Na kole podél řeky Dyje

Moravská Dyje je podle jména žena. A jako správná žena se ráda mění. Jednou ji potkáte jako Dyji, o kus dál je z ní Thaya. Na cestě podél svých břehů často střídá polní cestu za pěšinu a tu zase za signálku. Změny jmen komplikují trasu, přes hranice se jen tak lehce pustit nedá. Ani na kole, ani na lodi. Ovšem na bicyklu není problém trasu trošku poopravit.

Pramen Dyje je asi 5 km od Třeště na Vysočině. Nejprve se řeky moc držet nedá a navíc je to hlavně po asfaltu. Proto doporučujeme těm, kteří oželí vidět pramen, vyrazit až z Telče a prvních asi 10 km vynechat. Zde stojí za návštěvu rozhledna nad městem, je to po žluté jen kilometr pěknou cestičkou lesem. Odtud to konečně začalo být zajímavé! Cesta se vlní úzkými pěšinami, občas pěkně zarostlými kopřivami a křovím, ale je příjemná, jedeme prakticky po železničním náspu a zanedlouho se zleva připojuje Dyje jako malý potůček, který ale brzo zmohutní. Cestu zpestří chatrná lávka přes Dyji a pak rychlý úsek po zrádné louce, v navlhlé trávě se skrývají rýhy vyryté traktorem.

Kde si nejsme jistí směrem (četnost značek zde není největší), vede nás Dyje a násep železnice, která dlouhé kilometry doprovází řeku. Na rozdíl od Svitavy mohutní tok Dyje mnohem rychleji a už po pár kilometrech je poznat, že nejde jen tak o nějaký potůček. Za Radkovem se pěšiny mění v polní cesty a uháníme rychleji, cesta se odkloní od řeky kryté náspem železnice.

Podle mapy nás čeká polní cesta i z Velkého do Malého – tedy Pěčína, ale bohužel jde o asfaltovou silničku, po které musíme pokračovat až do Dačic. Od řeky jsme se dost odchýlili, ale jinou cestu jsme nenašli. Zato v Dačicích nás značka vede krásnými pěšinkami podél řeky, motáme se mezi vodou a kolejemi, přejíždíme úzké mostky.

Pak musíme opět po asfaltu, ale hned za městem míříme do polí a blíž k řece, která si už toto oslovení zaslouží. Protože značka míří opět na silnici, zkoušíme cestu podél řeky, ale najednou vjíždíme komusi na verandu chaty, zákruta řeky olizující strmý svah nás přesvědčí, že silnice se hodí někdy i pro bajka a my se kus vracíme. Silnici opustíme na pokyn zelené TZ a dobře děláme – jedeme po úzké pěšině po levém břehu, kde si každý může vyzkoušet svůj um. Trocha nepozornosti nebo přecenění schopností a letíte dolů do řeky.

O kus dál po levici vidíme výtvory místních chatařů. Betonové skelety vedle nich jsou snad budoucí skalky, možná však i atomové kryty. Zužující se údolí nás naštěstí oddělí od této podívané a místo toho stoupáme do příkrého kopce a pěšinou se suneme dost vysoko nad korytem řeky.

Nic není dokonalé, po příjemné cestě nás čeká nejdřív louka, kde cesta mizí, po dalším kilometru neprostupná křovina. Plantáže kopřiv nemají slitování a než se prodereme k mostku u bývalého zámečku, tak se nám několikrát krutě pomstí. Pak bereme směr Janov, Modletice a odměňujeme se skvělými utopenci v Písečném. Pak ještě kousek příjemné jízdy a pro dnešek končíme, cílem jsou Slavonice. Našli jsme dobré ubytování, stejně výborné bylo jídlo.

Druhý den se k Dyji napojujeme v Písečném. Pojedete-li ve výkonnostně nesourodé skupině, navrhuji zde trénovaným jet pěšinou po pravé straně těsně u Dyje. Ostatní ať vyjedou po silničce k židovskému hřbitovu, projdou si jej a pak pokračují signálkou vlevo od hřbitova. Ta nás dovedla k mostku z dob železné opony. Jelikož Dyje si odplula změnit jméno na Thaya, museli jsme dál od jejího toku. Kopírovali jsme hranice s Rakouskem – skoro pořád po signálkách a taky do pěkně nepříjemného kopce.

Podle mapy můžeme později jet sotva metr od hranic pořád, ale nějaký Honza Deere byl proti a cestu rozoral. Proto jsme u Hluboké odbočili dál od „čáry“ a nakonec vjeli na silnici. Ale po pár stech metrech opět míříme prašnou cestou zpět k hranicím a dál po polních cestách okolo Vratěnína. Kousek za ním potkáváme zelenou značku, stoupáme po ní a jen kdesi vpravo dole spíše tušíme Dyji, která se v hlubokém údolí mění na Vranovskou přehradu. V lese je množství cest, a tak nejsme odkázáni jen na značku. Na protějším břehu se zanedlouho vyloupne v paprscích odpoledního slunce zřícenina Cornštejn – působivý pohled.

Méně působivé je, že dole u přehrady se cesta mění v pěšinu a za chvíli se nedá jet. Místní chataři nám vysvětlí, že po turistické značce je to problém pěšky, natož s kolem. Poradí kudy nahoru průsekem v lese a pak přes pole do Vysočan. Přehradu přejíždíme po mostě, za ním obhlížíme hrad Bítov. Kdo chce, může ho navštívit, zejména má-li rád vycpané zdechliny, těch tam je plno. Osobně jsme před lety přezvali tento hrad na Hřbítov.

Po několika stoupáních stoupá i naše únava, kopírováním žluté TZ dorážíme do Vranova nad Dyjí a pokračujeme dál po příhodně orientovaných cyklotrasách. Ty jsou zde ostatně hustší než značení KČT a usnadní orientaci. Jedeme rychle a celkem pohodlně. Dyje v této oblasti opět mizí do ciziny. Konečně se před námi objeví Znojmo. Tady s příjemnou únavou v těle končíme další část putování.

To byla naše slova ve Znojmě, která jsme o několik týdnů později splnili. Vyjíždíme z města okurek a snažíme se dostat co nejrychleji mimo silnice. Od začátku to pěkně uhání, vůbec to dnes bude skoro bez kopců. Jen občas se do cesty postaví kratší prudká stojka.

Polní cesty nás vedou z Tasovic okolo vinných sklípků do Micmanic, mnohdy jsou i tři vedle sebe, jak si zemědělci vytvářeli nové mimo rozbahněný terén. Podle mapy si plánujeme přejet řeku po mostě u Valtrovic. Vše vyjde, cesta je na místě, řeka je na místě, my jsme na místě, jen jediná věc se nedostavila – most. Je tu místo toho víc jak desetimetrový brod. Nelze jinak.

Ale podaří se a na druhém břehu pokračují polní cesty až k Hrádku.

Zpestřením byl u soutoku se Starou Dyjí most jak z Indiana Jonese – jen ne z provazů, ale z ocelových lan. Bohužel, tento pozůstatek čackých pohraničníků nelze v bezpečí přejít. I druhý pozůstatek, kovový most pro džípy, překonáme s troškou nejistoty. Zdá se, že již nic nemůže naši rychlou jízdu k cíli ohrozit, ale! Další most přes Dyji kus před tím, než opět zmizí do Rakous, je asi začarovaný. Nejdřív mám defekt. Pak se dáme podle mapy po cestě co nejblíže hranic a ta zmizí. Jsme uprostřed lánů kukuřice, chvíli jedeme vyjetou cestou, pak pěšinou a nakonec se dereme s koly podél hraničních kamenů, kde jsou záhadné výmoly, kusy ostnatého drátu a podobná havěť. Stojí to hodně úsilí a času, než dorazíme k řece, podél které naštěstí vede sjízdná cesta. Když potkáme cyklotrasu č. 4, jsme nadšení. Bohužel vede jinam, než chceme.

U Brodu nad Dyjí se před námi otvírá výhled na malé moravské moře – Nové Mlýny. No dost tristní výhled, raději bychom tady viděli řeku. Značení v okolí Lednice, kterou jsme jako další v pořadí dobyli, je horší a jsme rádi, když se konečně vymotáme po cyklotrase č. 41 na Břeclav. Místní zámek je sice pěkně nasvícený, ale taky pěkně zdemolovaný. Zelená značka nás dovede k Pohansku, kde jsou známé vykopávky a taky zámeček, a zkratkou dolů k řece, podél níž vede starý asfalt bývalé signálky, kdoví kolikáté už za toto putování. Tahle signálka vede jako když střelí, někdy blíž někdy dál podél toku řeky dolů k soutoku s Moravou.