Na kole podél řeky Střela

Dobývání Střely začínáme ve vesničce Kosmová, kterou Střela protéká a která leží zhruba 3 km jižně od Toužimi. Do tohoto města nezbývá, než přemístit se po silnici, neboť okolí řeky, zde ještě v podobě potůčku, nenabízí možnost bližšího sledování toku. Bohužel to pro ten den nebyl poslední nucený asfaltový přesun. Toužimí nás provádí modrá turistická značka (TZ) kopírující řeku, která kousek za městem vytváří dvě poměrně velké vodní plochy. Z mapy lze vyčíst, že modrá uhýbá mírně vlevo a vede do Karlových Varů, kdežto Střela pokračuje přesně opačným směrem. A protože se zde začíná zařezávat do údolí, je problém najít optimální cestu, která by ji sledovala. Naším záměrem je sice vždy dostat se co nejblíže k řece a jet podél ní, ale v tomto případě to nebylo ani při největší snaze možné. Místní znalci by možná o nějaké stezičce věděli, my se však držíme mapy a ta zde žádnou možnost nenabízí.

Naše cesta tak vede přes obce Krásný Hrad, Kojšovice až do Lachovic a odtud už po lesní cestě sjezdem až k vodě. Konečně v terénu! Nadšení ale netrvalo dlouho, mapa hovoří jinou řečí než skutečnost. Po dlouhém a prudkém sjezdu jsme se sice ocitli přímo u řeky, jenže na úplně jiném místě, než jsme chtěli. Instinkt po konzultaci s mapou velí ke zbabělému přesunu po silnici, která je od řeky poměrně hodně vzdálená, napříč Tepelskou vrchovinou až do městečka Žlutice. Ač údaje na výškoměru mají klesající tendenci, náš pocit je spíš opačný, vyjma prudkého sjezdu do zmíněných Žlutic. Odtud nucená asfaltová anabáze sice pokračuje, ale aspoň už na dohled řeky.

Zlom nastává až v obci Chyše, kde po krátkém a vítaném občerstvení konečně vykukuje meteorology slibované sluníčko a s ním se lepší i nálada. Silnička třetí třídy s nulovým provozem se tu klikatí údolím věrna řece, která je po obou stranách obklopená podmáčenými loukami. Vyhledávat tu cestu terénem raději nedoporučujeme. Po zhruba šesti kilometrech se konečně napojujeme na zelenou TZ, která podle mapy slibuje především terén a s ním i daleko více zajímavějších míst než dosud. Měla by nás dovést až k soutoku s Berounkou.

Cesta začíná mírně stoupat do Rabštejna nad Střelou a řeka, která už začíná být hodna tohoto označení, prosvítá mezi stromy pod námi. Lesní výjezd nabírá na sklonu a kulminuje krátkým „trhákem“ přímo v Rabštejně, který je průvodcem v mapě označován jako nejmenší středoevropské město. Zmínky o něm, respektive o hradu pocházejí z roku 1269. Lámala se zde břidlice, která byla díky své vysoké kvalitě použita také na pokrytí chrámu svatého Víta v Praze či hradu Karlštejn. Bývalo zde také významné tkalcovství, které v 19. století zaniklo a jediný průmysl později představoval jen malý pivovar. Pro svoji romantickou polohu v malebné krajině je dnes Rabštejn obývaný asi 30 stálými obyvateli oblíbeným letoviskem a patří k městské památkové zóně. Zde také začíná přírodní park Horní Střely.

Po prudkém sjezdu k řece se z cedule dozvídáme, že brod před námi je při vyšším stavu vody neprůjezdný. Vzhledem k vykukujícímu kamení z vody usuzujeme, že dnes se jedná spíše o stav nižší, nicméně totálnímu promočení treter se neubráníme. Nedá se říci, že by teplota vody vybízela ke koupání, naše zážitky z letošního premiérového brodu se dají označit za chladné. Podle plánu se nadále držíme zelené TZ dokonale obkreslující tok řeky a na okamžik se nám naskytne krásná, možná až kýčovitá scenérie. Nic ale netrvá věčně, ani idylická jízda nádherným singletrackem. Cesta prakticky končí, její další existenci prozrazuje jen zelené značení na stromech. Nezbývá tedy, než vzít kola na ramena a začít tyto překážky v podobě balvanů a padlých stromů ve stráni překonávat s nasazením hodným Reinholda Messnera. Za každou zatáčkou se modlíme, aby toto plahočení skončilo, ale opak je pravdou a náročnost se ještě zvyšuje a nevypadá to na brzké zlepšení situace. Stále je ale na co se dívat, řeka v těchto místech vytváří menší peřeje a klikatí se údolím.

Zhruba 3 km dlouhý úsek nám trvá projít hodinu, poté se cesta zklidňuje. Nasedáme tedy opět do sedel, ale bohužel jen na chvíli, scénář se opakuje. Dostavují se první známky únavy, navíc bez výhledu na nějakou občerstvovací stanici, žádné restaurační zařízení na této trase není, obzvlášť v tuto mimosezonní dobu. Už se zdá, že nejhorší je za námi, když zelená značka uhýbá prudce doleva pryč od řeky, samozřejmě do kopce. Převýšení na pár metrech činí 100 metrů, v nejprudším stoupání lezeme doslova po čtyřech, kolo se znovu stává spíše překážkou než užitečným pomocníkem.

No, abychom mu nekřivdili, občas i dobrou oporou. Na vrcholu nás čeká malá vesnice, kde se nám na dotaz na restauraci dostává od místních obyvatel jen nechápavého kroucení hlavou. Ionťák v „kejmlu“ začíná nebezpečně docházet a nějaké to posezení s trochou odpočinku na zahrádce by přišlo vhod. Co naplat, jedeme dál.

Předchozí výšlap je aspoň vykoupen prudkým, mírně technickým sjezdem zpět na úroveň hladiny řeky, dále cesta pokračuje celkem plynule až do chatové oblasti Mladotice, kde je podle mapy také železniční stanice. Zde se však scénář s hledáním restaurace k našemu překvapení opakuje a nám nezbývá, než pokračovat do městečka Plasy, které jsme si pro tento den vzhledem k pokročilé době určili za cílovou stanici. Ale ani pohodová jízda nemá dlouhého trvání – kousek za Mladoticemi přejíždíme po lávce řeku na druhý břeh a kamzičí anabáze začíná nanovo. Chvílemi jsme dokonce vděční za to, že můžeme alespoň jít a normálně tlačit, než přelézat balvany a stromy v prudké stráni, kde by pád dolů mohl místy dopadnout tragicky. Vidina cíle je ale silnější než protivenství, a tak poslední kopec dnešního dne zvládáme poměrně statečně, i když s vypětím posledních sil. Na kopci nám mezi stromy probleskující střechy městečka vlévají optimismus do žil a po hodně dlouhé době řadíme na převodnících „velkou“. Konečně se ocitáme v civilizaci, v sympaticky vyhlížejícím městečku Plasy. To se kromě příjemné stylové restaurace vyznačuje také několika historickými památkami. Za zmínku stojí uvést rozsáhlý klášterní komplex, který stojí v místě bažin a říčních náplav. Proto musel být vystaven na 5100 dubových pilotech. Usedáme na sluncem vyhřáté zahrádce restaurace, doplňujeme energii. Naše cyklocomputery ukazují něco kolem 80 km.

Po dni volna, které si vybíráme na vzpamatování (sezona začíná a malé množství najetých kilometrů je přeci jen znát), vyrážíme po zelené TZ dokončit zbylý úsek, který nás vede podél řeky velice příjemnou cestou. Ta se lehce pohupuje lesem, tentokrát však prosta jakýchkoliv horolezeckých úseků. Ve vísce Nebřeziny, která na svých webových stránkách s nadsázkou uvádí, že je jedinou vesnicí v ČR vlastnící trolejbus (jedná se o nepojízdný vrak na louce), odbočujeme přes most vlevo a odkláníme se od řeky. Začíná stoupání lesem, které stále přiostřuje. Naštěstí je ale tento den jediné dlouhé a prudké, navíc není třeba tlačit kola. Na úseku bez jediné zatáčky máme stále na očích horizont, který se dánlivě nepřibližuje. Do civilizace znovu přijíždíme mírným sjezdem po louce, přesněji řečeno do obce Dolní Hradiště, kde nás značky informují o cyklistické stezce (stále po zelené TZ) vedoucí přírodním parkem. Krátkým prudkým sjezdem přijíždíme opět těsně k řece, abychom ji doprovodili až k soutoku s Berounkou. Nutno podotknout, že tento úsek byť asi jen 3 km dlouhý, patřil k tomu nejhezčímu, co jsme na Střele zažili. Úzká cestička pro jednoho jezdce, kolmá skála na levé straně a řeka na pravé, to je opravdový balzám pro bikerskou duši doplněný o krátké úseky vyžadující trochu technických dovedností. Kdo by na soutoku čekal nějakou slavobránu, bude zklamán, Střela zde vypadá (prosíme za prominutí) v porovnání s Berounkou spíš jako vlévající se větší potok. Druhá část měřila zhruba 16 km a trochu jsme si vyčítali, že jsme jí předchozí den také mohli dokončit, ale netušili jsme vzhledem k naší fyzické situaci, co nás čeká.

Pokud už se dostanete až k soutoku, můžete překonat Berounku, občerstvit se na závěr v Liblíně, kousek popojet a prohlédnout si zříceniny gotického hradu Libštejn. A ještě jeden tip na závěr – pokud vás děsí asfaltové úseky, lze na řeku nastoupit později a po soutoku pokračovat ve splouvání na Berounce, jejíž okolí je bikerským rájem.