Orlické hory

Na trasu jsme vyrazili s kamarádem Pavlem již od počátku Jiráskovy cesty, ale pro „horské“ putování počneme oficiálně trasu až v Jablonném, kde jsme se ocitli odpoledne. Červená značka vede na Suchý Vrch, výrazný nejvyšší vrchol v okolí, již součást Orlických Hor. Nejdříve jen lehce stoupáme, ale za Orličkami nás málem cesta uhodí do obličeje, když se pěšina prudce zdvihne vzhůru. Pokračujeme pěšky přes louku, ruce nad hlavou, v nich řídítka kol. Za námi se otevírá daleký výhled do krajiny – je to předznamenání, že před námi jsou skutečně hory.

Na kraji lesa už zase jedeme a brzo jsme na silničce a u horské chaty s rozhlednou na vrcholu. Byl jsem tady asi před 30 lety s rodiči, teď nic nepoznávám – chata má zborcenou střechu, chatky okolo jsou zabedněné a vše mimo provoz, tady s jistotou spát nebudeme. Pavel zjišťuje, že ve vyhlídkové věži, která jediná funguje, je ještě otevřeno, tak se aspoň napijeme.

Ze Suchého Vrchu je parádní sjezd – nejprve se ale odchýlíme od červené a objíždíme Bradlo druhou stranou po cyklostezce sjezdem. Mineme Boudu a vyškrábeme se na Vysoký Kámen. Odtud už je to z kopce. Máme toho plné oči, máme hlad a nemáme kde spát! V Mladkově plánujeme konec dnešní etapy, ale ač má Pavel pěkný seznam možností ubytování, tady je plno. Dovolá se naštěstí do hospody v Petrovičkách – Chata pod Adamem. Tam volno mají a tam také po dvou kilometrech jízdy do kopce dnes končíme.

Ráno se budíme do zatím celkem slunečného počasí. Po snídani začínají naše kola ukrajovat další metry z trasy. A nejsou to metry ledajaké! Červená vedoucí kolem našeho penzionu totiž pokračuje stejně, jako včera končila – tedy přímo vzhůru, tam kde si silnička dovolí serpentinu, my jedeme přímo. Prvních pár kilometrů nemáme průměr ani deset. Zato se za námi objevuje pěkný výhled do údolí. Škoda, že nedostatek kyslíku způsobuje lehkou slepotu. Po pár stovkách metrů se nám po pravici objeví pohraniční přechod do Polska jak z filmu Tři veteráni. V roce 2004 jsme tu neodolali a poprvé legálně jen na občanku zaběhli k sousedům. Mají tam mnohem lepší výhled než u nás.

Za Adamem sjedeme do Českých Petrovic, pokračujeme po silničce a klesáme z kopce dolů k Zemské Bráně, což je most nad Divokou Orlicí. V roce 2004 při naší tehdejší cestě byl v rekonstrukci, při sjíždění Orlice letos už ale stál v plné kráse. Za mostem chvíli hledáme cestu, nakonec opustíme silnici a míříme kousek pěšky do kopce po úzké pěšině. Pak se dostaneme na širší cestu a stoupáme a stoupáme. Není divu, za námi je místo, kde si Divoká Orlice prorazila cestu do České kotliny skrz masív Orlických Hor! Kláštereckou alejí cesta sice vede jako podle pravítka, ale jen co se týče odklonu vpravo či vlevo, nahoru dolů to je jak na horské dráze. A hlavně nahoru.

Oproti ránu se už nebe dost zamračilo. Před námi se objeví první bunkr z pevnostního systému Hanička. Koukáme po možnosti občerstvení, registruji cosi po levici, ale Pavel uhání dopředu, když si zaměnil pevnost Hanička se stejnojmennou vesnicí. V kopci jej dojedu a společně pokračujeme dál. Je to hodně prudké, z nebe navíc padají první kapky, oproti včerejšku se ale rozprší víc. Ve zlomku sekundy se dohodneme a míříme k pevnosti.

Mini hospůdka je plná a provazy deště za oknem nedávají moc nadějí na její brzké vyklizení. Pěknou chvíli stojíme a když se konečně uvolní místo, sedáme a jíme nevábné smažené jídlo s hranolky. Zanedlouho naštěstí přestává pršet, vracíme se tedy nahoru na rozcestí na červenou, po které dál nabíráme výškové metry vstříc několika dnešním tisícovkám. Cesta je sjízdná, ale stále vede nahoru. Navíc nad hlavou máme stále ocelově černou oblohu a v zádech hřmění. Dívám se, kde se ve svahu krčí jaký bunkr, jenž by umožnil případně se skrýt před deštěm. Ale počasí vydrželo až na Pěticestí, kde je zbudován úkryt pro turisty. Za chvíli sedíme uvnitř a koukáme na další provazy deště. Aspoň ze sucha. No úplně ze sucha ne, trošku sem zatéká, ale jinak je to příjemné, vejdou se sem i kola a dva by se i pohodlně na dřevěné lavici vyspali krytí před nepřízní počasí. To snad nebude potřeba. Venku se vyjasňuje. Jedeme!

Cesta nevede po rovině, ale vypadá to, jako bychom jeli po hřbetu velblouda, dokonce tříhrbého. Navíc mezi šutry, trávou a výmoly a blátem, moc rychle se jet nedá. O kus dál vede pěšina prudce dolů a pak zase nahoru – v tu chvíli začínají padat první kapky. V dalším sjezdu jedeme po holém svahu. Když vyjedu z lesa, už to není déšť, ale spíš ledová průtrž a do toho i krupobití. Na cestu není skoro vidět, kolo dolů vedu, mezi proudy studené vody a v kanonádě ledových kuliček to je dost drsný zážitek. Kroupy mne strefují skrz průduchy přilby tam, kde jiní mají vlasy. Pěkně to bolí! Na křižovatce pod Středním vrchem se sbíhají tři cesty z Pěticestí. Po červené vyjedeme kořenovou pěšinou na asfaltovou cestu a dál pokračujeme mírně vzhůru. Déšť ustává a po pravé straně se začíná otvírat kouzelný výhled hluboko do údolí do Polska. Je to nádhera. Jen ty výhledy na polskou stranu jsou snad všechny lepší než ty na naši.

Chvíli klesáme a pak červená odbočí doleva a před námi se zjeví skoro stěna, pěkně dlouhé stoupání. Ze silnice se line pára a nad námi se válí ještě temné mraky. Řadíme na lehké převody a v oparu si připadáme jako kdesi na jiné planetě, jakoby čas kamsi zmizel. Na konci stoupání je chatka, kde občas funguje bufet a lze se schovat. A také odbočka na nejvyšší vrchol Orlických Hor – Deštnou (1115 m n. m.). Bez problémů se k ní dostanete na kole a při dobré viditelnosti lze využít místní minirozhlednu.

Od Deštné se jede více méně z kopce po silnici k sedlu na Šerlichu, kupodivu mraky mizí a svítí slunce, aspoň trošku prohřívá naše ztuhlá těla a mokré svršky. Masarykova Chata na Šerlichu je na kopci a červená vede svahem přímo k ní přes rozmoklou louku. Těší nás pěší turisté, kteří uznale chválí náš výkon a povzbuzují. Kdyby to tak bylo vždy. Po občerstvení na Šerlichu jdeme znovu ven, po mracích skoro není památky a svítí slunce, je nádherně.

Cesta od chaty je přírodní – tedy žádný asfalt, ale příjemná hlinitá cesta, nyní ovšem dost mokrá. Jedeme víc dolů než nahoru a pěkně to odsýpá. Odbočíme ve směru na Vrchmezí a znovu stoupáme, dnes už ale skoro naposledy. Na Vrchmezí stávala rozhledna, ale už to je tolik let, že to ani my nepamatujeme. Kocháme se pohledem do údolí, děláme si legraci, že značka určitě povede kolmo dolů do té hloubky, a pak pokračujeme po cestě dál – jenže končí závorou a pohraničními kameny! A značka nikde. Tak se vracíme a zjistíme, že červená vede skutečně tou průrvou dolů – ten Jirásek má teda nápady!

Pavel se první spouští prudkým kopcem dolů, já jej fotím a pak valím za ním, je to paráda. Výhledy taky stojí zato. Pod Ostružníkem končí úzká stezka a dál vede kamenitá cesta, nádhera! Konečně odměna za dlouhá stoupání. Jenže najednou mi začne zadní kolo utíkat ze stopy, defekt! Bezdušovka je proříznutá, zjistím vzápětí. Mám sice náhradní duši, ale nepodaří se nám vyšroubovat ventilek. Nakonec Pavel jede shánět kleště a já střídám běh a chůzi podél kola z kopce. Za chvíli uvidím bikery v protisměru – jde o čtyři kluky s koly naloženými brašnami, už nejedou, ale kola tlačí. A mají všeklíč s kleštěmi, teď už je hej, za chvíli mám kolo pojízdné. Loučím se s kolegy a sjedu do vesnice, kde se Pavel mezitím sluní na kameni u silnice. S půjčenými kleštěmi od někoho z vesnice.

Vracíme je pánovi na zahrádce a pokračujeme po silnici (a po červené) dál přes Olešnici. Později značka opustí silničky a zase stoupáme terénem, tentokráte k větrným elektrárnám. Od nich sjíždíme do Nového Hrádku. Projedeme vesnici a vjedeme zase do terénu, vzápětí potkáme kamarády, kteří nám jeli naproti.

Slunce svítí a nálada je lepší, zato s časem je to horší. Od Hrádku sjedeme prudší sjezd po červené do údolí na rozbitou cestu a podél Olešenky, stále po červené, se řítíme do Pekla. V Pekle doporučuji se na chvíli zastavit na občerstvení. Čeká nás poslední kopec na Jiráskově cestě (lze se mu ale vyhnout pohodovou cestou podél Metuje do Náchoda – žlutá značka). Červená se vyšplhá do kopců nad Peklem, přetne silnici a dovede nás k Jiráskově chatě, dnes už po letech zase funkční, a pevnostnímu systému Dobrošov. Odtud už jen sjedeme do Náchoda, kde náš přejezd Orlických hor končí.