Písecké hory

Naše cesta začíná u Starého mostu právě v tomto městě. Nejstarší dochovaný most v Čechách, gotický bojovník s povodněmi vzniklými na Otavě, je ideálním místem pro zahájení okruhu.

Řeka líně proplouvá kolem šesti žulových pilířů, sousoší umístěná na kamenném zábradlí vrhají dlouhé stíny rodícího se letního dne. Proplétáme se uličkami po červené značce a pár brzkých návštěvníků historického centra nám nebrání v cestě rychlého dosažení okraje města. Na chvíli pak opouštíme značku, abychom se na ni po silnici a objetí tří za sebou vytvořených umělých rybníčků opět napojili. Zde si od rozcestí U vodáka zajíždíme pár desítek metrů k výběhu muflonů. Zvířata se volně pasou na louce, ve velkém ohrazeném výběhu se prochází s typickým držením těla a vzezřením.

Útlá silnička nás táhne dále nahoru až k turistické chatě Živec. Odtud je to již jen kousek k místní nejoblíbenější rozhledně Jarník (609 m n. m). Čtvercový ochoz poskytuje perfektní přehled o zdejší oblasti a rozlehlosti kraje. V dálce spatřujeme i chladící věže elektrárny Temelín. Vrcholová kniha sloužící k zápisu turistů je zajímavým zpestřením zdejšího místa.

turistů je zajímavým zpestřením zdejšího místa. Sjíždíme zpět a od Živce pokračujeme po modré TZ. Úsek plný kapradin a zarostlých okrajů cest vede až k místu Na Křížatkách, kde se odbočením vpravo ponořujeme hlouběji do Píseckých hor. Okolní lesy svou hustotou dýchají vůní jehličí a jasně vytyčují směr k Velké brašně. Odtud započínáme výstup po zelené na nejvyšší horu Píseckého přírodního parku. Příkrá cesta se vine vzhůru jako do nebes, příjemný povrch cesty drží dezén plášťů jako suchý zip – podklouznutí zde nehrozí, ale určitý bikerský um cesta požaduje. Z Vysokého Mehelníku (632 m n. m.) si nevychutnáte výhled podobný tomu z odlesněného kopce či z vystavěné rozhledny. Tento vrch ale pod svým hustým porostem ukrývá množství velkých balvanů, nápadně umístěných na samotné špičce kopce. Nejznámější z nich, Loupežnický stůl, zaujme výškou přes jeden metr a délkou dvojnásobnou. O tradované pověsti k této lokalitě není nouze už i proto, že prý dříve toto místo mělo dle archeologů sloužit jako kultovní. Nikde není ani živáčka a sem tam pokyvující se stromy v nás probouzejí touhu snít, jak to tady asi kdysi vypadalo. Přebíhá nám pak po zádech snad i trošku mráz, a přestože už nejsme žádní malí kluci, raději sjíždíme druhou stranou dolů. Co kdyby tento stůl ještě někdo využíval?

Mírně riskantní sjezd se ve své záludné úzké pěšince vlní kolem dalších roztroušených balvanů a cestou k Novodvorské křižovatce chvíli ztrácíme i značku. Mehelník nás nechce jen tak pustit pryč, jako kdyby nás držel imaginární silou. My však jako zdatní znalci map brzy nacházíme, kde jsme, a obloukem kolem vrchu Němec (587 m n. m.) se napojujeme na červenou. Odtud se cesta pomalu začíná svažovat a krásným dlouhým sjezdem opouštíme chráněné území parku.

Ocitáme se v Albrechticích nad Vltavou. Mírný pahorek obce využili první místní usedlíci k výstavbě nepřehlédnutelného kostela sv. Petra a Pavla. Hodnotná románská stavba svou přilehlou hřbitovní částí a ohradní zdí ve tvaru liché půlkruhové arkády vytváří ojedinělou podívanou. Potěšuje nás i místní venkovní restaurace. Osobitý styl pohostinství a příjemná obsluha nám jen dodává chuti pokračovat v cestě dále na jih.

Odjíždíme po silnici až k Pasekám, před kterými stáčíme kola vlevo do Nuzova a posléze i Žďáru. Nalezená cyklotrasa č. 1091 nás má dle ukazatele provést dále na jih a postupně přes Novou Ves dosahujeme Krajinářské přírodní památky Zelendárky. Vytvořená lokalita chránící vzácnou přírodu obsahuje i soustavu deseti rybníků, jejichž názvy zní popravdě komicky – příkladem může být Zukáček či Uchcánek. Pohybujeme se po naučné stezce a příležitostné informativní cedule trasy nás vybízí k opětovnému zastavení. Dozvídáme se o dřívějším cestování po Formanské cestě a nechybí také ani vlastivědné zajímavosti.

Kolem Švarcenberského rybníka, založeného jako posledního svého druhu v této oblasti, nás cesta vyvádí přímo v Protivíně. Místní pivovar zná zajisté nejeden z nás. Renesanční zámek stojící na náměstí či kostel sv. Alžběty v raně barokním slohu nám mohou být inspirací k návštěvě. Přejíždíme silnici E49 a zahýbáme vpravo na její rovnoběžnou klidnou souputnici. Tato cesta si s námi pohrává až do Boru, na jehož začátku zatáčíme vpravo a intuitivně nalézáme modrou turistickou značku. Přejíždíme traťové koleje, odkud máme po levici výhled na Skalský rybník a za Maleticemi se opět ponořujeme do lesů. Zčásti se pohybujeme po okruhu naučné stezky Školní polesí – Hůrka, která nás opouští společně s koncem hranice lesa.

Ve Smrkovicích naposledy zaměňujeme značku za červenou. Ta pro nás již znamená cestu ke Kamennému mostu a tedy i konečný úsek okruhu. Poslední rybníky, Velký Hánovec a Šarlatský rybník, nám na trase dávají připomenout, že jsme se bezpochyby pohybovali v jižních Čechách, krajině plné roztroušených vodních ploch spojených s tradicí chovu ryb a rybníkářství.

Tip na druhý den

Orientačně skvěle umístěný a pohledem nezaměnitelný Kamenný most odstartuje i druhý okruh, tentokráte sestavený za účelem prohlídky rybníkářského umění jižních Čech. Pravý břeh Otavy nás povede červenou značkou kolem Hradišťského vrchu (478 m n. m.) a přes louky uvede k branám Putimi. Po zelené vedoucí Řežabineckými tůněmi mineme naučnou stezku Řežabinec, abychom se propletli roztroušenými vodními plochami k Žižkově mohyle. Památný ohromný monument zde hrdě stojí k připomenutí událé bitvy r. 1419. Pak se nás ujme modrá TZ a dovede nás do Mladějovic a Čejetic, odtud pak silnice do Štěkně, kde si levým obloukem projedeme část Klostermannovy naučné stezky. Ve Slatině odbočíme vpravo a končící asfaltka dále již pokračuje jako neznačená cesta do Brusů. Přesunutím do Stašova se krátkou pasáží po červené napojíme na žlutou značku a dojedeme do Čížové. Dojezd po Sedláčkově cestě značené jako E10 je už jen rutinním švihem k píseckému mostu. Na computeru se objeví údaj 50 km.