Na kole podél řeky Svratka

Ráno nás z Brna unáší vlak směr Vysočina, v plánu máme Svratku. Vlakem se k ní moc blízko dostat nedá, takže vystupujeme ve Žďáru nad Sázavou. Evropské rozvodí způsobilo, že kluci se odtud před nějakou dobou dali po Sázavě na západ, nyní pojedeme na východ. Ze Žďáru je to k pramenům dobrých 20 km, zpočátku po silnici, ale pak příjemným terénem. Samotný pramen je stejně jako u jiných řek nenápadný, ozvláštněný jen poměrně hrozným monumentem připomínajícím našeho prezidenta, který proti smyslu svého jména do našich zemí přinesl nesvobodu.

Ale zanechme trudomyslnosti, vzhůru do sedel a jde se sjíždět. Podle mapy vidíme, že cesta podél řeky by zpočátku byla spíše po silnici, proto se od ní vzdálíme a navštívíme Devět Skal, nejvyšší vrcholek Vysočiny. Vede k němu červená značka, která nás dnes bude doprovázet dlouho, ale zpočátku jde daleko od řeky, takže pojedeme i jinudy. Výjezd k Devíti Skalám je pohodový a v ranním sluníčku je to tady pěkné, vyhlídka ale za moc nestojí. Stejně jako další cesta po modré – v kamenném poli musíme kolo často nést. Konečně z Vysočiny klesáme do údolí Svratky. Mapa je přesná, nalezneme lesní cestu k Milovskému rybníku, na zelenou, a ta nás už dovede k Svratce. Za tu dobu, co jsme se neviděli, je z ní pěkný potok. Bohužel ale údolím kromě úzkých asfaltek moc cest nevede, a tak mimo jeden úsek jedeme až do Krásného po asfaltu. Rádi odbočujeme na žlutou značku a vzápětí se dereme do kopce, předzvěsti toho, že dnes to tedy po rovinách nebude.

Opouštíme značku a hledáme si vlastní cestu, podle mapy to jde – i když s obtížemi. Za Borovnicí musíme už zase po asfaltu. Za Jimramovem je tu opět červená značka, která vede až do Brna. Považujeme to za velké zjednodušení, cesta ale brzy přesvědčí o něčem jiném. Trasa se vůbec spořádaně nedrží toku řeky, ale rozpustile se dere do okolních svahů. Ke všemu jí ztrácíme a do Dalečína se dereme houštím.

Podle všech map, které máme, které jsou v Dalečíně a které mají lidé, s nimiž se potkáváme, vede podél břehu přehrady Vír cyklostezka. Skutečnost je ale jiná. Proto odjíždíme po červené značce. Znamená to další prudký výstup – výjezd to už opravdu není. A ta mrcha červená ke všemu mizí! Tak bloudíme lesy, až sjedu k vypuštěné přehradě. Po břehu vede cesta až na hráz, kde končí zamčenou branou – tato v mapách značená cyklostezka je totiž ve skutečnosti zakázanou cestou! Tak to mi hlava nebere. Přelevitujeme bránu a děkujeme bohu, že jsme zase na červené a že jsme to přežili. Pěkný kus cesty teď značky neztrácíme a dereme se do dalšího kopce k zřícenině Zubštejn, která leží u libozvučné vísky – Pivonic!

Z Nedvědic se značka dá sledovat přece jen lépe, později už ani nešplhá tolik do kopců. Před Tišnovem je z ukazatelů spočítáno, že je to už jen šest kilometrů do města a najednou ukazatel hlásí osm. Červená opět zmizí kamsi vlevo, tak to zkusíme podél kolejí, což naštěstí jde a ještě si to tak zkrátíme. Tedy podle mapy. Podle mého tachometru je posledních šest kilometrů před Tišnovem desetikilometro­vých. Tady toho máme pro dnešek dost.

Na zbytek Svratky vyrážíme z Tišnova po červené, jízda je to moc pěkná, převýšení je minimální. Místy se ale vine po úbočí nad řekou kančí stezka, kde častěji slézáme z kol. Proplétáme se údolím a koukáme, jak je kousek za Brnem krásně. Trasa je nádherná a na náměstí v Bítýšce dojíždíme ve chvíli, kdy máme hlad – hospodu na náměstí doporučuji naprosto všem!

Ještě před nedávnem byla jediná cesta pro bike na levém břehu brněnské přehrady. Nyní se dá jet i po pravém, po červené značce úzkými pěšinami až k hradu Veveří, kde využijeme novinky v podobě lávky pro cyklisty a pěší, postavené na místě mostu zničeného v roce 1945 Němci. Je to nezvyk, přejet zde hladinu přehrady. Na protější straně ovšem pro běžné cyklisty terén není. Směrem k Brnu je stezka problematická i pro chodce. Pak už se pěšiny mění v asfalt, jsme mezi chatami na břehu přehrady, motáme se po plážích, které vedle naprosto zelené vody působí ne právě patřičně.

Z koruny přehradní nádrže se spouštíme po bonbónku – dlouhých schodech – až dolů k řece. Ve městě většinou řeku doprovází cyklostezka, samý asfalt. Tak si já cyklostezky nepředstavuji. Aspoň tak prosvištíme město rychle. Brzy jsme v Komárově, kde Brno dokazuje, proč je městem tří řek – do Svratky se zde vlévá kalný tok Ponávky, mimo Svitavy a Svratky třetí kdysi skoro kultovní řeka Brna. Brněnští radní ji ale před léty spoutali do potrubí takřka po celém jejím toku a udělali z ní vlastně stoku. Raději dál.

U soutoku se Svitavou pomalu opouštíme Brno. Volíme stezku vpravo, je to pěkně hrbolaté. Stezka se pomalu ztrácí a mění v pěšinu, dále pak již v rákosí potkáváme jen vyděšené rybáře, kteří s hrůzou v oku sledují, jaká monstra se to derou rostlinstvem. Boj s vegetací končí úprkem na pole a jízdou ve stopách traktoru do Rajhradic. Dále je řeka svázána do koryta s náspy. Po divokosti z jejího horního toku je veta a placka okolo je poměrně nudná. Na obzoru se začínají zdvíhat Pálavské vrchy, jede se dost rychle. V Židlochovicích se dostaneme zase na asfalt a ani dál se nenabízí moc bikových pěšin.

Až nedaleko Vranovic se dá jet opět bez problémů podél vody. Tok Svratky zmohutněl a na první pohled se skoro nehýbe, přehrada je nedaleko. Pomalu se šeří a příroda okolo není zrovna nejpůvabnější, na první pohled je vidět, že zde ruka člověka zasáhla poměrně výrazně. V dálce tušíme soutok s Jihlavou, o setkání s Dyjí Svratka stavbou přehrad přišla a místo toho se vlévá do nádrže. Kolem ústí se rozkládá močál a je tu nevlídno. Rádi se otáčíme a co nejkratší cestou míříme zpět k civilizaci na vlak.