Na kole podél řeky Chrudimka

Malá lesní studánka ukrytá v polesí Stará obora je i přes více zdrojů, které Chrudimku napájejí, označována jako začátek jejího toku. Tento oficiální pramen leží ve výšce 708 m n. m. Některé informace uvádějí 680 m n. m. a situování pramene do nedaleko ležící obce Filipov – v důsledku meliorace minulých let jsou však ostatní udávané „spoluprameny“ většinou poškozeny nebo znehodnoceny. Drželi jsme se tedy označení a kóty na rozcestníku jako výchozího údaje. Podle popisu cesty a údaje o vyústění do Labe, které by mělo být po 104 říčních kilometrech o celých 390 výškových metrů níže, jsme i podle rovinatého charakteru centrální části Žďárských vrchů předpokládali celkem pohodovou a svižnou jízdu.

Hned u pramene navazovala na naučnou stezku povodím i zelená TZ, kopírující po poměrně dlouhou dobu tok řeky. Ta nás příjemnou lesní pěšinou přivedla k obci Filipov, pojmenované po původním majiteli z konce 18. století, hraběti Kinském. V současnosti náleží víska k po cestě následujícím Kameničkám. Za Kameničkami, přes které nás provedl krátký silniční úsek, následovala odbočka vlevo a opět lesní úseky kombinované s loukami. Nedotčenost této lokality dokreslovalo i několikeré vyplašení hloučků srnek, které se nerušeně a beze strachu pásly na dohled od vesnice Hamry. Ta je známá už z přelomu 15. století, kdy se zde kulo železo. V současnosti je však její dominantou spíše stejnojmenná vodní nádrž, jedna z nejstarších sypaných přehrad na našem území.

Cesta poté pokračovala po vrstevnici a posléze krátkým klesáním až k hranicím Hlinska. To je historicky zmiňováno již roku 1073 jako osada Hlína. Po prohlídce centra a zdokumentování pamětihodností jsme nelenili a pokračovali dál. Skvělé zážitky totiž slibovala blízkost skanzenu Vysočina. Příjezd do této přírodní památky pro nás byl překvapením. Bez upozornění jsme vjeli do vesnice s názvem Veselý Kopec. Okukovali jsme zde, a jak je naším zvykem i fotili, rekonstruovanou historickou parní mašinku. Ve chvíli, kdy jsme se chystali uložit do paměti fotoaparátu i další skvosty místní architektury, jakoby zničehonic ze země mezi budovami vyrostla informační tabule s popisem jednotlivých domků, jejich původním určením, ale i s bohužel dosti jasným příkazem o zákazu focení. Za shlédnutí zde kromě jiného stojí i rekonstruovaný vůz, s nímž křižoval Čechy na svých štacích proslulý loutkář Matěj Kopecký se svým dřevěným divadlem.

Po krátkém stoupání na silnici následujícím za skanzenem jsme ještě na chvilku přibrzdili u starého židovského hřbitova z 18. století, který je ukryt v nedalekém lesíku chránícím klidný odpočinek zesnulých. Poté jsme už zase pelášili po silničce, kterou značka kopírovala směrem k Trhové Kamenici. Ještě před hranicemi obce se nám naskytl pohled na rybníky Mlýnský, Zadní a Rohlík. Všechny tři jsou vyhlášené jako chráněné, a to pro výskyt vzácných vodních a bažinných rostlin. Informační tabule poskytla také vysvětlení vzniku názvu obce – řeka Chrudimka totiž byla dříve známa jako Kamenice. A tato původně vodní tvrz vlastnila v 15. století právo na pořádání trhů.

Při konzultování další trasy jsme namísto kopírování toku po silnici zvolili zajímavější stoupání na rozhlednu a malou osadu Zubří, kde nyní na zbytcích po vladycké tvrzi ze 16. století stojí poutní kaplička Jana Nepomuckého, a dále na Hlubokou. Po překonání 100 výškových metrů a dosažení nejvyššího bodu této zajížďky se podařilo sjet přes přírodní rezervaci Polom, která je nejen zbytkem pralesní jedlové bučiny, ale má za sebou i pohnutou historii spojenou s pálením při vpádu uherského krále Matyáše roku 1469 nebo s odbojem za druhé světové války, kdy se zde skrývaly partyzánské oddíly, až do vesnice Horní Bradlo. Pouze ve střední části rezervace bylo třeba použít hospodářské cesty, jelikož značka prochází prvním ochranným pásmem se zákazem vjezdu i pro kola.

V Horním Bradle jsme posléze našli azyl v restauraci, v níž se nám dostalo nejen blahodárného naplnění hladových žaludků, ale současně zbyl čas i na opravu pomalého defektu. Po doplnění sil na další cestu jsme opustili značení, jež nás doposud provázelo, a zvolili modrou barvu značky vedoucí po pravém břehu směrem k vodní nádrži Seč. Značka zde chvílemi běžela souběžně s cyklostezkou, jen občas se od ní odpojila a nabídla nám zpestření v podobě náročnějších technických úseků. Ty s přibližující se přehradou stále nabývaly na obtížnosti. Cesty zplundrované lesní technikou v nás vyvolávaly často kladené otázky na poškozování přírody cyklisty. Většina cest byla totiž zorána traktory a následně odplavena vydatnými dešti. Co dodat, snad budou následovat příjemnější úseky.

Ty na sebe naštěstí nenechaly dlouho čekat. S prvním výhledem na horní část sečského vodního díla začaly i úzké singletracky vedoucí chvílemi vysoko nad vodou, aby pak během několika metrů skoro olízly břeh. Jedinou jejich „nevýhodou“ byla nutnost pokaždé si výšku zase poctivě nastoupat. Sice jsme doufali v možnost malého osvěžení na pláži u rekreačního střediska nedaleko obce Ústupky, avšak barva vody před touto volbou varovala.

Odbočili jsme tedy z břehu na silničku mezi jednotlivými výletními středisky a pomalu nabírali výšku ke zřícenině hradu Oheb se zbytky gotického opevnění. Po dosažení jeho úrovně se nám naskytlo kouzelné panorama s výhledem na nejširší místo nádrže se zalesněným ostrůvkem. Z hrádku následovalo strmé klesání, kde je však dobré zachovat maximální opatrnost, protože ve své střední partii přetíná silnici lemovanou svodidly. Člověk by musel umět skákat hodně vysoko. Že po sjezdu bude následovat strmé stoupání, nám bylo již předem jasné. V tomto rázu střídání kopců se sjezdy pokračovaly i další kilometry, které nás provedly postupně přes Bojanov až do Hradiště. Tam nás zaujala možnost následování naučné Keltské stezky. Spolu s ní značka na chvíli změnila barvu opět na zelenou. Bohužel poskrovnu roztroušené a mnohdy utajené značení skrylo i žlutou značku pokračující po druhém břehu rezervace Krkanka, a tak nás stezka vyhnala podél Slavické jelení obory do prudkého kopce ke kótě s příznačným jménem V Limbu. Heslo „ni krok zpět“ se stalo v té chvíli také naším mottem. Pokračovali jsme však raději kus po silnici ke Skalce, kde značka opět vedla k vodě, přímo na hráz vyrovnávací nádrže u Práčova. Odtud se ráz trasy poněkud zmírnil a prudké změny terénu se stávaly čím dál řidšími.

Naopak nám začalo dělat ještě větší obavy počasí, kdy zprvu malé bílé obláčky honící se po obloze dostaly hrozivého vzezření a o poznání tmavší barvu. Poslední krátké zastavení jsme si tak dovolili u mlýnu Skaly s uměle vytvořenou vodní nádrží, nad kterým nás zaujaly i krásné skalní masívy. V následných Slatiňanech už ale nebyl čas na hrdinství a po modré značce jsme uháněli, jak to jen šlo, směrem k Chrudimi, kde skončilo turistické značení a s ním možnost následování toku mimo hlavní silnice. Zvolili jsme proto variantu dokončení cesty po cyklostezce 4112 vedoucí až do Pardubic. Romantika dobytí soutoku nám pro tentokrát zůstala zapovězena.