Na kole podél řeky Labe

Podle dostupných informací se prý jedná o omyl. Labe vtékající do moře by se podle své délky a průtoku mělo údajně spíše vlévat do Vltavy a ta by správně měla téci dál do moře. Na druhou stranu je to ale celkem jedno, řece samotné na názvu příliš nezáleží, teče si bez ohledu na něj svým tempem. Symbolický pramen na Labské louce v nadmořské výšce 1386 m je opatřen betonovou skruží, skutečný pramen však leží o něco výš, ukryt v porostu. Na kamenné zídce v jeho blízkosti je umístěno 26 barevných znaků měst, jimiž Labe protéká. Ať tak či onak, na kole se k prameni stejně nelze legálně dostat.

Brzy ráno vyjíždíme ze Špindlerova Mlýna proti proudu řeky k prameni po značené cyklistické stezce vedené na pravém břehu. Sklon cesty, jejíž povrch tvoří hlína a místy hrubý asfalt, se začíná přiostřovat. Po zhruba šesti kilometrech ovšem přijíždíme ke značce zakazující vjezd cyklistům. Sjízdná cesta tu ale stejně končí a pokračuje do prudké stráně úzkou pěšinkou protkanou kameny a kořeny. Pořizujeme několik záběrů a poslušně stáčíme náš směr po proudu řeky. Cestou dolů se začínáme proplétat prvními houfy turistů mířících proti nám, vyrazit brzy se vyplatilo. Liduprázdný „Špindl“ se začíná naplňovat, je nejvyšší čas vydat se na trasu. Letíme po hlavní silnici vstříc Vrchlabí, těsně kolem řeky, jiná možnost tu není. Před ním, v Herlíkovicích, uhýbáme alespoň na místní komunikaci na pravém břehu a pokračujeme až do centra. Vrchlabí, město zaryté v mé paměti z dětství jako klidné městečko, kde může člověk dokonale relaxovat, nepoznávám. Všude shon, velký provoz, skoro už jako v Praze, shodujeme se a stejně rychle jako Špindlerův Mlýn opouštíme i Vrchlabí. Vydechneme si až za městem, stále výrazně klesáme po silnici ve směru na Hostinné, Krkonoše necháváme za zády. Provoz se zklidnil, ráz krajiny se začíná srovnávat a konečně působit uklidňujícím dojmem. Ač mám Krkonoše rád, jejich podhůří, do této doby pro mě prakticky neznámé, na mě působí daleko sympatičtěji.

Projíždíme Hostinné přes náměstí s nepřehlédnutelně vyzdobenou radnicí a po chvíli za městem konečně poprvé uhýbáme do terénu. Začínáme na zelené turistické značce, která nás vede podél vodní nádrže Bílá Třemešná až na přehradu. Ta patří k jedné z nejstarších u nás a podobá se spíše historické hradbě než vodnímu dílu. Kousek za ní měníme barvu značky na červenou. Ta nás stále nenáročným terénem, po lesních a polních cestách, dovádí až do Dvora Králové nad Labem. Místo návštěvy jedné z největších ZOO v Evropě raději hledáme místo na oběd. Restaurace U svobodných pánů pod podloubím na náměstí nás překvapuje stylovým prostředím, výběrem, kvalitou i cenou jídel.

Červená značka nás vede i nadále, sice se od Labe trochu vzdaluje a stoupá vzhůru, zato však prochází velmi atraktivním místem a jak vyjde najevo o pár dní později, je to prakticky jediný náročnější výjezd celého putování. Vjíždíme do poutního a meditativního areálu Betlém založeného v první polovině 18. století hrabětem Antonínem Šporkem. Jedná se o ojedinělou sbírku dochovaných soch vytesaných z pískovce sochařem Matyášem Bernardem Braunem. O kousek dál projíždíme dalším zajímavým místem – obcí Kuks, jíž dominuje barokní špitální kostel s rozsáhlou zahradou a sochami, taktéž vytvořenými M. B. Braunem. Pokračujeme trasou přes Jaroměř až do Smiřic opět rychlou jízdou po asfaltu, přesto se těch pár kilometrů zdá pro nesnesitelné vedro a velký provoz nekonečných. Na výjezdu ze Smiřic sice objevujeme na levém břehu jakousi červenou značku údajně vedoucí až doHradce Králové, ale ta po několika metrech končí v neprostupném bodláčí. Vracíme se proto až k můstku a za ním volíme polní cestu mířící do Skalice. Před ní znovu objevujeme červenou značku, která sice vede úzkou stezkou vyřezanou ve křoví, ale cesta je bez problémů průjezdná. Tou těsně kolem vody přijíždíme k obci Lochenice, kde se napojujeme na oficiální značenou cestu stejné barvy. Ráz a typ cesty zůstává stále stejný, tedy rovná cesta kopírující Labe.

Hradec Králové nás vítá v parném pozdním odpoledni, působí lehce ospale, ale pohodově. Z mostu pozorujeme nejvytrvalejší „opalovače“ na umělé městské pláži a malá plavidla poháněná funkčními parními stroji. Z červené značky se odpojujeme pod Kopcem sv. Jana a po silnici jedeme směrem na Pardubice až pod Kunětickou horu. Síly už pomalu docházejí, naštěstí nalézáme azyl v místním útulném penzionu. V nohách máme přes 130 km (včetně přiblížení k prameni).

Ráno místo rozcvičky začínáme mírným výjezdem na Kunětickou horu, jíž dominuje stejnojmenný hrad. Ten sloužil v roce 1420 jako tábor husitů. Ti odtud táhli na Hradec, který také posléze dobyli. Červenou značku sledujeme až do Pardubic, kde končí. Tady po lehké snídani opět najíždíme na asfalt a využíváme značené cykloturistické značky až do Přelouče, z ní pak pokračujeme lesní cestou s písčitým podkladem na Kladruby nad Labem. Znalcům koní se jistě vybaví kladrubští bělouši, kterých se tu na loukách povaluje bezpočet. Po další asfaltové anabázi se ocitáme v Kolíně. Nejenže nastal čas k obědu, teplota na Polaru ukazuje něco přes 35 stupňů ve stínu. Proto zastavujeme v pizzerii u mostu a proháníme vlažně se tvářící obsluhu, která nosí jeden džus s vodou za druhým. Máme před sebou hezký úsek vedoucí podél řeky přes Poděbrady, Nymburk s přilehlým parkem až do cíle dnešního dne – Čelákovic. Na této trase stojí určitě za shlédnutí písečný přesyp u Píst. Jedná se o zbytek písečné duny, který zůstal z tzv. Polabské Sahary a zahrnoval téměř celý pás od Pardubic k Neratovicím. Většina ploch však byla (naštěstí) zalesněna. Do Čelákovic nás těsně podél vody žene blížící se bouře, která se ale nakonec nekoná. Další den příjemného putování zde končí, dalších 130 km přibylo na našich computerech.

Další den pokračujeme od jezu přes lázně Toušeň a Brandýs nad Labem stále podle vody, za Brandýsem však najíždíme na značenou cykloturistickou stezku – zelená značka vedoucí těsně po břehu zobrazená na mapě zde jaksi není. V Kostelci nad Labem přejíždíme most na druhý břeh, za kterým odbočujeme vlevo. Ač se jedná o legálně značenou cykloturistickou stezku vedoucí neobydlenou oblastí kolem lesa a pole, někomu tu zřejmě vadí zvýšený výskyt cyklistů, a proto kořeny na cestě „vybavil“ dlouhými silnými hřebíky, samozřejmě ukazujícími špičkou nahoru. To bohužel zjišťujeme až podle defektů, našich i jedné dvojice opravující opodál. Hřeby sice ohýbáme, jak jen to jde, ale i tak si na tomto úseku dejte pozor. Duše se zalepí, nechce se nám ale domýšlet následky, pokud by na takovou nástrahu někdo šlápl. Stezka nás vede přes Neratovice až do Mělníka. Pod zámkem přejíždíme opět na druhou stranu řeky a začíná snad nejnezáživnější úsek celé výpravy, který vede prakticky stále po silnici až do Litoměřic. Rovina, pole, velký provoz a spalující vedro bez možnosti schovat se ve stínu stromů. Stavíme proto v Račicích, kde se osvěžujeme opět litry džusu s vodou i pohledem na lidi ráchající se ve známém vodáckém areálu. V Litoměřicích díky ochotným taxikářům nalézáme ubytování za slušnou cenu. Nohy hlásí 93 km.

Ráno se probouzíme do zamračeného dne, vzduch by se ale stále dal krájet. Na pravém břehu se napojujeme na cyklostezku z předešlého dne, objíždíme Lovosice, které z této strany nedávají tušit přítomnost chemičky, a po chvíli vjíždíme do České brány. Tento asi čtyři kilometry dlouhý přírodní úkaz vznikl pomalým tektonickým zdvihem celé oblasti a nám a podobným výletníkům tak po několika dnech nezáživných rovin dává důvod zvednout hlavu výše než jen do úrovně prvního patra domu. Dojíždíme do Ústí nad Labem pod hrad Střekov a následně do Děčína, prakticky stále po asfaltu, ať již separovanou cyklostezkou či po silnici. Není to sice taková rovina, jako předešlé dny, ale do kopců má profil hodně daleko.

V Děčíně nejprve přejíždíme Ploučnici a poté Labe na levý břeh a míříme do Hřenska. To lze i po druhé straně, silnice však máme dost, volíme cyklostezku. Navíc takto do Hřenska dojedeme z německé strany, protože před ním Labe vytváří přírodní hranici v délce asi čtyř kilometrů. Dojíždíme ještě kousek po stezce a jsme v cíli naší cesty, ve Hřensku, respektive naproti němu na německé straně. Přes Labe přejíždíme přívozem, který zde jezdí kyvadlově a dopravu lze zaplatit jak v eurech, tak i v korunách. Pro úplnost informací je dobré uvést, že ač jsme dvakrát překračovali hranici, nikdo nás nelegitimoval. Ve Hřensku obklopeném vysokými stěnami z pískovce se ocitáme na nejníže položeném místě u nás, 115m n. m.

Nevynecháme tradiční rituál potřesení si rukou a zvoláním „Dobyt! Dobyt!“ a vydáváme se zpět po silnici do Děčína, kde přesedneme na vlak. Nohy nás přeci jen po celkových 450 km (i s přesuny) trochu bolí. Labe mizí v zátočině a čeká ho ještě dlouhá pouť. Tak od nás pozdravuj moře!