Na kole podél řeky Berounky

Berounka je z pohledu cyklistického splouvání specifická – teče hlubokým údolím a její tok se kroutí mezi ostrými výběžky skal, což značně znesnadňuje i znemožňuje přesné kopírování jejího břehu. Ovšem o tom, že její okolí je cyklisticky zajímavé – možná že právě pro členitost jejího okolí a ostré převýšení –, není pochyb.

Oblast je z výše uvedeného charakteristická výjezdy od řeky a odměňována sjezdy k ní, většinou po značených turistických značkách nebo celkem klidnými silničkami. S hustším provozem je nutno počítat v sezoně kolem hradů a ve větších osadách. Doporučujeme strávit více času na Křivoklátsku, kde je menší pohyb lidí a rozsáhlejší lesy.

Berounka se zdá zajímavější ve směru proti proudu. Startovat je nejlepší z Radotína. Odtud je potřeba dát se přes lávku směrem na Lipence. Zde začíná komfortní stezka, pohyb po ní je čistou turistikou. Je to široká udržovaná pěšina vedoucí až do Černošic, potkáte na ní hodně běžců i chodců. Černošicemi je nejlepší projet podél železniční trati a na konci města po železničním mostě na pravý břeh řeky a dolů pod most. Tady začínají rybářské stezky, po kterých se dá jet stále v těsném kontaktu s řekou. Projíždíte obcemi Dobřichovice a Řevnice. Před Hlásnou Třebání přichází technicky náročný úsek, občas je kolo potřeba nést. Pokud je bláto, vyplatí se nejet mezi železniční tratí a řekou, ale s železniční tratí po pravé ruce. Sice asfaltka, ale bezproblémová. V Hlásné Třebáni je hlídaná lávka, po které je určitě lepší kolo vést – proč vyrábět zbytečné problémy. Z tohoto městečka vede asfaltka na Karlštejn.

Tento hrad uprostřed Českého krasu nepotřebuje slov. Průjezd samotnou obcí Karlštejn pod hradem je pro cyklisty zakázán, a tak nezbývá, než slézt z kola. Ani na nádvoří cyklisty zrovna nemají v lásce. Zhruba uprostřed obce se zabočí doleva (končí zde omezení) a po asfaltu začíná lehčí stoupání po červené TZ k Dubu Sedmi Bratří a následně lesní cestou ke Králově studni. Od ní pak po značené cyklotrase zpět k řece do Srbska. Tady je pohromadě několik hospůdek, každou z nich lze doporučit, ale raději ne všechny jednu po druhé. Podél řeky vede v současné době místy rozbitá cesta až do Berouna, ale stojí za to odbočit na rozcestí v Kozle podél Kačáku do Hostími a kousek po silnici do Svatého Jana pod Skalou. Tady podél kostela a po červené následuje krátký, ale výživný kopec. Cesta vede vpravo ke kouzelné vyhlídce u kříže. Na cestu zpátky do údolí lze jet skrz bývalé doly. Úvozem pak sjezdem, jehož obtížnost se stupňuje a ve vlhku vápencové kameny prověří technické dovednosti. Odměnou je možnost zakotvit v cyklisticky nakloněné Obecné škole, což je velmi příjemný název pro hospodu.

Návrat k řece je po stejné trase, cesta pokračuje podél břehů a Tetínských skal do Berouna. Po lávce mezi autobusovým nádražím a středem města, nebo přes železniční most lze překonat řeku, projet městem a kolem kasáren prchnout z provozu aut. Tento úsek z Karlštejna lze také absolvovat zcela nenáročně podél řeky. Z Prahy tak lze jet zcela bez převýšení těsně podél řeky až do Berouna a pak dál do Nižbora a Žloukovic.

Za tabulí označující konec města Beroun doprava je krásný singletrack, traverzující stoupání po červené na Brdatka – velká výzva pro absolvování bez šlápnutí na zem. Po vyjetí z lesa se vynoří nádherný pohled na tok řeky a následuje pohoda sjezdu po úzké a technické silničce ze Zdejciny do Strádonic.

Do Nižbora lze pokračovat po silnici. Mezi Nižborem a Zbečnem je nutné se od řeky vzdálit, nelze jinak, skály padají až do vody. Po chvilce oddechu následuje cca 5 km stoupání po modré až k Chyňavské hájovně a to lesem charakteristickým pro křivoklátskou pahorkatinu. Po navázání na červenou a jejím následováním se dojede k odbočce na bývalý lovecký hrad Jinčov, kde je přírodní rezervace a je dovolen jen příjezd ke zřícenině hradu. Stojí za to udělat odbočku těch pár desítek metrů. Červená pokračuje zase do lesa přes malinký brod a následným krátkým výjezdem do údolí Stříbrného potoka. Zde je nutno před dalším lesem opustit značku a zahnout doleva polní cestou, která se mění v krásný technický sjezdík končící u Berounky a pokračuje proti proudu rybářskou cestičkou až do Zbečna. Tady je vhodné doplnit zásoby tekutin, neboť jak je ve zdejším kraji zvykem, je všechno od řeky do kopce.

Další cestu lze volit podle chuti, času a sil na dva směry: za prvé po zelené naučnou stezkou Brdatky na Píska (technický krásný výjezd s kouskem vlhkého kamení), nebo za druhé po žluté fyzicky náročný výjezd k Sýkořici. Po značce pak na křižovatku Na lubech, odbočku po červené a krásným sjezdem kolem milíře do údolí Klíčavy. Cílem obou větví jsou Píska – lesnické učiliště. Odtud je po silnici kousek do Křivoklátu, po červené je Amalínem krásná cesta, avšak určená jen pro pěší. Kolem hradu je několik hospůdek, a tak i čas na pořádné jídlo. Traťovky a ionťák přes všechny plusy nestačí, nejsme přeci na závodě! Cyklisté jsou tady celkem častými hosty, svědčí o tom zahrádky a stojany na kola.

Při troše času navíc se vyplatí jet z Křivoklátu kolem areálu „Kolečka“ po nové cyklistické stezce proti proudu Rakovnického potoku přes Městečko do Pustovět a kolem vlakového „hlavního nádraží“ po červené přes Kalubice zpátky do Křivoklátu. Ze začátku je to od dráhy téměř „na kašpárka“ a konečný sjezd je jak v chrámu z listnatých stromů a vyžaduje trochu srdce. Tato zajížďka trvá skoro hodinu, ale stojí za to. Kratší a pěkná technická vyjížďka je na druhou stranu (tedy pod parkovištěm doleva) – na paraplíčko, od pomníku je krásný pohled na hrad, ale v sezoně zde proudí zástupy.

Jsme zpátky pod hradem, a tak se lze vydat proti proudu řeky zase po červené, která využívá stoupání silnice na Bukovou, ale před vrcholem stoupání odbočuje doleva na hraně pole a po pár desítkách metrů se odkrývá pohled na řeku, který stojí za trochu potu do kopce, a navíc následuje nádherný technický sjezd končící vedle potůčku naproti Branovu. V letním období se zde nechá přejet na vyhlášeném přívozu (jako v knize Smrt krásných srnců Otty Pavla), cena je dobrovolná a obsluha více než milá. Může následovat občerstvení na druhém břehu, návrat přívozem a pak pokračovat kousek po úzké silničce k vyhlášené hospodě U rozvědčíka (v sezoně tady bývá narváno, a tak je dobré mít hlídání kol – jsme v Čechách!, ale hotovky za 49 a stín vzrostlých stromů – těžko se odtud vstává).

Přesun k Týřovicům je chvilku po prvorepublikové klidné silničce a navazuje zase na červenou značku kolem řeky až do Skryjí u mostu. Kolem Skryjí je několik možností ubytování. Pokud síly a chuť dovolí, před večerkou stojí za návštěvu Skryjská jezírka, respektive tůně, na Zbirožském potoce a Podmokelský mlýn – obojí po modré.

Cesta dál byla i pro nás neznámá, ale z objevitelských důvodů jsme ji absolvovali – ufff! Červená pokračuje po levém břehu Berounky dál pěkně po rovině a nechává řeku po levé ruce zcela na dosah. Je to docela příjemný úsek až na hrad Zvíkovec. Návštěvu Zvíkovce snad není potřeba doporučovat, normálně sem člověk příliš nezabloudí, a tak by si neměl tuto příležitost nechat ujít. To samé platí i o občerstvení, další úseky jsou pole neoraná a obydlí neobydlená.

Červená TZ zůstane jediným vodítkem vlastně až do Chrástu, ale to je ještě pěkně daleko. Dlužno dodat, že tento úsek se ukázal být vhodný jen pro hodně drsné povahy, kterým není zatěžko kolo sem tam nosit, značku ztratit a hledat, vracet se, prodírat křovinami, přelézat padlé stromy. Přesto jsou zde úseky, které nadchnou, mají jedinečnou atmosféru, poskytnou ojedinělý bikerský zážitek. Člověk ale musí vědět, do čeho jde, a musí to přijmout se vším všudy. Řeka zde hodně kličkuje a červená se od ní chtě nechtě musí vzdálit. Přesto jsme se nevyhnuli prudkým klesáním a prudkým výlezům.

Dalším styčným bodem je Liblín se zámkem, dnes domovem pro seniory, s anglickým parkem a bohatou historií, a hlavně – hospodou naproti vstupní bráně, opět poslední na dlouhou dobu (nepočítáme-li luxusní Darovanský dvůr s golfklubem a přidruženými golfovými hřišti). Směrem na zříceninu hradu Libštejn se nelze vyhnout nejdramatičtějšímu výšlapu do strmé stráně, ale pak už se střídají úseky náročnější s ještě náročnějšími, úseky, kdy je třeba zatnout zuby, s úseky kdy se vzrušením a nádherou tají dech.

Závěrečný úsek do Chrástu už je bez emocí, ale vidina otevřené hospody, případně cyklo servisu, působí jako magnet. A zde pozor – opouštíme červenou, dáme se dolů k Dolanskému mostu, kde začínají vodácké maratony a vůbec všichni vodáci, kteří chtějí Berounku sjet celou, a dáme se doleva po zelené. Plzeňáci už vědí! Nejkrásnější úsek široko daleko – necelých pět kilometrů hravého dovádění po úzké pěšině vysoko nad řekou územím zvoucím se Zábělá. V opačném směru to musí být ještě hezčí! Ochranáři údajně právě zde usilují o zákaz vjezdu cyklistů, což by byla – mírně řečeno – škoda. Cyklistů zde jezdí víc než chodí pěšáků, pro něž je to navíc jeden z mnoha obyčejných chodníčků. Pro cyklisty naopak nepřeberné množství klopených zatáček a dalších hravých úseků.

Opět potkáváme červenou a ta už nás navádí k soutoku Berounky a Úhlavy (hodně lidí si dřív myslelo, že právě zde, u Kostela svatého Jiří, teprve začíná Berounka, ale není tomu tak). Jako velká odměna v případě velkého vedra jsou nedaleko, na této straně Plzně, Bolevecké rybníky s plážemi a potřebným osvěžením. Jsou rozesety jako krásné tečky za větou končící jednu těžkou, ale krásnou etapu, a zároveň dávající možnost dalšímu pokračování.

Ze Skryjí do Plzně by to zdatnější měli dokázat za jeden den, my ale vyjeli pozdě a za úmorného vedra. S přespáním to tu není valné, osvěžovny také zřídka, ale jednou za život, a dost možná i víckrát to stojí za to. Berounka je nádherná, divoká i romantická.