Na kole podél řeky Ploučnice

Hodiny odsýpají, najednou je sobotní ráno a mně s Lenkou je po krátkém shlédnutí mapy jasné, že začít nemůžeme nikde jinde než na vrcholu Ještědu. Ploučnice sice pramení pod ním, ale neužít si sjezd z vrcholu by byl hřích.

Po dálnici přijíždíme do Liberce, je to z Prahy něco přes hodinu, a ukazatele nás dovedou až k lanovce na Ještěd. Nejprve bylo v plánu vyšlápnout si kopec „po svých“ už od lanovky, ale nakonec se necháváme vyvést na parkoviště asi čtyři kilometry pod vrcholem. Příprava je rychlá, kola z auta, nasadit batohy a jedeme. Za chvíli už stojíme na vrcholu Ještědu, který je s nadmořskou výškou 1012 m nejvyšším vrcholem Ještědského hřebenu. Ten vytváří s navazujícím Kozákovským hřebenem výrazné severočeské pásmo lužického směru a odděluje krkonošskou oblast od Severočeské křídové tabule.

Cestou nahoru míjíme Vířivé kameny, dvě rovnoběžné skalní zdi. Pod námi je vidět Liberec. Pod rozhlednou, televizním vysílačem a zároveň ještě restaurací a hotelem v jednom stačí najít správný směr. Po červené jedeme do Osečné, která je od vrcholu vzdálena deset kilometrů. Zde teprve pramení řeka Ploučnice, která nás bude provázet dvoudenním putováním. Nejprve po odbočení z asfaltky těsně pod hřebenem projíždíme velmi náročným terénem po velkých kamenných schodech, potom už následuje „jen“ lesní cesta, která se občas klikatí mezi kořeny úbočím hory. Dlouhý sjezd si vychutnávám plnými doušky, je překrásný. Cestou míjíme takzvanou mohylu letců, která připomíná leteckou tragédii z roku 1948. V okolí památníku je dodnes možné nalézt zbytky havarovaného letadla.

V obci Osečná stavíme na svačinu na lavičce v centru. Cesta dál vede po asfaltce, která je zcela bez provozu, stále po červené značce. Úsek okolo zříceniny Děvín až k Hamerskému rybníku je moc pěkný. Objíždíme rybník a kocháme se pohledem na okolní přírodu a na Ještěd, který je už jen malou tečkou v dáli. Krátký úsek mezi rybníky Hamr a Horecký je velice bahnitý. Odhaduji, že toto není jen následek deště, ale že se zde bahno drží po celý rok.

Při objíždění Horeckého rybníka nás zaujal vlek na vodní lyže. Přijíždíme blíže, abychom nasbírali nějaké informace o této atrakci. V podstatě stačí plavky a nějaká koruna (jedna jízda přijde na 20 Kč, zapůjčení wakeboardu na 200 Kč za hodinu) a můžete si užít trochu legrace. Chvíli se koukáme na vydařené i nevydařené pokusy začátečníků i pokročilých. Je to zajímavé zpestření. Myslím, že to není úplně snadné, ale trochu šikovnosti a za hodinu si objedete celou trasu i s třemi zatáčkami. Moc jsme drželi palce jedné začátečnici, která to ani po pěti pádech nevzdala a podařilo se jí okruh dokončit.

Od Stráže pod Ralskem jedeme po asfaltové cestě kolem úpraven uranu. Dodnes se zde uran zpracovává. Všude kolem jsou staré chátrající budovy. Přijíždíme k Průrvě, na kterou se rozhodně stojí za to podívat. Průrva je přírodní tunel v pískovci, asi 300 metrů dlouhý. Je částečně dopracován lidskou rukou, na Ploučnici je to vyhlášená vodácká atrakce, dá se bezpečně projet. Končí asi půl metru vysokým kamenným schodem. My jsme žádné vodáky neviděli, ale místní domorodkyně, kterou jsme vyrušili při sběru bylin, nám vyprávěla, že tady bývá spousta diváků, kteří při vyjíždění vodáků z tunelu mohou vidět zábavné kousky.

Jedna turistická značka uhýbá na zříceninu Ralsko, my však jedeme dále po žluté TZ, kousek po polní cestě do Mimoně. Ještě je málo hodin, v nohách máme teprve 50 km, tak pokračujeme dál po silnici na Boreček, kde uhýbáme u hájovny na lesní asfaltku, která nás vede až k řece. Ta se v této části klikatí a meandruje mezi hustým porostem. Most, který tu měl být, se nám nedaří najít, zato nacházíme brod. Vypadá hluboký, tak sundávám kraťasy. Ať žijí Adamité! Hned prvním krokem se mi boří noha po kotník do bahna, které nepříjemně prolézá mezi prsty. Druhý krok a už cítím říční písek – jaká úleva. Procházím mezi řasami, které se vlní jako dlouhé vlasy ve větru. Je to v pohodě! Hloubka tu není taková, jak se na první pohled zdálo. Vracím se na pomoc Lence, které se do vody moc nechce.

Na druhém břehu jsme se ocitli v ohradě pro koně, kteří se pasou dost daleko na to, aby si nás všimli. Je zde úžasně romantické místo vhodné i k táboření. Jdu kousek po proudu a co nevidím – rozpadlou lávku, kterou jsme nemohli najít. Nakonec ale stejně bylo lepší i dobrodružnější brodit. Pokračujeme rovně přes pastvinu, na jejímž konci ještě zbývá překonat ohradu a mírný kopeček. Pak narážíme na asfaltku, po které se dáváme doprava. Po levé ruce máme pískovcové skály (Hradčanské stěny). Až k Brenerskému mlýnu neuhýbáme ze směru, odtud pokračujeme po červené až do České Lípy. Tento úsek je zcela rovinatý.

Je půl osmé, tedy čas hledat ubytování. Jsme příjemně vyhládlí a unavení. Najít vhodný nocleh za rozumnou cenu je docela náročné. Hotely v centru jsou drahé a ubytovna za soudem je už obsazená. Nakonec skoro po čtyřiceti minutách tápání zakotvujeme v penzionu Monika, nedaleko od centra. Kola na pokoj? To není problém. Dáváme rychlou sprchu a jdeme na večeři. Daleko jsme nedošli, hned naproti je příjemná malá hospůdka, sice zde mají jen omezený jídelníček, ale nám to nevadí, jsme tak hladoví, že sníme cokoli.

Ráno kupujeme v centru snídani a jíme přímo na náměstí. Městská romantika na lavičce, a to ještě za příjemně hřejivého slunce, co chtít víc! Už při plánování jsem tušil, že úsek z České Lípy do Děčína nebude nijak zajímavý a nemýlil jsem se. Hlavně co se týče terénu, skoro celý zbytek trasy vede po asfaltu a docela dlouho i po hlavním tahu. Hned za Českou Lípou jedeme silnicí č. 262, zkoušíme improvizovat a uhýbáme vlevo do polní cesty a hned zase vpravo. Přímo do lesa, kde je úplný borůvkový ráj. Za necelou hodinku máme nasbíraný litr modrých bobulek a taky asi 15 setřesených klíšťat. Naštěstí se žádné nestihlo zakousnout. Objíždíme Mlýnský vrch a jsme zase na silnici č. 262, kterou naštěstí pouze křížíme a pokračujeme podél řeky do vesničky Stružice, kde se zpět napojujeme na hlavní silnici. V Horní Polici se držíme vlevo a příjemnou cestou bez provozu dojíždíme až do Malého Šachova, odkud už opravdu nezbývá nic jiného, než se držet na hlavním tahu až do Děčína. Tady se Ploučnice vlévá do Labe. Naše putování ale ještě nekončí – musíme najít nádraží a zpátky vlakem dorazit domů. I to k řekám prostě patří a je na nich kouzelné. Když se budete držet cedulí ukazujících směr centrum, tak nádraží nemůžete minout. Když na něj dorazíme, jsou zrovna dvě hodiny, spouští se průtrž mračen. Předpověď nelhala. Zvládli jsme to akorát.