Na kole podél řeky Moravice

Moravici a její sjíždění v sedle kola provázelo velké očekávání – pramen vysoko v horách, na samém úpatí Pradědu, dvě velké přehradní nádrže na horním toku, hodně členitý reliéf krajiny a prudké meandry na toku středním, to byly velké výzvy. To vše, umocněné zdravotní indispozicí, prudkými rozmary počasí a nápadem pojmout tuto jízdu úplně jinak a na jiném kole, než je běžné, udělalo z putování podél Moravice ve všech směrech nezapomenutelný zážitek.

Trocha zeměpisu na úvod – pozor, neplést Moravici se známějšími Moravou nebo Ostravicí. Moravice se rozvaluje v délce svých více než sto kilometrů zcela mimo velká města, rekreační oblasti a turisticky nebo historicky zajímavá místa naší republiky. Pro obyvatele Severní Moravy je ale velice důležitá, dává Ostravsku a Opavsku pitnou vodu, mimo to si dokonce zahrála hlavní roli v klasickém Dietlově seriálu.

Dlouho jsme pátrali, jak se podél řeky přepravit svépomocí buď k jejímu prameni nebo k jejímu ústí do řeky Opavy. Jednoduchý způsob jsme nenašli, z čehož vzešel nápad udělat si v Jeseníkách dovolenou a část rodiny, která po dobu naší cesty po Moravici v Jeseníkách zůstala, nakonec použít jako přepravce zpět. Ubytovacích možností je zde plno a kupříkladu Krásná Studánka je velice romantické místo a skvělá základna pro další jízdy nebo výšlapy po okolí. V dalších dnech jsme si nenechali ujít ani výhled z Pradědu.

Také další naše rozhodnutí má regionální předurčení. V nedalekém Vrbně pod Pradědem sídlí výrobce hliníkových rámů, kol a součástek Bohumil Mrázek, který se může pyšnit i kvalitními tandemy. Moravici jsme tedy pojali i jako jakýsi mimořádný test tandemu Mrazek, jinými slovy – od Pradědu na kole z Vrbna pod Pradědem.

Z Karlovy Studánky je to jen kousek po silnici do Malé Morávky a odtud po modré turistické značce kam až to půjde Velkou Kotlinou. Tam kdesi ve výšce 1300 m n. m. ve Velkém Kotli pramení Moravice. Mnohem zajímavěji se ale vine cyklostezka více vlevo na Mravencovku a dál po hřebenech i údolími Jeseníků. Takže teď po naší řece zpátky do Malé Morávky. Turistická značka vede vlevo od toku i od silnice asi pět kilometrů, je hravá, klikatí se přes kořeny a kameny a je třeba si ji náležitě užít, protože to bude na hodně dalších kilometrů poslední terén. Pokud zvolíte rychlejší kolo, třeba krosové, nebo aspoň hladké obutí na bika (což je vzhledem k terénu docela dobře možné), dá se jet i po silničce. Podél silnice na Břidličnou můžete jet opět vlevo po cestě za řekou, na úrovni Lesního mlýna ale nezbude nic jiného, než vzít za vděk silnicí a „valit“ pěkně mírně z kopce na Břidličnou a Valšov. Cyklostezka hledá opuštěnější silničky, ale je to vždy jen na krátké úseky, a tedy zbytečné. Už abychom byli u přehradní nádrže Slezská Harta. Pomalu si zvykáme na tandem. Zanedlouho se obalujeme pláštěnkami.

Před Valšovem křižujeme hlavní silnici č. 45 a mírně stoupáme. Po levé straně se objevuje vodní plocha. Podle ní se ale jet nedá a výhledy komplikuje počasí. Otáčíme ostře doleva do Nové Pláně, osady plné nových srubů a s restaurací v objektu bývalého kostela. Docela poetické místo a dobré jídlo. Po zelené pak naše trasa stoupá kamenitou cestou mezi poli, aby se napojila na asfaltku vedoucí do Roudna a Bílčic. Krátký prudký výšlap na netypickou homoli trčící do výšky 780 metrů (Velké Roudno) by měl význam za lepšího počasí. Silničky jsou tu opuštěné a úzké a houpou se pořád mírně nahoru a dolů. Hypnotizující vodní plocha je stále po levici. Být tepleji, už jsme tam. Některá místa jsou ale pro koupání zakázána, pozor na to. V Bílčicích se musíme kousek vrátit, on tandem tak pěkně valí, že se to do zatáček těžce láme a ještě hůř se brzdí, a mírná odbočka doleva se doslova nabízí, vtahuje vás. Směrem na hráz to ale chce zatočit ostře doleva, hned u kostela. Silnice pak lehce padá na hráz. Impozantní místo už proto, že hráz je sypaná z kamení, nikoliv betonová jako hráze kaskády na Vltavě. Její sráz je tedy mírný a také okolní kopce příliš nepřevyšují vodní hladinu, což působí hodně zvláštně a prostorně. Stojí za to se tu zastavit a nadýchnout tu neobvyklou atmosféru.

Asfaltový chodníček vede doprava dolů. Zákaz vjezdu cyklistů tu má své opodstatnění. Tedy pěkně po svých a po pravé straně od výpusti pokračuje cesta dál na Slezskou Hartu a Moravskou Hartu, pak na most, přes něj a za ním hned doprava. Je tu klasické dopravní značení, směrové tabule, omezení rychlosti a podobně, o asfaltu ale nemůže být řeč. Člověku se chce smát, vypadá to jako zarostlá a rozbitá cesta k zakletému hradu, desítky let nepoužívaná. Důvodem je ale spíš to, že se blížíme k druhé vodní nádrži, která má charakter zásobárny pitné vody a pohyb lidí je v její blízkosti velmi omezen. Jmenuje se Kružberk a právě zde kraloval hrázný Paliza v seriálu Velké sedlo. Pamatujete? Většina lidí se mylně domnívá, že to bylo na Hartě. Mírně stoupáme na Medlice, což je v nové mapě Shocartu výstižně uvedeno jako „bývalé Medlice“ a dál na „bývalé Kerchartice“. Na silnici pak doprava a už klesáme po hrubém dláždění na hráz Kružberk. Tandem to tu s klidem vytahuje k osmdesátce, ani se to nezdá. Hráz působí starobyle, má cihlové prvky a všechno je tu strnulé a opuštěné. Jako bez života. Silnička mírně stoupá, doleva směřuje ukazatel k penzionu Velké sedlo. Také se k němu dá dojet z opačné strany po červené značce a značené cyklostezce. Spíše než zašlou televizní slávu evokuje vzpomínky na doby hluboké totality – strašná zrnková káva, špína, neútulno a tomu adekvátní obsluha i chuť palačinek. Je to milník – jet dál nebo se tu ubytovat? Následuje další hodně dlouhá část územím „nikoho“. Ovlivněni zklamáním z tohoto místa a lačni po terénu a zážitcích (přehrady bylo dobré vidět, zažít a poznat, ale pro bikery jinak zatím nic moc) pokračujeme dál. Brzo se prokáže, že rouhání se nám nevyplatí.

Takže po lávce přes vodu a po levém břehu po nádherné asfaltové cyklostezce v duchu Sázavy dál. V obci Kružberk opouštíme luxus cyklostezky a po červené hledáme dobrodružství více vlevo od řeky. Ještě to celkem jde – lehký terén po široké prašné cestě zakončený kratičkým, ale krásným sjezdíkem se schůdky do Jánských Koupelí – bývalých lázní. Opět je to místo nahánějící tíseň a zvědavost zároveň. Kdysi to muselo být luxusní a životem tepající letovisko, teď je ale zarostlé a oprýskané. Chybí jen přízraky a strašidla, nechybí naopak pitoreskní postavy domorodců a chovanců místního ústavu. Bývalý park se rýsuje ve změti křovisek a bodláčí, zábradlí se viklá v základech, schody jsou zborcené a prošlapané, cesta se klikatí po maličkém stavidle, které má takové kouzlo, že by se o něj vodníci a další vodní živlové museli rvát, kdyby existovali. I když tady – kdo ví?!

Další úsek se těžko komentuje. Mohlo nám být jasné, že terén tu bude náročný, když se řeka tak divoce klikatí a vrstevnice na mapě se „slepují“ do husté hnědé plochy. Také červená turistická značka by měla být podle logiky značení KČT náročnější než zelená. A je! Jsme ale lační po terénu a chceme dodržet podstatu tohoto seriálu – být co nejblíže řece (až vyzkoušíte zelenou na druhé straně řeky, dejte nám vědět). Tak tedy červená – ztrácíme ji, vracíme se a hledáme. Je tu pár mýtin a les je důsledně vykácen i se značením. V dětském táboře dole u vody nás hlídka posílá nahoru a doleva (tábor vypadá neuvěřitelně špinavě a starobyle, stany jako by kdysi patřívaly Čingischánovi) a ještě lepší by to prý bylo přes brod a po druhé straně. Tam ale mapa o žádné cestě nemluví, takže nechceme riskovat (možná jsme měli). Když se tentýž tábor objeví hluboko vlevo pod námi, máme už jistotu, že jedeme správně. I když – správně – prostě po červené. Začíná přehlídka kmenů padlých přes cestu, o něž se nikdo nezajímá a nikdo je netěží. Následují klubka rezavých dřevařských lan zarostlá do lesního porostu, olejové bažinky po stranách a desítky poražených stromů – stopy práce pánů lesa. Tristní situace v porovnání s perzekucí cyklistů na mnoha místech naší přírody. Pěšina by bývala byla nádherná, je asi metr široká a zařízlá do prudká stráně svažující se k vodě. Tahat ale tandem přes kmeny není žádný med. A není to jen tím. Jsou tu i skaliska, na která je nutné se vydrápat a kolo vytáhnout za sebou. Na některých místech je to skoro nemožné. Nabíráme ohromnou časovou ztrátu. Když se dá popojet, je to prostě fantazie. Na skaliska by člověk rád zapomněl, na zbytečně poražené stromy ale nelze. Je potřeba zopakovat – fantastický úsek pro bikové labužníky, vydrápete se nahoru a pak už mírně klesáte maximálně zábavným terénem. Škoda, že je třeba dodat „kdyby“.

Dojezd a sjezd do Vikštejna, stmívá se, dole je hotel, nahoře zřícenina, v peněžence nic, bankomat za kopcem v pět kilometrů vzdáleném Vítkově. Brrr. Také tudy projíždí vlak, jímž jsme kdysi jeli na start sjezdu řeky Odry – co takhle dát obě řeky za jedinou dovolenou? Vítkov vlastně leží na rozvodí obou toků a je to na oba hodně blízko.

Hotel ve Vikštejně byl příjemný, obsluha vstřícná, strava dobrá a kolo je zamčeno v zahradním kiosku. Pod polštáři sušíme deštěm promočené oblečení. Teď v mapě vidím, že jsme mohli vystoupat k Vítkovu a po silnici po cyklostezce ukrajovat další kilometry. Ale byla to snad stavovská čest či co, že jsme se dál drželi červené značky. Byl by to za normálních okolností náročný, ale „jetelný“ terén po širokých cestách, s poměrně značným převýšením a řekou hluboko po pravici. Takhle, s tandemem a pětatřicetistup­ňovým vedrem to bylo utrpení a často pochoďák. Jedinou odměnou mělo být zcela mimořádné vodní dílo, 3,5 km dlouhý Weisshuhnův kanál, jehož historie spadá až do roku 1890. Je tu papírenský splav, vodní tunel a akvadukty. Koryto kanálu je ve stráni a vede mnohem výš než Moravice, někde až o 26 m, k papírenskému náhonu v Žimrovici. Podél kanálu se nesmí jet ani jít. Na jeho hraně je vydupaná uzoučká pěšinka těmi, kdo zákaz ignorují. Pád z kola by mohl mít fatální následky. My ztrácíme značku a jsme opět u kanálu. A jinudy nelze. Měli jsme u chat, kde jsou včelí úly, stoupat dál ostře vlevo. Nu což – většinou jdeme, výjimečně jedeme. Vodní kanál je opravdu imponující, chvilkami se zdá, že voda teče do kopce. Musíme dlouho jít a pak se šplhat strání na cestu. Doporučujeme podívat se, posedět a jet jinudy. Cyklostezka vedoucí po druhé straně řeky se ale těmto místům vyhýbá zcela, takže přece jen byla červená správná volba.

Do Hradce nad Moravicí je to již jen kousek po pohodové říční navigaci a najednou, jako by vás někdo vysypal z pytle, jste v areálu překrásného zámku. To je druhá a neplánovaná odměna za den plný útrap. Máte-li co pít a jíst, sedněte si tu a spočiňte. My hledáme stín a kupujeme ledovou kolu. Okolí Hradce nad Moravicí by si vůbec zasloužilo důkladnější prozkoumání. Mapa hovoří o řadě historických památek, vyhlídkách, přírodních i technických zajímavostech, které vzbuzují zvědavost, kupříkladu Hvozdnické rybníky a Otická sopka na severu či nedobudovaná železniční trať Hradec – Fulnek na jihu (není náhodou sjízdná na kole?). Při pokračování podél Moravice už stačí najít cyklostezku č. 551 a v těsné blízkosti následovat řeku dál až do Opavy. Je to již zcela bez převýšení, jakoby na vyjetí.

Nosit tandem po skalách nebylo nic příjemného, jinak jsme ale v terénu nepocítili jediný handicap. Je to kolo postavené skvěle a předurčené do nejtěžšího terénu, poskytuje dvojici cyklistů úplně nový pohled na jízdu, někde ubírá obratnosti, jinde nabízí mnohem víc, než může dát kolo obyčejné. Byla to dobrá volba a dost možná se k této alternativě brzo vrátíme.

Moravice je z cyklistického pohledu velice rozporuplná řeka. Má zcela rozdílné úseky, které přecházejí jeden v druhý bez výzvy a výstrahy – naráz. Reliéf krajiny i nároky na jezdce se neustále mění. Zklamání střídá euforie a to pořád dokola. Z něčeho dýchá nadčasová historie a úžas a jinde zase marnost, zapomnění a úpadek. Je to cesta, která provokuje a víc než kterákoliv jiná řeka navozuje objevitelské a pionýrské pocity. Pokud budete vědět, do čeho jdete, a budete mít jen taková očekávání, která vám tento region dokáže splnit, k tomu se podaří počasí, takže se na Hartě vykoupete, nebude vám špatně, nebude pršet ani žhnout slunce a vy si v Jeseníkách nebo na Hradecku dopřejete více dnů volna, případně doplníte sjezd Odry, pak na Moravici do smrti nezapomenete. Což my ostatně také ne.