Orlické hory

Kopcovitá krajina neskrývá záludná, vražedná stoupání, ale spíše pozvolný terén. Je tu plno lesů, často však pojedete i otevřenými loukami s pasoucím se dobytkem nebo polňačkou mezi obilím. Na své si přijdou ctitelé zašlých časů spoustou zámků a zámečků v obcích i městech, milovníky vojenské historie pak uchvátí široká síť prvorepublikového opevnění – bunkry a pevnosti vykukují z lesa za každým druhým rohem.

Snad ještě častěji se ale pocestný potkává s důkazy zbožnosti místních lidí, často restaurovanými původním německým obyvatelstvem, odsunutým po roce 1945. Anebo jsou všechna ta Boží muka na každém kroku, kapličky a výstavné kostely vzpomínkami na čas rekatolizace, v nepoddajném kraji obzvláště snaživé?

Jak již bylo řečeno, Orlické hory jsou revírem pro poklidný biking. Stejně tak i většina cest vybraného okruhu je spíše širších, fanatičtí trialisté asi budou nudou zívat, my ostatní si v klidu vychutnáme okružní jízdu po tomhle cípu republiky. Nabídne výhledy do dálek i exkurzi vývojem lidové architektury – a že je tu roubenek jako máku. Zkrátka taková vlastivědně-prázdninová idylka.

Vyrážíme z vísky Zdobnice (650 m.n.m.), ležící nad stejnojmennou říčkou. Z rozhovoru s jednou pamětnicí vyplynulo, že původně tu žilo na 2000 obyvatel, poválečný odsun německých občanů a odchod do měst znamenal regulaci na současných asi 60. Klasicistní kostel Krista Dobrého pastýře z let 1788/9 vypadá rozhodně lépe uvnitř než zvenčí. Po silnici vedoucí žlutá značka nás přivede k říčce, jíž po asi kilometru kříží a strmým technickým výjezdem se šplhá vzhůru. Koryto a následný kamenitý podklad s přechodem potoka se postarají o rychlou aklimatizaci jezdců v terénu.

Pohostinný stín lesa záhy střídá louka pod palbou slunce. Mírně v lesíku pak širokou cestou klesáme k prameni Kněžné a odtud dále po příjemně se vlnící lesácké dálnici, notnou chvíli traverzujeme až na rozcestí s červenou.

Ta nás vede k na hraně louky stojícímu kostelu Sv. Matouše (1737–41), zpustlému po druhé světové válce. Nejenže je od jeho vrat daleký výhled, po vzetí za kliku uvnitř prázdného chrámu navíc zaujme křížová cesta představovaná dětskými obrázky a provizorní, dřevěný kříž.

Loukou pádíme dolů do obce Jedlová a z ní neseme a tlačíme kola vzhůru schody, jak na výjevech z trosek kalvárie kolem. Značka se na rovině dělí, my pokračujeme vpravo a vlastně už zase po žluté. U paty remízku nahoru, pak houštinami k rozcestí cest a značkou dále sjezdem ukrývajícím kameny v trávě na asfalt v Plasnici. Záhy poskočíme mírným kopečkem až do Sedloňova, kde trošku skrytě žlutá začíná mezi staveními šplhat okolo bunkrů až k rozcestí s modrou. Ta nás svižným sjezdem po kamenité dvojkolejce naviguje do Ruského údolí a dál po silnici do Olešnice. I když obec nabízí barokní radnici i kostel sv. Maří Magdalény, obé z počátku 18. století, hladový biker vezme přednostně zavděk spíše místním hostincem, kde lze chutně a rychle pojíst i zchladit hrdlo douškem točeného.

Ačkoliv bychom si nyní zasloužili siestu, příroda míní jinak. Hodláme-li se totiž vydat Jiráskovou cestou po hřebeni, znamená to kruťácký výplaz červenou. Zpočátku vsí, pak po rozpálené louce, lesní cestou a ve finále pěšinami, funíme z 598 m vysoko položené Olešnice přes Ostružník (982 m.n.m., širokánský rozhled po kraji k polské hranici, kopírující rozvodí Severního moře a Baltu) na Vrchmezí – 1084 m.n.m. Odpočinutím následně budiž udusaná, svižně uhánějící šotolina. Rychlost ještě zvýší kameny dlážděný sjezdík z Polomského kopce (1050 m.n.m.). A to už jsme u Masarykovy chaty na Šerlichu. Díky pohostinnosti místního personálu, jemuž jsme se nevědomky vetřeli do odpočívárny, jsme shlédli dramatickou pasáž horské etapy Tour de France s Tourmaletem, a šokujícím Lancovým pádem, provázeným rozhodujícím atakem.

Nabuzeni čerstvými dojmy letíme asfaltkou přes Malou Deštnou (1090 m.n.m.) na nejvyšší kopec Orlických hor – Velkou Deštnou, s 1115 m.n.m. Sjezd z ní je naštěstí na čas zase posledním úsekem asfaltu. Cesta se zužuje, objevují se kameny a technický výjezd na Homoly (1000 m.n.m.), následovaný trialem mezi kameny pro zpestření. Přímý šplh na Tetřevec (1043 m) dokáže dát zabrat – otočte se proto čelem vzad pro vydechnutí a pohled na bunkry opevnění. Dlouhá technická rovinka s kořeny ústí u Kunštácké kaple se šindelovou střechou a kruhovým půdorysem stojící u rašeliniště na hřebeni již od roku 1760.

A teď již máme před sebou jen sjezd. Od kaple červená drkotá rozbitou vozovou cestou k rozcestí s příznačným názvem Pěticestí. Tady saháme pro změnu po žluté a uháníme asfaltkou rovně dolů. Záhy se z boku napojuje trať sjezdu Českého poháru z roku 1995. Povrch přechází na mlat a cesta se stáčí nad Zdobnici. Zatímco někdejší závodní dráha mířila ke sjezdovkám, my pokračujeme mezi staveními přímo do obce.

Co dodat? Sami jste byli svědkem, že rozhodně je v Orlických horách co k vidění, a ačkoliv švih není kdoví jak freeridový, i technická pasáž se najde a délkou a náročností na fyzičku také umí potrápit. Pokud se vám tedy zachce se příjemně projet v nepřelidněném kraji, vyražte.