Na kole podél řeky Lužnice

Místem startu nám byla Nová Ves, nad čím jiným než nad Lužnicí. Začátek je snadný na orientaci, protože stačí nastoupit na červenou turistickou značku (TZ). Povrch terénu je stejně jako po celou tuto část výpravy hodně písčitý. V okolí se to hemží pískovnami, ať dosud funkčními, nebo zavodněnými, které už plní jen rekreační funkci. O slastnou úlevu v podobě koupele tedy není nouze. Červené značce dáváme sbohem hodně brzy, asi po pěti kilometrech, a napojujeme se na asfaltku směr Halámky. Lužnice je odtud až do Suchdola (opět nad Lužnicí) samý meandr a její břehy jsou obrostlé křovím, takže jízda terénem by byla možná jen velkou oklikou. Necelé dva kilometry za Halámkami však v mapě nacházíme vyznačenou lávku, takže neváháme. Nejdřív písečná lesní cesta a pak jen úzká pěšina travou nás dovedou k prvnímu mementu povodní – těžká železná lávka je obrácena o 180 stupňů. Na brodění je hluboko, zpátky je to zbabělé, takže přelézáme s kolem v ruce. Na druhé straně po krátké terénní vložce čeká opět asfaltka, jen užší a bez provozu. Pokračujeme na Suchdol okolo nádherných stájí a pak směr Klikov.

Hned na kraji obce však mapa opět ukazuje polní cestu směr řeka, takže sbohem silnice. Údaje z mapy jsou dokonale přesné, takže bez problémů nacházíme Černovodskou cestu vedoucí borovým lesem. Mezi holými kmeny to skvěle uhání, větve se nad námi zavírají a chrání nás před vedrem panujícím „venku“. Řeku máme stále spíše na dohled, její břeh neumožňuje jízdu blíž, takže využíváme každou možnost v podobě krátkých zajížděk.

Hned první vede bohužel jen k řece, pokračovat zkoušíme nenápadnou pěšinou. Ta končí u močálu a nezbývá, než vzít kolo do ruky a po padlém stromu výkonem hodným provazolezce na druhou stranu (ale je to lepší než bláto v tretrách). Za stromem končí i stezka. Řeka ale hodně usnadňuje orientaci – stačí se k ní postavit zády a zhruba víme směr k cestě. Dále už se pohybujeme po okraji přírodní rezervace Meandry Lužnice (v oblasti mezi Majdalenou a Starou Hlínou), takže opět mimo řeku.

Na rozvodí se do Lužnice vlévá Železná stoka a kousek níž po proudu se z ní naopak odpojuje Nová řeka. Její rameno nás na chvíli odloučí od Lužnice, ale po přejetí Dlouhého mostu se vracíme zpět a o kousek dál přebrodíme Lužnici na druhý břeh. Povodně jsou zřetelné na každém metru, ale mosty i břehy jsou už z větší části opravené.

Po napojení na červenou TZ následuje krátký technický úsek zakončený lávkou a výjezdem na břeh rybníka. Odtud se výrazně připomíná Třeboňsko, je to jedna hráz za druhou. Ostatně – třeboňské pánvi je poplatný i profil dnešní části s minimálním výškovým převýšením. Spíš by se hodilo napsat nulovým. Uháníme po hrázích rybníků Nový vdovec a Ženich, napojujeme se na zelenou TZ a míříme po asfaltu směr Stará Hlína. Pokud pomineme městečka a osady na počátku putování (Suchdol, Klikov), je to po delší době šance na občerstvení, kterou okamžitě využíváme. Chlazený třeboňský Regent a k němu vynikající domácí závin jsou pohlazením, obsluha výborná, nelze než doporučit. Servis jsme nepotkali zatím žádný.

Čeká nás rybník Rožmberk, jímž Lužnice protéká. Jeho hráz je trochu jako Václavák, v sezoně je tu dost turistů, takže hráz vynecháváme a raději se rovnou napojujeme na červenou TZ vedoucí až do Veselí nad Lužnicí, konečné pro první den. Ta sice zpočátku vede dále od řeky (až jeden kilometr), nicméně je to jediná rozumná volba, pokud se nechcete trápit na asfaltu. A navíc velmi příjemná – polní cesty a ke konci úzké klikaté pěšinky, takové bikové labužírování – úplná rovina znamená lehkou a svižnou jízdu, při níž si všechny zatáčky vychutnáte. Jakmile se pěšina napojí k dráze vlaku, je to už jen kousek do Veselí.

Druhý den jsme na trasu nastoupili už v osm ráno – čekala nás podobná vzdálenost, ale terén měl být technicky náročnější. Tak ať je rezerva. Ještěže tak. Tenhle den jsme absolvovali nejkrásnější úsek. Se stoupajícím průtokem řeky se stupňovaly i naše zážitky.

Na trať jsme navázali ve Veselí na náměstí, na červené TZ. Ta hned mizí v terénu a dává aspoň trochu zapomenout na včerejší roviny. Je potřeba objet malou rozmáčenou nivu, takže nás značka vede lesem po úzké pěšině a pak se vrací na pole, na polní cestu. Je tu řidší značení, takže to chce při hledání cesty obezřetnost. Červenou je potřeba opustit v Dráchově těsně před mostem vedoucím přes Lužnici a pokračovat polňačkou. Snažili jsme se držet řeky, ale i přes delší sucha a vedra je kraj pole hodně rozmáčený, takže ještě dlouho opadávala kila bláta z kola. Soběslaví nás provedla žlutá značka, kterou se určitě vyplatí i za cenu půlkilometrové zajížďky dojet až na konec. Uprostřed lesa tu stojí keltský kostelík – měli jsme štěstí, že jsme zastihli dvojici s vypůjčenými klíči, takže jsme mohli nahlédnout i dovnitř. Běžně bývá zavřeno. Dál se dá pokračovat po levém i pravém břehu, obě cesty končí na silnici před Ovčínem a odtud nezbývá, než jet zhruba pět kilometrů po asfaltu. Zvolili jsme pravý břeh, zajímavější už jen přejezdem řeky po pěkném lanovém mostu. Po napojení na zelenou TZ se dostáváme do Roudné a hledáme památník TGM označený v mapě. Po marném hledání nás domorodá ženština odkazuje na shluk křovin obložený stavebním materiálem. Toť úcta k panu prezidentovi!

Za Roudnou počítáme s delším úsekem po silnici první třídy, ale nakonec zkoušíme ještě předtím sjet k řece a ejhle – po průjezdu chatovou oblastí stačí odbočit k pionýrskému táboru a od něj vede skvělá pěšina přímo po břehu řeky až do Sezimova Ústí. Tady je k výběru opět levý nebo pravý břeh. Volíme nejprve levý, ale pak měníme úmysl a pokračujeme do Tábora po pravém břehu – je zábavnější a méně zarostlý.

Po troše kultury ve městě jedeme k mostu přes Lužnici směr Bechyně. Hned po jeho přejezdu se červená TZ stáčí dolů po schodech – krásný bikový úsek, prudké schody v několika prudkých točkách vedou až k řece na nejkrásnější úsek celého výletu. Odtud je to asi 26 km do Bechyně stále po značce a stále v těsném kontaktu s řekou. A navíc – pěšina je úzká, na prvním úseku i s hladkým povrchem a v mírném sklonu. Valit si to lehce a rychle a vychutnávat si zatáčky, jedním slovem balzámek.

Po chvíli ale přituhuje, objevují se úseky s kameny a kořeny, sem tam lávka a hlavně se profil začíná houpat. Nejtěžší úsek začíná pod hradem Příběnice. Dveřmi do něj je lávka připevněná na skále ve dvou metrech nad hladinou. Po schůdkách nahoru, pak 50 metrů tlačit a po schůdkách dolů. A pak – převýšení se mění v rozsahu maximálně 20 metrů, ale nahoru i dolů je to po rozbité pěšině. Nahoru šlapat a k tomu dostatečná dávka techniky, dolů to samé (bez šlapání, samozřejmě). Zpocení vyjíždíme v údolíčku u rekreačního střediska Kaučuk. Dál už je cesta opět pohodovější, za zmínku stojí především stádlecký most. Osm kilometrů před Bechyní poprvé stoupáme výrazněji vzhůru, abychom si mohli vychutnat pohled do údolí řeky a následný sjezd. Bechyni můžete projet buď mimo červenou značku městem a napojit se na ni opět na spodním náměstí, nebo zvolit náročnější variantu po značce – ta vás na krátkém úseku nechá sklesat k vodě pak zase hned nahoru do města.

Z Bechyně zbývá k soutoku s Vltavou posledních 13 km v podobném duchu jako dosud. Pěšina podél vody je pouze víc lemována skalami a nechybí opět ani lávka na skále. Ke konci narážíme na stále živé následky povodní. Ve vnějších ohybech řeky si voda vzala původní cestu a navíc je vše poseto větvemi, vrstvou písku a vybavením chat, které voda propláchla. Asi kilometr víc nosíme než jedeme, ale proč ne. Dojezd po značce nás odklání dále od řeky, se kterou se potkáváme až v Týně.

Lužnice byla dokonalá. První část můžeme doporučit jako pohodové putování po naprosté rovině a většinou lesem a v okolí rybníků. Střední část patří především chatovým oblastem a úzkým pěšinkám těsně nad hladinou a závěr (z Tábora) se odehrává ve znamení techniky.