Na kole podél řeky Orlice

Orlice vybočuje z našeho seriálu tím, že jde vlastně o řeky dvě – Divokou Orlici, která pramení v Orlických horách, a Tichou, tekoucí z opačného směru od Kralického Sněžníku. Divoká se pak stáčí a relativně nedaleko od sebe obě tečou skoro souběžně ke svému soutoku u Týniště, které je pochopitelně nad Orlicí. Již pod názvem Orlice se řeka v Hradci Králové spojí s Labem.

Vzhledem k těmto skutečnostem není tato řeka sjízdná naráz. V našem případě přišla první na řadu Divoká Orlice pramenící v Polsku v rašeliništi Czarne Bagno. Její prameny jsme výjimečně nehledali. Stačilo vědět, že prameniště je zhruba v okolí zdejšího rašeliniště. Dorazili jsme k němu nádhernou cestou prudkým sjezdem od Masarykovy chaty na Šerlichu a pak dál po špatně značené zelené trase. Bažina je úžasná, s dřevěnými chodníčky přes slatinu a malou vyhlídkovou věží.

Zato dál je cesta až příliš krotká. Lze jet chvíli terénem po polské straně k přechodu do Orlického Záhoří, v době naší expedice ale ještě nebyl v provozu. Pak už v každém případě čeká silnice. Dlouhé kilometry ukrajujete z asfaltové nadílky a jedinou výhodou je, že vedou z kopce. Zajímavostí je po pravici kostel v Neratově, kdysi vyhořelý, dnes částečně opravený. Po silničce jsme dojeli až do Bartošovic. Až za nimi to bylo zajímavější, když jsme úmyslně zvolili sice řece vzdálenější cestu, ale o to příjemnější. Vystoupali jsme do kopce a užili si sjezd po červené značce terénem. Nakonec jsme se opět vrátili na silnici, vedoucí přes Orlici po mostě Zemská Brána – nyní zcela rekonstruované stavbě. Je to nejnižší místo Orlických hor, kde si řeka prorazila cestu do České kotliny.

V následujících kilometrech řeka dostála svému jménu, je divoká stejně jako stezka, po níž ji zdoláváme. Vyvede nás na skálu s nádherným výhledem na Zemskou Bránu, protáhne přes Pašeráckou lávku a pak se klikatí až do Klášterce. Držíme se dál modré značky, řeka se rozplynula v přehradní nádrži Pastviny a my se podél hladiny jezera rychle přesouváme po levém břehu. Za přehradou vedou cykloturistické cesty s proměnlivou kvalitou značení do Žamberku.

Zde jsou už zase zajímavější úseky, stejně jako za městem, kde opět vede jak turistické, tak i cyklistické značení. Pěkné je údolí mezi zříceninami Litice a Potštejn. Proti nedávné minulosti se dnes obě zříceniny probouzí k životu a stojí za zastavení.

Na Tichou Orlici jsme se vydali až v září. Z vlaku vystupujeme v Hanušovicích – odtud jsme vyrazili i za řekou Moravou. Odjíždíme po silnici směrem na Králíky, ale neodbočíme směrem ke Kralickému Sněžníku, místo toho jedeme dál do kopců k Horní Orlici. Na loukách nad touto obcí řeka pramení, nemá ale jednoznačný pramen stejně jako její divoká jmenovkyně.

Zastavíme u turistického rozcestníku a kocháme se výhledy na okolní kopce a šumící potůčky, které kdesi dole v údolí vytvoří Tichou Orlici. Abychom nemuseli dál po asfaltu, odbočíme po žluté značce přes kopec ke Králíkům. Potkáme novou rozhlednu Hedeč, jejíž zdolání je poměrně obtížné, protože fičí prudký vítr, který kovovou konstrukci rozezvučí temně dunivými tóny a navíc nás takřka sráží ze schodů.

Od rozhledny pokračujeme ke klášteru Kopeček. Jeho budovy se impozantně tyčí vysoko nad Králíky a přímo od schodiště kláštera vede prudce klesající alej rovně po přímce až dolů do města. Mezi stromořadím rovněž natažená jako přímka je pěšina, po níž pokračuje naše trasa – s ohledem na převýšení a spoustu kamenů jde o skutečně adrenalinový sjezd.

Stromořadí končí ve městě branou, kterou projedeme a napojíme se na červenou značku. Za městem vjedeme mezi louky na polní cestu a také se konečně dostaneme na dohled Orlice. Sluníčko už pěkně praží a z luk stoupá nepopsatelný těžký provoněný vzduch. Trošku nás zmate, že směr značky je odlišný od zákresu v mapě, naopak jsme potěšeni, že v rozporu s mapou je po pravém břehu pěkná polní cesta, kterou se suneme dál podél toku řeky až k záhadné stavbě. Opuštěný betonový bazén a kus hráze nakonec identifikujeme jako suchý polder, připravený pro případné zátopy. Přejedeme po něm na levý břeh a dojíždíme do Lichkova. Další neznačená rozbitá cesta vede údolíčkem jak z pohádky. Šumí v něm již vodnatější Orlice, koleje vlaku jsou opatřeny závorami se zvonečky jak z Ostře sledovaných vlaků – úplný skanzen prvorepublikové nálady. Jsme v Mladkově a oproti původní obavě jedeme většinou terénem. Další snaha pokračovat po polních cestách ale končí uprostřed křoví. Divočina končí, až takřka do Jablonného musíme po asfaltu, ale skoro naposledy. Do města nás po břehu řeky dovede polní cestou žlutá značka.

Z Jablonného ještě chvíli jedeme po silnici, pak odbočíme doprava na polní cestu, podjedeme železniční most přes řeku Orlici a vyjedeme u Kamenitého mostu. Podle mapy najdeme cestu přes louky a i s drobným zablouděním a vzpíráním kol od koryta řeky se dostaneme na žlutou značku. Pohodovou cestou míříme do Letohradu. Čas pokročil, ale pořád je pěkně. Zvažujeme, kde přespat, a mezitím se napojíme na modrou značku, která nás po delší době vede trochu i do kopce. Vystoupáme k Lanšperku a po značkách míříme do Ústí nad Orlicí. Ve městě je sice orientace složitější, ale daří se.

Za městem se dostáváme na lesní cestu, pak i na trasu 4054, nakonec na červenou značku a po ní do Brandýsa.

Druhý den ráno vyrážíme opět po červené směr Choceň. Před nádražím obhlédneme spousty kol (tady jezdí snad každý!) a po chvíli bloudění jedeme dál podél řeky. Čeká nás úžasný singletrack do kopců nad řekou, je vidět, že si zde techniku cvičí desítky bikerů. Orientace je jednodušší, pořád se držíme červené. Zdá se nám, že vede terénem víc, než by podle mapy měla, a ty chvíle po asfaltu jsou navíc jen po opuštěných silničkách – úžasné. Občerstvíme se v Borohrádku a spanilá jízda pokračuje. Trasa nás protáhne lesem a pak míří po loukách k Divoké Orlici. Po jejím břehu odbočíme a vracíme se k soutoku přes hustě zarostlé louky. Z železničního mostu koukáme na klidný soutok nazelenalých řek utopený v zeleni vegetace.

Po levém břehu Orlice již bez přívlastků míříme dál, provází nás stále červená a v lese dokonce musíme i do kopce. Na rozdíl od většiny našich řek nejsou Orlice mnohde regulovány, a tak jejich břehy tvoří chráněnou oblast. V těchto místech se její tok hodně vlní, jsou zde slepá ramena a nezaměnitelná lužní krajina. Stejně jako řeka se vlní i naše stezka značená žlutě po okraji lesa s výhledy na tiché meandry a prosluněné louky.

Opustíme žlutou, mineme budovaný skanzen a po červené se stále mírně z kopce ženeme do závěrečných kilometrů. Chvíli uháníme i po silnici, mineme Stříbrný rybník a nakonec jedeme již po břehu mohutné, líně se valící řeky do Hradce Králové. Přibývá lidí a domů. Ale podél břehu se dá jet až k soutoku, který z mostu působí kouzelně, pomineme-li čtyřproudou dálnici, kterou máme za zády.