Na kole podél řeky Svitava

Brno je městem tří řek. Tou další, kterou jsme se vydali sjet, byla Svitava. Délka jejího toku a zejména znalost větší části trasy nás vedla k tomu, že by to mohl být pěkný jednodenní výlet. Svitava pramení v bývalých Sudetech a pěkná část toku také Sudety vede.

Rychlík, který nás poveze, je bike friendly, se zjednodušenou dopravou kol, ale vyjíždí v nekřesťanskou i nebikerskou brzkou ranní hodinu – deset minut před šestou. K návštěvě Sudet naštěstí není potřeba pas, a tak jsme bez kontrol dorazili do Svitav jen o minutu později v porovnání s jízdním řádem. Takže rychle na kola a k pramenům. Modrá značka nás dovede na začátek řeky, ale v horkém létu toho tady moc vidět není, jezírka, z kterých Svitava vytéká, moc vody nemají.

Dáváme se po směru malého potůčku a dojíždíme na břeh rybníků, které jsou tak mohutné, že se skoro nezdá, že je může ten pramínek naplnit. Po břehu dalšího rybníka dojíždíme na okraj města. Svitavy jsou ve světe proslaveny v době nedávné zejména díky filmu o svém rodákovi – 28. 4. 1908 se zde narodil Oskar Schindler, bonvián, který si skvěle uměl užívat života, ale také dokázal zachránit za války život stovkám Židů ve svých továrnách a za své peníze.

Svitava se vlní mezi domy Svitav, a tak projíždíme město blízkými ulicemi. Přejedeme velkou křižovatku a ze státní silnice na Brno míříme na pravý břeh, kde po dlouhou dobu skutečně vidíme její tok z pár metrů. No tok – takový nedomrlý potůček. Kolem jsou pořád domky, ani nepostřehneme, kdy ze Svitav vjedeme do Lánů a kdy do Hradce. Povrch cesty se střídá, hlavně zpočátku jde o špatný asfalt, později přibývá úseků po šotolině a štěrku. Skoro pořád jedeme po rovině nebo mírně z kopce. V Hradci nám nezbývá než opustit pravý břeh i příjemné šotolinové cesty, dál se musí po silnici. Proto vítáme odbočku ze silnice vlevo za železničním mostem. S náspem po levici a řekou po pravici uháníme vesele po polní cestě do chvíle, kdy zmizí pod most vlevo a skončí v jakési louce. Zpět ni krok! Kola do říčky, my na ně a přejíždíme na druhý břeh. Drápeme se korytem nahoru a pokračujeme po louce k silničce, která nás dovede do Březové.

Tady už se zase dá jet po cestách za městečkem a po polňačce do Brněnce. Po levici máme továrničku, kterou za války využíval zmiňovaný pan Schindler. Mapa poradí polní cestu a má pravdu, po pravém břehu sjedeme ze silnice a pokračujeme příjemnou trasou dál. Zjišťujeme ale, že ač se kraj zdá hustě obydlen, jsme stále v divočině. Cedule u mostečku přes Svitavu hlásá zákaz koupání a varuje před krokodýly, další značka pak zvěstuje, že příští hospoda je poslední před pouští. Tak. Ke všemu jsme podle cedulí již v Austrálii.

Příjemné polňačky s občasným mírným stoupáním nás vedou přes Rozhrání až do Skrchova, kde je nejprudší kopec trasy. Nahoře čekáme na plíce. Cesta ovšem končí a my máme dojem, že jsme vjeli někomu do zahrady. Paní, která se vykloní z okna, naštěstí v ruce netřímá brokovnici a nesnaží se hájit svůj majetek, místo toho poradí cestičku kolem svého plotu, po které se dostáváme na louku a přes ní do lesa. Tady musíme tlačit, ale to k bikingu přece patří! Jsme dost vysoko nad Svitavou, sjezd rozbitou asfaltkou nás vrací na její břeh v Letovicích. Přes město musíme po asfaltu, ale hned za ním zase pokračujeme lesní cestou po modré značce těsně u hladiny Svitavy, která pořád vypadá jak tuctový potůček. Značka končí u Zboňku, kde je třeba se odklonit přes kopec po polní cestě do Svitávky.

Chvíli bloudíme po úzkých pěšinách podél řeky, málem se skácíme do vody a nakonec zjistíme, že po levém břehu to nepůjde. No nic, kupředu pravá, přes mosteček a kolem jakési fabriky hurá do polí. Zpátky ni krok. Naštěstí je již po sklizni, a tak strništěm uháníme souběžně s řekou a opět jsme spokojeni s mapou – potkáme polní cestu tam, kde má být, a po ní jedeme až do Skalice. Chvilka napětí při hledání červené netrvá dlouho. Mezi loukami míříme k silnici, bohužel není jiná volba, než pokračovat po ní. To se nám moc nelíbí. Tak projedeme vesnicí s velmi původním názvem Lhota a koukáme, kde nechal zemědělec cestu.

A nacházíme. Odbočíme asi po dvou kilometrech konečně zase do terénu. Most přes řeku vypadá jak provazová lávka z Indiana Jonese, ale vydrží. Cesta se občas ztratí v trávě, ale pak nás vede pod trať a dál do Doubravice. Domorodec nám poradí další směr polem a my uháníme do Rájce odděleni od řeky železničním náspem. Čeká nás další nudný asfaltový úsek, až přes Blansko se dá jet po stezkách kolem vody. Za městem je úzké údolí, do kterého se bohužel vešla vedle řeky a kolejí jen silnice. Řeka pak ale odbočí do bočního údolí, kde ji dále doprovází jen vlak a silnička, na kterou je zákaz vjezdu aut. Po ní to jde rychle až do Adamova.

Z Adamova opět po silnici, jak to jde, odbočíme vpravo do terénu těsně kolem řeky, jede se rychle. V Bílovicích neodoláme zastávce v hospůdce Na Sokolovně, jinak to přes léto častém cíli brněnských cyklistů, vaří tu výborně. Dokonce tak, že jakýsi ptáček neodolá a poletuje kolem nás tak dlouho, až se osmělí, přistane u talíře a začne se živit s námi.

Z Bílovic vede až moc snadná cesta, zato v Brně to konečně dostane pravé grády – takový industriální biking. Mnohdy by člověk ani neřekl, že je ve městě. Nejdříve jedeme po nábřeží po úzkých hliněných pěšinách, pak nás překvapí nová cyklostezka s obřími schody v cestě. Následuje trial mezi kolejemi, balancování na sloupu elektrického vedení s kolem v ruce, přejezd rušných tříd. Poslední kilometry jedeme po levém břehu, protože po pravém je až příliš upravená cyklostezka. Konečně se drncáme u zlatého trojúhelníku v Brně – mezi Makrem, Jižním Centrem a Olympií. V skrytu stínu stromů je most a soutok dvou řek – Svitavy a Svratky. Pro dnešek končíme. Příjemný výlet.