Nízký Jeseník

Krajem krav Prázdniny se chýlí ke konci, ale počasí to nebere na zřetel, letošní srpen je vydařeným letním měsícem. A tak s radostí pozorujeme oknem vlaku sluncem prozářenou krajinu a míříme přes celou Moravu na sever za naším novým cílem. Letos už v této sestavě vyrážíme podruhé, známe se léta, na kolech jsme toho obrazili spoustu, a tak pro nezúčastněného posluchače asi naše komunikace připomíná barona Prášila – tam jsme jeli, tam jsme spadli, tam defektil ten či onen, hele ten kopec za oknem, tam jsme byli před deseti roky, ne před osmi, ne, sakra ten kopec vůbec neznáme! Zato vy, kdo pravidelně vyrážíte s partou, jistě víte, o čem mluvím.

Asi dobře, že vlak je konečně ve Šternberku a naše trojice se dere ven. Popadnout biky a první kilometry přejezdu mizí pod koly. No první – je jich opravdu pár, blíží se večer a my se ubytujeme v místním hotelu. Trošku nás zarazí restaurace non stop v přízemí a také slečna, co nám schovává kola a bez uzardění nabídne, že za ně ručí vlastním tělem, překvapí. A to ještě nevidíme prosklenou koupelnu, nablýskané kliky a ty podivné spolubydlící se svaly jak od Arnolda a s minimálně dvěma spolunocležnicemi – je to opravdu běžný hotel? Nevíme, ale jinak je tu příjemně a noc byla pohodová, ráno máme bohatou snídani, koutkem oka chvíli sledujeme v televizi olympiádu a závod MTB mužů. Ale nad pohyblivými obrázky vítězí náš soukromý pohyb a po konzultaci s mapou opouštíme hotel, drápeme se do sedel svých aluminiových ořů a konečně vyrážíme k obzoru.

Město opouštíme po asfaltu a několikrát hledáme značku, mně se daří i slušně zakufrovat a blahořečím existenci mobilů. Červená značka ale brzo opustí asfalt a zamíří do lesů, většinou však po širokých zpevněných cestách. Na náladě moc nepřidá, že se zamračilo, dokonce padne i pár kapek. Naštěstí jsme kryti stromy a navíc je kapek opravdu jenom pár. V lesích značka začíná šplhat do kopců, poznáváme, že Nízký Jeseník není zas až tak nízký. Najednou padáme dolů a vzápětí nastává to, co bylo víceméně jisté – cesta se začíná vinout do kopce v čím dál ostřejším sklonu. A když to konečně vypadá, že pojedeme z kopce, uhne značka ze široké cesty na užší, rozbitější a příkřejší. Ani nenadáváme, abychom si neubrali drahocenného kyslíku. Za chvíli už nám kamínky nepraskají pod plášti kol, ale pod podrážkami treter. Svah zvítězil. Ne však nadlouho, cesta se narovnává a my už opět v sedlech projíždíme malebnou vesnicí Karlov lákající k posezení v napohled příjemné hospůdce, je ale brzo. Kuriozitou je, že se nám zde otevírá výhled na Praděd a plus mínus i na jeho podhůří, kde leží stejnojmenná vesnice. Za Karlovem míříme přes louky, společnost nám dělá stádo krav popásajících se víceméně za ohradou. To méně znamená asi tři kousky telat, které se klidně pletou pod naše kola mimo ohradník.

Chvíli opět hledáme značku, značení je tu řídké jak stolice po burčáku, cesta neexistuje, ba ani pěšina. Spíše odhadem míříme mezi remízky a s děsem v oku pak kličkujeme prudkým svahem dolů. Myslím, že ani pěšákům zde není nejlépe. Z luk vjedeme na rozbitou cestu, kterou se dá na fullu jet přímo nádherně. Pak ale značka definitivně mizí, asi kvůli pokáceným stromům, a my hledáme cestu dolů do vesnice, svah je snad ještě prudší než nahoře. Vyjíždíme v Sovinci, kde stojí za návštěvu místní hrad tyčící se majestátně nad námi. My se zde s Pavlem ale celkem vyděsíme, protože najednou se nad námi tyčí ještě čísi hlava – naštěstí jde jen o přátelsky naladěnou kobylu, skrytou před tím za rohem statku, ale náš úlek je nefalšovaný, on kůň je trošku větší než biker… Čekali jsme, že nyní pojedeme nahoru, místo toho opět padáme prudkým sjezdem, tentokrát ale po rozbité cestě, která je příjemným pohlazením po duši pro dvě třetiny z nás – Jirka na svém hardtailu kdo ví proč naše nadšení nesdílí…

S ohledem na čas a kilometry před námi volíme pod kopcem rychlejší cestu po zelené značce, je to po dlouhou dobu jen mírně stoupající cesta po špatném asfaltu. V závěru vjedeme opět do terénu a několika hupy se dostáváme k Rešovským vodopádům – známému přírodnímu úkazu těchto hor. Chvíli se jimi kocháme, kolem vedou dřevěné žebříky a můstky. Tedy spíš kochám, kluci cosi bručí o tom, že zde nejsou stánky s občerstvením. Hlad se dostavil, proto se kus vracíme a odbočíme nahoru do Rešova. Jestli tenhle úsek někdo vyjedete na kole, dejte nám vědět. My jsme to absolvovali pěšky, kopec je dlouhý a tuze strmý… Naštěstí na vrcholu čeká přívětivá hospůdka s jídlem i pitím, paráda!

Po občerstvení spěcháme dál po žluté značce, jež projde vesnicí a odbočí za ohradník pro dobytek a co je za rohem? Nu opět krávy, krávy, krávy… a býci. Jenže tentokrát vede cesta přímo mezi nimi. Kluci váhají, já se nakonec pouštím první mezi rohaté kamarádky. Nutno říci, že se bojí asi víc než my a při mém průjezdu se najednou rozhodnou ty vlevo, že musí za těmi vpravo, za zády mi dusá mnoho tun hovězího, zatímco mizím dolů do údolí. Kluci to mají ještě veselejší, těm mastodonti kříží cestu, jsou všude kolem nich, škoda, že tohle nemáme vyfocené. Podle mapy jsme si našli příhodnou neznačenou cestu přes les na druhé straně údolí, do kterého jsme teď sjeli, a tak – kupodivu – opět stoupáme. Po několika kilometrech vyjedeme na silnici a o kus dál u Stránské se přesně napojíme na červenou. Za nezájmu dalšího stáda krav, tentokráte ale cizokrajného chlupatého vzhledu, pokračujeme po značce a s panorámatem Pradědu za námi. Stočili jsme se a nyní jedeme na jihovýchod.

Červená se motá terénem, chvílemi ji opustíme, také pár metrů musíme tlačit, občas zase klesáme. Před Dětřichovem pak traser KČT provedl z našeho pohledu zlomyslnost – dlouhé kilometry se turistická značka drží silnice, je to škoda, ale budiž, čas pokročil a zrychlení nám prospělo, zejména když nás čeká Slunečná, nejvyšší bod Nízkých Jeseníků. V té době už začínáme přemýšlet o noclehu, na druhou stranu čím dál dojedeme, tím jednodušší bude zítra přejezd dokončit. A tak si užijeme parádního sjezdu do Nových Valteřic, pohrdneme zdejší krásnou hospůdkou s penzionem a pokračujeme s prodlužujícími se stíny dál na východ. Ač to z mapy není poznat, většinou nás i dál vede značka po asfaltu – ať již po silnici nebo vyasfaltovaných polních cestách, pravda, kvalita tohoto povrchu není nejlepší.

Ve Dvorcích, působících mimochodem dojmem jakoby wehrmacht odešel před měsícem se všemi sudeťáky směrem k domovině, marně hledáme jakékoli ubytování. Váháme proto mezi cestou k přehradě Kružberk a penzionu s poetickým názvem pro všechny pamětníky normalizačních seriálů – Velké Sedlo – a postupem na Budišov nad Budišovkou. Druhá varianta vítězí, zdá se rychlejší jet po silnici. Jenže jde o silnici uzavřenou pro motorová vozidla (přesto jich tu spoustu potkáme) a s mnoha prudkými výšlapy a následujícími sjezdy. Do Budišova tak vjíždíme již za houstnoucího šera. Penzion na náměstí nás sice láká svým názvem, ale skutečnost je hrůzná – v přízemí herna, podivná individua se klátí kol schodů, pod které máme jen tak dát kola… Na pokoje se ani nejdeme podívat a prcháme. Naštěstí nacházíme kemp, který poskytne nejen střechu nad hlavou, ale i příjemnou hospůdku.

Zde najdete další ubytování v Jeseníkách různé kvality i ceny.

Ráno se budíme do krásného slunečného dne, odjíždíme z kempu na náměstí, kde je fungující obchod a v něm snídaně. Hned po ní vyrážíme na druhou část přejezdu. Míříme k Opavě, neboť jak známo: z Opavy, z Opavy, jede rychlík do Prahy, tedy pro nás do Brna, a navíc díky nám nepoveze jen samé ožraly… Doufám! Po trase 6144 opouštíme městečko a míříme po krátkém výjezdu dlouhým sjezdem k přehradní nádrži Kružberk, kocháme se pohledem na její hladinu, po hrázi přejedeme na druhou stranu a spustíme se skoro k hladině řeky Moravice. Kus pokračujeme po silnici a pak zamíříme na zelenou značku, která je dle mapy vhodná pro MTB – no, nevím, kdo to do té mapy dal, ale bikery asi rád neměl. Nejdřív sice jedeme po široké cestě, ale pak se najednou před námi objeví stezka, potom skalky a nakonec nosíme kola nahoru dolů. Potíže mají i chodci, jet se zde rozhodně nedá. Krom terénu navíc došlo i k polomu a všude leží kmeny stromů, které postup ještě zpomalují, navíc chybný krok může znamenat pád ze stráně dolů do řeky. Naštěstí jde jen o krátký úsek.

Nakonec narazíme na značení nějakého maratonu a po něm odbočíme do vesnice Radkov. Díky tomu nás čeká naprosto excelentní sjezd úvozem zpět dolů k řece, aspoň nějaká odměna za to plazení. Dál pokračujeme kolem několika technických památek – k provozu místních papíren, dosud funkčních, byl vybudován dlouhý vodní náhon, na kterém je ke spatření vodní most i vodní tunel. Cesta podél něj se vine chvílemi nahoru, chvílemi dolů, ale hlavně – dá se po ní jet! Zpestření pak představují další chlupatá telata, která na nás čekají za jednou zatáčkou a zmateně pak prchají přes potok ke zbytku stáda za ohradníkem – krávy jsou zde opravdu všude!

Cesty jsou dost rozbité, což vede mne a Pavla k vytváření rohlíků úsměvu ve tváři, když se šťastným výrazem drtíme v mírných sjezdech terén snad čtyřicetikilo­metrovou rychlostí za vzdychání našich pružin. Jako obvykle ale Jirka pro naše nadšení nemá pochopení a hudruje cosi o Záhorovu loži. Terén nás vyplivne v Žimrovicích, kde se konečně najíme a kde také padne po delší době pár kapek, ale naštěstí se počasí umoudří a my stoupáme do posledního kopce nad Hrádek nad Moravicí. Tam jsme ještě jednou překvapeni – o existenci místního hrádku a dalších pseudogotických staveb jsme neměli tušení, v každém případě je to pěkné zpestření závěru trasy. Z Hrádku již jen sjedeme dolů do rovin okolo Opavy a podél řeky míříme k městu, kde se chvíli proplétáme ulicemi, než konečně najdeme pěkně zrenovované nádraží. Netrvá dlouho a vlak nás unáší zpět k domovu, opět komentujeme krajinu za okny, kde že to kdy kdo z nás byl…

Text a foto: Daniel Kovářík