleko vzdálené České Skalice se již podle mapy horské kolo příliš terénu nedočká a vypadá to, že budeme odsouzeni k přesunu po silnicích. Kousek za Ratibořicemi se Úpa dělí ve dví a zatímco jedna část pokračuje svým přírodním korytem, ta druhá, uměle vybudovaná, napájí vodní nádrž Rozkoš, rekreanty v letním období hojně vyhledávané místo. Nakonec tedy pokračujeme stále po červené až do České Skalice, cestou projíždíme Říkov, Zvole a Rychnovek. Zde nastupujeme na asfalt a chtě nechtě mu zůstáváme věrni až do cílového města Jaroměře. Zmařen je i záměr přiblížit se mu cestou přes pole vyznačenou v mapě z Rychnovek, kousek za touto obcí je totiž zakončena hlubokou orbou, a tak raději otáčíme zpět na hlavní tah. Do Jaroměře je to už jen co by kamenem dohodil. Zde ve snaze pořídit fotografii soutoku Úpy s Labem projíždíme okrajem pole kolem chatařské kolonie, dostáváme se na pravostranný břeh Labe a soutok máme jako na dlani. Po pořízení posledního snímku nám fotoaparát, přesněji řečeno jeho baterie, dává definitivní vale. Nafotili jsme ale naštěstí vše, co jsme chtěli, a bez omezování. Vypínáme také sporttester, který ukazuje rychlostní průměr skoro 25 km/hod, tedy žádné výletní tempo. O dva kilometry dále po proudu se vlévá do Labe Metuje, ale to je již jiný příběh.