Okolí Bechyně a Písecké hory

Pokud nejste zrovna akrobaté, použijete zde asi všechno ze svého repertoáru jezdeckého umění. Mimo to budete místy potřebovat i pevné nervy a někdy i vložit do jízdy kus srdce… Prostě malý XC ráj. Tady jsem se učil jezdit na kole s bandičkou bikerů z Týna nad Vltavou a pěkně jsem trpěl. Vznikla tehdy i památná hláška, kdy se mě po několika prvních vyjížďkách s „Tejňáky“ ptala žena, jaké to bylo, a já odpověděl: „Dobrý, už jsem skoro stíhal toho posledního!“

Jako u každého okruhu, můžete i u mé oblíbené trasy vedoucí přes Písecké hory, Týn nad Vltavou a Bechyni začít kdekoliv, já startuji z Bechyně. Písecké hory (nadmořská výška přes 600 m n.m.) se sice nemohou rovnat touto výškou našim pohraničním horám, ale nějaká převýšení se na nich také dají najezdit. Koneckonců, jak v o něco vyšší Jistebnické vrchovině, tak zde se jezdí několik MTB maratonů v rámci jihočeské série Anlen Cup. Tento hřeben zalesněných kopců mezi Pískem a Týnem nad Vltavou protkaný spoustou lesních asfaltek, dvoukolejných cest s přírodním povrchem i pěšin nabízí většinou písčitý podklad, takže se zde dá bez větších problémů jezdit i v zimě. Nejvyšší vrcholy jsou Vysoký Kamýk (627 m n.m.), Pasecký vrch (625 m n.m.) a Velký Mehelník (633 m n.m.). Na všechny se dá vyjet, ač ne snadno. Většinou tu napotkáte ani živáčka, jen v blízkém okolí Písku je frekvence cyklistů a pěšáků vyšší.

Ze severního okraje Bechyně se vydáme po dvoukolejné cestě na sever směr Haškovcova Lhota. Asi po dvou kilometrech odbočíme doleva na polní asfaltku, přejedeme říčku Smutnou u penzionu Na prádle a v Raděticích přetneme silnici Bechyně – Bernartice a pokračujeme do lesa, směr hájovna Soví. Zelenou turistickou značku, na kterou se tu napojíme, je po přejetí přes kopec Tábor okolo samoty Souložnice do Písecké Smolče (zajímavá a hezká vesnice) radno opustit, neboť podél Vltavy, tedy přesněji Orlické přehradní nádrže, je v dalším úseku prakticky nesjízdná. Na severním okraji zástavby Písecké Smolče stačí odbočit ze silnice na polní cestu a po ní jet na západ. Cesta se pak stočí a začne se trochu ztrácet v louce, je však stále dobře patrná. Na polní cestu navazuje cesta lesní – jedeme rovně a u chat „Dolní Kotánek“ se dostaneme na cestu vyššího řádu, po které jezdí auta do rekreačních objektů. O kousek dál, pod Olešnou, je rekreační středisko Strouhy – dobré místo na koupání s písčitou pláží. Z Olešné nás čekají asi dva kilometry po silnici na Podolský most, který přejedeme a první možnou odbočkou v obci s maďarským názvem Temešvár se vydáme doleva. Asfalt se ještě v zástavbě změní na přírodní povrch. Po krátkém sjezdu do údolíčka a vracečce do kopce podél plotu začínají s polní cestou větší kopce.

Pro začátek nás čeká hřeben v lese, po přetnutí asfaltky vedoucí do kempu Březová na břehu Orlické nádrže a přejetí potoka další krátké, ale prudké stoupání. Po projetí Dobešic následuje obec Kluky, kde se napojíme na modrou značku, která nás dovede k chatě Živec. Zde je vhodné místo na odpočinek a občerstvení. Chata Živec je hotel s restaurací. Dá se sedět venku na lavicích pod vysokými listnatými stromy, což je při dobrém počasí velmi příjemné. Ceny jsou příznivé, porce menší, obsluha někdy pomalejší a ne úplně příjemná. Kdysi o velmi sněžných Velikonocích nás vyhazovali po každé rundě grogu do vánice se slovy: „Stejně jednou budete muset jet!“ V sobotu zde hrozí zvýšené riziko svateb. Živec je oblíbeným místem pro svatební veselice, pro turisty z toho plyne jediné – jakmile zde někdo slaví své „ano“, vy musíte za občerstvením putovat o kus dál. Asi 400 m od Živce po modré je rozhledna Jarník (609 m n.m.). Rozhodně stojí za návštěvu. Má dvě neobvyklé pozitivní vlastnosti – je zadarmo a není z ní vidět Temelín, což je v této oblasti opravdu výjimečné.

Po návštěvě Jarníku sjedeme zpátky k Živci a vydáme se po červené značce. U Nového rybníka se napojuje červená půlená značka, tedy naučná stezka. Jí se budeme držet až na její konec, kde je nutné se přeorientovat na zelenou půlenou. Kdo vyjede na vrchol Velkého Mehelníku (633 m n.m.) a nesleze, je opravdu dobrej! Je to taková malá prověrka jak fyzičky, tak i techniky jízdy. Ze strany, ze které jedeme, to jde, z druhé ne. Za vrcholem Mehelníku totiž v našem směru následuje technický prudký sjezd po zelené půlené. Ta nás dovede až na Novosedelskou křižovatku. Tady přidávám praktický tip – pokud máte s sebou slabší jedince, třeba ženy, děti, starce nebo přítelkyně, pak oni mohou Velký Mehelník objet po červené po asfaltce a s vámi se setkat právě na Novosedelské křižovatce. Odtud už můžete opět společně pokračovat po červené až na křižovatku U Luňáka. Tento úsek lze rovněž absolvovat souběžnou asfaltkou, je to jednodušší cesta.

Za „Luňákem“ čeká rychlý drncavý sjezd po žluté do Pasek. Této barvě zůstáváme ještě chvíli věrni, přetneme asfaltku a pokračujeme až na začátek modré, která vede krutým kořenitým stoupáním na vrchol Vysokého Kamýku (627 m n.m.). Zde je pěkná kamenná rozhledna, bohužel už ji přerostly vysoké buky a je zavřená. Příjemným bukovým lesem pokračujeme po modré a sjedeme na kvalitní dvoukolejnou cestu, která vede po východním úbočí Kamýku. Nedá mi to, abych nevyužil znalosti terénu a i zde nepřidal tip – po této úbočnici lze vrchol Kamýka pohodlně objet z východní strany, a to tak, že ze žluté odbočíme vlevo při zmiňovaném přetínání asfaltky a z asfaltky vpravo na první možné křižovatce. Po modré dál pokračujeme přes Shon a Bohunice až do Týna nad Vltavou.

V Týně existuje celá řada možností občerstvení. Asi nejlepší jsou „Plzeňka“ (asi 100 m severně od hlavního náměstí po Tyršově ulici) a „Sokolovna“ (ještě o 500 m dále). Obě jsou přímo na trase, mají venkovní sezení, dá se stále vizuálně kontrolovat kolo a kuchyně je dobrá. Z Týna vyjedeme po červené směr Koloděje a pak podél Lužnice následuje technicky náročný úsek do našeho výchozího bodu – Bechyně. Dá se tady moc pěkně padat. Jednou v zimě se mi stalo, že jsem šel přes řídítka, kolo na mě, a to tak šikovně, že se mi brzdová páka zasekla do polystyrenu na týle hlavy, tedy respektive helmy. V jednom místě se musí kolo přenést po ochozu, který vede nad řekou po skále. Zajímavé je tu setkání kultur, kdy vy coby XC bikeři na vyjížďce projíždíte okolo dojezdu freeridové dráhy, kterou si postavili místní bikeři na jižním okraji města, v tzv. „Obůrce“.

Tip na druhý den

Pokud se zdržíte více dní, rozhodně doporučuji zkusit jízdu z Bechyně podél Lužnice směrem na Tábor. Podle času a chuti se dá upravovat délka okruhu od 20 do 60 km, záleží jen na tom, kde přejedete řeku na druhý břeh a vrátíte se zpět. Trasa je technicky poměrně náročná, na mnoha místech se pohybujete po pěšince ve svahu nad řekou. V Dobronicích je zřícenina hradu s výhledem na řeku a další zajímavost – místní malá palírna. Jednou jsem si tady absintem léčil vosu vdechnutou do průdušnice, naštěstí zázrakem vykuckanou. Fajn zážitek… Kousek za Dobronicemi je lokalita Na papírně a jez, který za letních veder lze přejet po jeho koruně. Odtud vede dále červená značka až ke Stádleckému mostu, jednodušší cesta k němu vás povede z Dobronic po levé straně Lužnice (modrá značka). Od „Stádlečáku“ je standardní cesta červená značka po levé straně řeky až na Lužničanku (vodácká hospoda). Tady je třeba červenou na čas opustit, neboť není sjízdná, a objet přes Bečice. Dále už jen po ní, bez hledání cesty, zato s mnoha lávkami, šutry a kořeny až na Harrachovku (vodácká a výletní hospoda) u Tábora. Doporučená osa návratu, na kterou se můžete napojit, je: Hnojná Lhotka (po žluté) – Dražičky – Příběnice rozcestník (dále po modré) – Malšice (už mimo značení) – Čenkov – Třebelice – Dudov – hájovna Marunka (v hezkém borovém lese na písku – v létě borůvky, brusinky, houby) – Bechyňská Smoleč – Hutě – Bechyně.