Na kole podél řeky Mže

Na „vodu“ jsme se těšili tak moc, že jsme byli ochotní harcovat se už po čtvrté hodině ranní až na západ republiky vlakem, autobusem i po vlastních osách. Konečně Tachov a odtud asi 20 km proti proudu k prameni. Nejkratší cestou po silnicích nacházíme v mapě poslední značené místo na českém území. Když stojíme na rozcestí U krmelce i fyzicky, hledíme směrem do Německa a uvědomujeme si, že nemáme cestovní pasy. Nasazujeme tedy alespoň prsní pás od sporttesteru a startujeme: výška, teplota, tlak, rosný bod!

Mže pramení v nadmořské výšce kolem 650 metrů nad mořem asi dvě stě metrů od červeně zvýrazněné hraniční čáry. V lesích mezi Českým a Bavorským lesem však žádná červená čára není (aspoň jsme ji nenašli), spouštíme se tedy po proudu.

Prvních dvacet kilometrů cesty si tedy můžeme i my vychutnávat civilizací neposkvrněnou přírodu Českého lesa. Pohraniční asfaltky nás vedou kolem Olšového rybníka přes Oborský vrch k první vodní nádrži Lučina. Jsme zpátky v Tachově, kde mezi tím odstartoval ruch sobotního dopoledne. Asfalt začíná žhnout a korunu tomu nasazuje prasklý drát. Máme kliku: servis v místním cykloservisu funguje. Díky Martine, škoda, že nemůžeš jet s námi a ukázat nám cestu. Mistr Česka kategorie masters v downhillu by byl vhodným průvodcem. Zatím ještě netušíme nakolik vhodným. Bereme zavděk dobrou radou doprovázenou potutelným úsměvem. „Buďte opatrní! Čekají vás skály!“

Ne, že by byla zelená turistická značka (TZ) z Tachova po proudu Mže „o ničem“, ale doopravdy užívat si to začínáme, až když se napojujeme na červenou, tedy na rozchodníku Ústí, jehož název podle všeho s řekou vůbec nesouvisí. Panelová cesta v lese po několika singlech je předzvěstí civilizace. Josefova Huť. Kdyby „drncáky“ po panelech nealarmovaly ze snění, snadno by se člověk přehoupl do světa příběhů Oty Pavla. Tady je ta Mže tolik podobná Berounce. Skutečně nejsme u Branova? A ti košilatí kluci, co jsou po kolena a po lokty ponořeni do vody, nemají snad na prsou přišitou židovskou hvězdu?

O jakých skalách že to tady byla řeč? Aha. Za Černým mlýnem se cesta od vody začíná zvedat. Je to tady. Jasná a kontrastní paráda jako z kýčovitého katalogu. Nadšeně na sebe pokřikujeme v úžasných stoupáních, v nichž by pád ze stráně zastavilo až šplouchnutí o vodní hladinu. Technické přejezdy kořenů a vzápětí rychlé sjezdy, ve kterých kanila z camelbeku šlehá záda jako bič neviditelného vozky. Fotíme se a hecujeme, slaňujeme pro nás nesjízdné úseky, přejíždíme lávky a cachtáme se v potocích, které přitékají do Mže z okolních lesů. Vše, co si v danou chvíli můžeme přát, je k dispozici. Z euforie nás vytrhují jen dva okamžiky, které nás vrací do reality dnešního světa. Za oběma jsou chataři v osadě Buben.

Projeli jsme několik vesnic i chatových osad. Se starousedlíky i s chataři jsme se dávali do řeči, radili se o trase, o rybaření i o tom, jak že je ta Mže podobná Berounce. Sounáležitost a obdiv k vodnímu živlu v klidovém stavu mizí až před Bubnem. Na konci jednoho ze jmenovaných euforických úseků bylo prkno. Nezvednutelná závora přitlučená mezi jediné dva stromy, mezi kterými by bylo možné projet. Že se jedná o zátaras proti cyklistům, nám došlo až při pohledu na dosud nepoznanou „dopravní“ značku přitlučenou na další strom: bizarní malůvka panáčka na čemsi připomínajícím bicykl vykreslená na zákazu vjezdu. Doufáme, že se jedná o recesistický žert zdejších trampů. Hned za závorou nasedáme na kola a vjíždíme do světa chatařů z Bubnu.

Jeden leštil škodovku v přístřešku z chvojí, druhý zastřihoval green na rybářském „fleku“ a třetí venčila ochočenou fretku. Ani jeden neodpověděl na pozdrav, přičemž ten nejaktivnější se nás jal kádrovat za to, že jsme přejeli betonovou lávku přes řeku. „Ničeho si nevážíte, chásko nezbedná,“ volal za námi. Chtěli jsme mu říct, že zatímco my tudy jen projíždíme, on tady to místo znásilňuje víkend co víkend. Jenže bylo už pozdě a stejně by to nemělo efekt. Lidé, kteří si kdesi ukradenou a přemalovanou cedulí násilně přivlastní kousek půdy včetně turistické stezky, nejsou předurčeni k toleranci.

Hořkost a nepochopení podtrhuje úsek nedaleko odtud. Pamětní deska za smrt jednoho z trampů, který v nebezpečném úseku nad skálou spadl dolů a zabil se. Krátce postojíme a se zvýšenou hladinou adrenalinu v krvi projíždíme místo páchnoucí smrtí. Díky, Joe, žes nás nechal projet bez obětí.

Zasaženi civilizací se blížíme k Městu Touškov. Na pouťové atrakci s labutěmi si třídíme myšlenky a vzpomínky na to, co nás na řece potkalo. Jsme chytřejší o poznání, že není radno pokukovat po pečené kachně, když koušeme selský salám. Ve Stříbře jsme měli vzít zavděk ubytováním v centru města a ne naivně doufat, že nás na přehradě Hracholusky čekají rekreantky v bikinách s otevřenou náručí. Mohli jsme být rádi, že jsme za tmy našli punkový srub Pedro Lift, kde pro nás měli nocleh na plesnivé matraci pod pódiem taneční zábavy, ale se střechou nad hlavou a s točeným pivem. Jaká spása po dehydrované „gumovačce“ na konci prvního dne.

Druhý den, na konci naší cesty, jsme tak u soutoku mohli nerušeně uvažovat nad tím, zda se Mže vlévá do Úhlavy, nebo naopak. Zda se tímto sloučením skutečně rodí řeka Berounka a proč že vlastně Mže nemůže pokračovat dál tak, jako tomu kdysi dávno bylo? Jenom proto, že je to tak psáno v dnešních mapách?