Na kole podél řeky Doubrava

Řeka pramení nedaleko Ždírce nad Doubravou v lese u vesnice Radostín. Protože přímo k prameni nevede žádná turistická značka, na které ostatně bylo celé povodí Doubravy poměrně skoupé, jako místo našeho startu posloužil rybníček Doubravník necelý kilometr od silnice. Prameni jsme ale byli hodně blízko, navíc některé zdroje uvádějí, že jeho poloha ani není přesně známa. Byli jsme tedy možná blíže, než jsme tušili.

Od Doubravníku jsme pokračovali ranním oparem po široké polní cestě mezi malými hájky a tůňkami k vesničce Hluboká, kde se naše trasa napojila na žlutou turistickou značku. Při krátkém stoupání po lesní pěšince bylo z dálky slyšet řinčení řetězů a povely vozky. Po chvilce jízdy se nám ukázal výjev jako z pohádky. I v současném přetechnizovaném světě nejen v tomto kraji stále zachovává romantiku koňský potah tahající z lesa mohutné kmeny stromů. Přidají-li se kouzelná panoramata a nedotčená příroda, máte vpravdě pohádkový pocit.

Po zdokumentování této scenérie následoval sjezd k rybníku s překvapivým jménem Řeka a cesta skrz obec Staré Ransko dále k Pobočenskému rybníku. Zde navazovala červená značka, která nás převedla přes hlavní silnici až do Sobíňova, označovaného jako nejvyšší místo sjízdné pro vodáky. Potůček, který se ale těmito místy vinul, však k ničemu podobnému ani zdaleka nevybízel. Možná čeká na vydatnější srážky, pak ukáže svou sílu.

I když cesta vedla stále mimo velké komunikace a vinula se po polních a lesních spojkách, připadala nám zatím málo akční. Že půjde vše lehce, bez potřeby sesednutí z kola, jsme si mysleli ještě v Malochyni. Tam nás však zaujala naučná stezka vedoucí naším směrem po pravém břehu řeky. Pokračování po levém nevěstilo změnu, takže jsme bez váhání přejeli ve vsi přes most a dále kopírovali tok na protějším břehu. Trasa zde nabrala na pestrosti a i říčka jako by ožila a snažila se před námi chvílemi schovávat mezi roztroušenými kameny. Po projetí okolo Veselé skály jsme určili první zastávku na vyhlídce nedaleko zbytků hrádku loupeživých lapků z 15. století jménem Sokolovec. Přímo pod vyhlídkou říčka protékala úzkým žlabem a první myšlenka, která nám proběhla hlavou, jestli tudy stezka povede. Předpoklad se vyplnil a po sestupu do soutěsky nás na druhém břehu pod přírodním úkazem nazvaným podle tvaru Čertův stolek přivítala opět červená značka. O tom, že byla naučná stezka dobrou volbou, nás přesvědčil následující zhruba jeden a půl kilometru dlouhý úsek, velmi technický. Místy se víc neslo, než jelo. V podobném stylu jsme absolvovali kamennou stezku až k Točitému víru, od nějž se dalo opět celkem pohodlně jet. Od Horního Mlýna nás po přechodu na zelené značení dovedla široká polní cesta na hranici obce Libice nad Doubravou. Místní lákadlo, jímž měl být barokní zámeček, však mělo svá nejlepší léta dávno za sebou, a tak za námi po krátké zastávce smutně hleděly oči vyřezávané sochy hlídače se psem připomínající dávnou historii vsi, kdy v 10. století v těchto místech stávala strážní tvrz.

Průjezdem Libic na delší čas skončila možnost kopírování řeky po turistických značkách. Naše snaha o improvizaci a vyhnutí se hukotu silných plášťů po asfaltu nás po krátkém následování řeky po břehu postavila před studené rozhodnutí. Cesta skončila u malé bažinky. Proti původnímu plánu jsme byli nuceni před vesničkou Víska přebrodit. I přes několikeré další pokusy vypátrat stezku vedoucí podél řeky nám nakonec stejně nezbylo, než se pokorně vrátit na silnici a další úsek jet po ní. Za našimi zády tak zůstaly Čečkovice a Jerišno. Tam se nabízela možnost napojení na polní cestu, což je pro bikera vždy lepší volba než asfaltka. Tento pojem je ale i v těchto končinách třeba rozlišovat. Značený úsek s asfaltem (podle mapy) v Heřmani představoval udusaný štěrk. I ten po chvíli zmizel zcela a zůstala jen vyjetá polní cesta.

Těmito spojkami jsme se dostali až do Ostružna, kde už byl asfalt opět věrný svému pojmenování, a Spačic. Trocha apatie z absence značených tras v okolí z nás spadla hned u mostu, kde začínala modrá značka. I řeka se opět proměnila v třpytivý svěží tok, plný malých bílých kamenů. Zalitá sluncem vypadala Doubrava jako stříbrná. S novým elánem se naše kola hned pustila do ukrajování lesních kilometrů. Dalším zpestřením byla i velká členitost tohoto úseku, kdy po relativně rovné cestě poseté jen zbytky větví po práci lesáků následovaly úseky, kde se muselo šplhat do prudkých kopců s kolem na zádech. Ale i to k bikování patří. Za jedním z průjezdů mezi nízkými stromky, které dávaly možnost rozhledu tak na dva metry, na nás čekala opět nádherná scenérie. Byla jí hráz Pařížovské přehrady. Ta byla postavena po ničivé povodni v roce 1908 ve slohu napodobujícím gotiku a zcela dokončena o pět let později. I když je v současnosti pod správou povodí přestavěna na vodní elektrárnu, tedy není běžně přístupná, díky dobré vůli místních lidí nám bylo dovoleno se na její hranu podívat. Žlutá stezka pak pokračovala do obce, podle níž byla přehrada pojmenována, a dále místy lesem a místy přímo po břehu Doubravy dalších zhruba šest kilometrů.

Tam jsme měli štěstí, objevili jsme totiž naučnou stezku, která v mapě vůbec nebyla značena. Díky ní jsme se tak vyhnuli asfaltovému průjezdu obce Třemošnice a po překonání malého mostku jsme na silnici najeli až v Mladoticích. Souběžně s naučnou byla značena i regionální cyklostezka, která nás provedla Ronovem a dále až do Žleb. Bohužel s vjezdem do této obce skončilo i veškeré značení, a opět tedy i možnost věrného kopírování toku. Trochu rozptýlení nám přineslo alespoň shlédnutí dominanty místního zámku. Původně to byl hrad (vystavěný roku 1289), poté prošel pohnutou historií včetně husitských válek, aby pak návštěvníky lákal svou současnou podobou. Tu mu dala přestavba v polovině 19. století.

Po opuštění Žleb nás pro splnění předsevzetí a docílení soutoku čekal pouze přesun přes Vinaře, Vrdy, Zbyslav a okolo Žehušic s přilehlou přírodní rezervací Žehušická obora až ke Kobylnicím. Tam jsme zůstali na levém břehu a po široké polní cestě dojeli do Záboří, kde vody řeky Doubravy bere pod svou ochranu široký tok Labe. Cíl byl dobyt, co dál? Poslední hodiny absolvované po silnicích byly pro nás trochu roztrpčením po pohádce, kterou jsme několik hodin prožívali na horních pasážích toku. A byla to opravdu krásná pohádka, škoda, že tak krátká.