Praděd

Sešlo se nás tu celkem osm, aby i nás tento kout republiky dostal. Čtyři kluci, tři holky a jedna malá princezna. Jako základna pro poznávání zdejších krás byla vybrána Karlova Studánka – zdejší lázně jsou po celodenní cyklotúře pohlazením do duši a z unaveného těla vždy vyčarují energii na další den.

Ráno jsme se nad mapou domluvili na náročném dni stráveném v nenáročném terénu. Proč tato kombinace? Náš nejmenší člen se totiž ještě vozí v sedačce, takže jakékoliv offroady a střemhlavé sjezdy musíme protentokrát ignorovat. Sice se nám pocit adrenalinového deficitu nesmazatelně vměstnává pod kůži, ale žít se s tím dá.

Za jasné oblohy se vyhupujeme do sedel a vyrážíme. Projíždíme Karlovou Studánkou, míjíme kostel i lázeňské domy a po kostkách stoupáme k parkovišti u vodopádů Bílé Opavy. Na křižovatce se dáváme doleva a po necelém kilometru se dostáváme k motorestu Hvězda, který je pro mnohé výchozím bodem na Ovčárnu a Praděd. Snad proto je všude spousta turistů a lidí mačkajících se ve frontě na autobus vozící je nahoru. My naštěstí tyto davy rychle míjíme a s každým dalším šlápnutím se od nich vzdalujeme.

Táto, to jsou ale panorámata Zatím jde všechno hladce. Vidina dalekosáhlých panoramat nás žene vzhůru a všichni už se vidíme na Ovčárně. Realita je ovšem zcela jiná. Přituhuje. Zatímco jedny nohy se pomalu začínají rozehřívat, další už dávno vaří. Někteří z nás dokonce hlasitě sípají. S každým dalším šlápnutím se náš cíl blíží, a tak se zuby pevně zakouslými v řídítkách a s pohledem zuřícího býka zdoláváme každý milimetr tohoto nekončícího kopce. U Ovčárny jsme doplnili energii, naplnili plíce vzduchem a tep nechali spadnout pod 150. Mezitím se davy ze spodního parkoviště nechaly vyvézt nahoru, čímž se nám cesta na Praděd minimálně zdvojnásobila, protože jsme museli kličkovat mezi do stran roztaženými chodci. Po dosažení vrcholu jsme se nechali výtahem vyvézt na vyhlídku a užívali si konečně ty širokoúhlé výhledy na horizonty a mnohdy i dále.

Čas je však nemilosrdný, a tak naskakujeme zpět na kola a mizíme v dáli. Od Pradědu jsme sletěli k prvnímu rozcestníku a od něj se po červené turistické značce pouštíme sjezdem na Švýcárnu. Šotolinová cesta divoce ubíhá a ještě více práší. Dávejte zde pozor, místy nebyla nouze o kameny.

Nahoru a dolů Víte o tom, že turistická chata Švýcárna je jednou z nejstarších budov v oblasti Jeseníků? Od ní dále nás vyvádí hlinitá pěšina a po zelené TZ se vydáváme k rozcestníku Petrovka. V tomto místě se od nás odpojuje většina dámské výpravy, a to včetně malé Kačenky. Každý dobrý skutek budiž po právu potrestán. Jako zpáteční jsme jim v dobré víře naplánovali vyhlídkovou a „odpočinkovou“ trasu přes Červenohorské sedlo a Vidly zpět do Karlovy Studánky. Odměnou nám po návratu z dlouhé trasy bylo jen zaryté mlčení a studené pohledy, vidina kouřící večeře na stole se též ukázala mylnou.

My ostatní se z Petrovky necháváme vést cyklostezkou, která nás posílá rychlým sjezdem po asfaltu až k mostu před Kouty nad Desnou. Zde chvíli luštíme mapu a po chvíli se rozjíždíme doleva po hlavní silnici. Zhruba po 500 metrech z ní dezertujeme a po rozbité a pro většinu z nás i nesjízdné cyklostezce č. 6156 začínáme pomalu stoupat. Chvíli tlačíme, chvíli odpočíváme, chvíli nadáváme. Tohle praktikujeme celý kilometr a půl, jen pořadí se nahodile mění. Nahoře opět necháváme zklidnit tep, odbočujeme doprava na lesní cestu a po chvíli se po vrstevnici dostáváme až na vyhlídku pod vrcholem Skály (864 m n. m.). Zde jsme potkali zatoulaného psa. Slyšel na jméno Ritchey, nepatřil někomu z vás?

Po vrstevnici míjíme Skály a dorážíme na křižovatku stezky se silničkou k větrným elektrárnám a Tetřeví chatě. Tato cesta vede i k přečerpávací vodní elektrárně Dlouhé Stráně, ale v době naší dovolené tam zrovna probíhala oprava a turistům nebyla přístupná. Cestu tudíž přejíždíme a dál pokračujeme po žluté. Je to vrstevnice a chvíli drze kopíruje souběžně se táhnoucí asfaltku, ale ta zanedlouho mizí v údolí. Sil neubývá, sluníčko svítí, všichni máme dobrou náladu. Vše se ovšem za chvíli změní.

Tudy cesta nevede Lesní cesta se v jednom bodě náhle stáčí doprava a pokračuje po mostku přes prudce padající potok sjezdem až k další asfaltce. Tady jsme plánovali odbočit doleva a pokračovat na Branku, Zadní Hustilsko, kolem rašeliniště Skřítek ke Žďárskému potoku a pak na Malou Morávku. Jenže, tato cesta je přehrazená vysokým plotem a v něm nikdo díru zatím nevystříhal. Nu což, nemá cenu ronit slzy, mnohem lepší je nakrmit hladový žaludek v Loučné nad Desnou. Zde probíhá další válečná porada nad mapou a protože hodin přibývá, rozhodujeme se vrátit zpět do Karlovy Studánky po silnici. Sice nám naše bikerské dušičky spílaly nejhoršími jmény, ale lepší variantu jsme kvůli pokročilé denní hodině prostě nevymysleli. Cesta nás vede přes Maršíkov do Sobotína (cyklistům známý továrnou Velamos) a zakrátko už stoupáme na Skřítek. Po nekonečném výjezdu sjíždíme do Rýmařova, tam odbočujeme doleva na silnici č. 445 a jedeme do Malé Morávky. Odtud už jen stoupáme opět k motorestu Hvězda, odkud jsme se ráno vydali dobýt kraj děda Praděda.

Večerní perličková koupel v místních lázních byla zasloužená a na chvíli dala zapomenout na strasti této náročné cesty.

Tip na druhý den

Z Karlovy Studánky po silnici na Vidly, na vrcholu odbočit k Sedlové boudě a z kopce let do Vrbna pod Pradědem. Tam na silnici opět směr Vidly a přes most kolem malinového ráje a útočících vos pod Pustým hradem k pásmu Orlíka. Zde si dáte krátký technický přejezd hřebene k rozcestí pod Orlíkem – Potok. Od něj po cyklotrase převážně z kopce na Opavskou chatu a k mostu přes Černou Opavu a odtud na Rejvíz. Z něj nejdřív po silnici na Jeseník, ze které se uhne na cyklistickou magistrálu Jeseník – Znojmo. Z Jeseníku se vydáte stoupáním přes Domašov na Videlské sedlo a určitě na něj nebudete mít jen veselé vzpomínky. Odtud už je to přes Vidly do Karlovy Studánky jen kousek. Délka okruhu je přibližně 75 km. Jeseníky skýtají mnoho možností jak silničářům, tak bikerům, a pokud už máte nějaký ten kilometr v sedle najetý, tak nemůžete být zklamaní. Ostatní budou nejspíše zdejší dlouhé a strmé kopce nenávidět.

Připravil: Roman Bláha a Michal Šandera Foto: Roman Bláha