Moravskoslezské Beskydy

Předem podotýkám, že trasa tak, jak je popsána, byla námi projeta, ale ne na jeden zátah. Počasí se postavilo proti, a tak jsme museli Beskydy navštívit vícekrát. Tedy museli – po prvním ochutnání tak moc chtěli! Je to krásný kraj, pro cyklistiku náročnějšího charakteru naprosto ideální, obývaný svéráznými, tvrdými, ale velmi příjemnými lidmi. Počasí tu ale umí být ještě tvrdší a rozhodně ne tak příjemné. A jeho změny jsou rychlejší než změny nálady ženy (pánové pochopí, ženy prominou).

Protože Beskydy jsou hodně rozsáhlé a naše trasa se jimi proplétá důkladně, jde o putování na více dní, ideálně plánované na léto. S ohledem na snesitelnou délku článku a méně snesitelnou délku trasy pak řádky věnuji spíš popisu zajímavostí a konkrétní směr pohybu doporučuji dohledat v podrobném popisu a v mapce. Beskydy se vydáváme dobývat ze sedla Pindula, kde v létě staví místní cyklobus. Vyrážíme po modré značce směrem k Radhošti. Zlaté klasy podél pěšiny se líně klátí v rytmu letního vánku a s nadhledem sledují naše pachtění. Prvotní nadšení z úvodních metrů přemůže nejpozději na okraji lesa přitažlivost zemská – prudký svah dává jasně najevo, že tohle budou opravdu hory. Noříme se do šera mezi stromy, tlačíme kola a klopýtáme přes desítky kořenů, doufajíc, že žádný nebude bludný. Začátek jaksepatří.

Střídavě zpod nohou či kol se nám zvedají oblaky prachu, paprsky slunce se do nás strefují mezi větvemi stromů či naplno na pasekách a zvířený prach se na nás vítězně lepí. Naštěstí takový terén netrvá nikdy věčně, svah dostává sjízdný charakter a již o poznání rychleji se škrábeme dál. Po pravici se nám objeví první výhledy na hřeben Beskyd s dominantou kostela na Radhošti. Jeho prohlídku zblízka ale zaplatíme nejen v české měně, ale také litry potu. V posledních stovkách metrů už máme dojem, že se pohybujeme proti kolmé stěně. Za kostelem ještě mineme sousoší praotců českých trempů, Cyrila a Metoděje, a dále se kocháme cestou, která se plynule houpe nahoru dolů, a výhledy vpravo na Vsetínské vrchy a vlevo na masív Beskyd, který nás čeká v příštích dnech. V těchto místech dávejte velký pozor, je zde zvýšený výskyt pěších turistů, tak ruce na brzdy! Užít si můžete na trase v jiných místech a bezpečněji.

Za sochou Radegasta, jehož nezaměnitelnou figuru najdete v okolí všude, včetně etiket oblíbeného nápoje, se odchýlíme na chvíli od pěší trasy a po kusech asfaltu prudce klesáme k dalšímu skvostu – kdysi úkryt poustevníků, Pustevny, byly dotvořeny nezaměnitelnou architekturou slovenského umělce Dušana Jurkoviče. Vedle potravy duševní tu máte mnoho možností i k nasycení fyzickému. A posílení je potřeba.

Výjezd do sedla Tanečnice se totiž mění ve výšlap a tlačení kol. Skoro na vrcholu potkáváme kolegu s kolem, který naštvaně míří opačným směrem, že jej to tlačení už nebaví. Dělá chybu, ta fyzická námaha stála za to: na Čertově mlýně si zřejmě nějaký rohatý neposeda krátí dlouhé chvíle stavěním pagod a věží z kamenných placáků. Jejich prohlížením strávíme řadu chvil. Kolem jen šumí les, štěbetají ptáci a skoro se nechce pokračovat dál. Ale to by byla druhá chyba: dlouhý sjezd k Martiňáku, další horské chatě, mnohanásobně vyvažuje předchozí pochodové cvičení.

Vůbec teď víc klesáme, než stoupáme, červená se dál vine mezi stromy a jen občas vykoukne na paseku. A to nás ještě čeká technická lahůdka! Podle mapy jsme na zelené připraveni na zpevněnou cestu, místo toho ale náhle jedeme mezi volnými kameny a závěrem se cesta mění prakticky v kamenné koryto potoka, od kol odstřikuje voda, oči čtou stopu před předním kolem, tlumiče odhazují svoji inteligenci a otvírají se naplno, brzdy se místy zakusují do kotoučů a náš dnešní zážitek je dokonalý.

Dojezd do Bílé po lesní cestě (možno i po silnici) je již bezproblémový. Na závěr dne podle nátury můžete navštívit místní dřevěný kostel v severském stylu a děkovat pánu bohu za to, že jste jízdu přežili, nebo zaparkovat kolo v místním hotelu a nad vhodným nápojem probírat zážitky.

Z Bílé na pohraniční hřeben se můžete dostat lehce místní lanovkou nebo namáhavěji po cyklotrase 6176 a žluté značce. Je to celkem pohodový výjezd, jen v samém závěru prudší a techničtější. Dojedete na Bumbálku, přes kterou vede silnice na Slovensko. My ale odbočíme doleva a hodně, opravdu hodně dlouho pojedeme po hraničním hřebeni. Řečeno s klasikem, cesta byla suchá, místy mokrá. Hlavně ale nejedeme snad ani deset metrů po rovině, z kopce do kopce a tak pořád dokola, občas i naopak.

Že ale bajkování není v kole, ale v jezdci, tady dosvědčí nádherně naši kamarádi, kteří nám dělali společnost. Vidět ve sjezdu, kde mnozí kola vedou, krosové kolo s úzkými plášti a jeho naprosto spokojeného jezdce, jak jej řídí stejně lehce jako na asfaltu, stojí za to. Stejně jako užaslé pohledy majitelů odpružených kol, když se kolem nich prořítí jezdec na letitém Treku s pevnou ocelovou vidlicí a cantilevery… Na dotaz, jak to dokáže, pak má jednoduchou odpověď: „Pevná vidlice nevadí, nesmíš jen držet pevně řídítka, jen je tak lehce objímat, přidržovat, aby tě netloukly do rukou, ale v dlani se hýbaly. A zbytek odpéruješ nohama… Prostě necháš kolo jet.“ Ještěže tohle netuší všichni bajkeři, výrobci drahých odpružených kol by ostrouhali!

Po hranici se touto cestou dostáváme přes Bobek (kdo zvolil lanovku z Bílé, se zde připojí na naši trasu) a Konečnou až k Bílému kříži. Tady je několik možností občerstvení i přespání, k tomu pak máte s troškou štěstí zdarma krásný výhled, mnohdy, stejně jako při naší návštěvě, zde ale i v létě panuje zatažené, chladné a sychravé počasí.

Na Bílém kříži opouštíme hranice, po dlouhém náročném putování čeká chvíle odpočinku ve sjezdu, ale jen ty, kdo mají odpružení – kamenitá cesta prověří, co je ve vás i vašem kole. A stejně tak i dlouhý výjezd na nejvyšší horu Beskyd, Lysou horu. Před vrcholem doporučuji zvolit trasu po silničce, turistická cesta je prakticky nesjízdná. Slabší povahy nemusí až na vrchol jezdit, protože my jsme se z něj zase vrátili a pokračovali na Ivančenu, ale Beskydy bez Lysé Hory?! Z vrcholu je skutečně nejlepší výhled na celé pohoří a také se zde můžete posílit. Popřípadě přespat. Pak se vracíme asi dva kilometry pod vrchol a odbočíme k zmíněné Ivančeně. Jde o mohylu na památku umučených skautů. Každoroční srazy skautů na jejich památku byly za totality pronásledovány, jak příznačné.

Další postup byl poměrně náročný a nechyběl jak obtížný sjezd, tak pěší úsek. Skoro se dá říci, že i pravověrný bajker uvítal asfalt pod kopcem, prakticky jediný za celé toto putování. Skoro poslední velký kopec nás čekal při výjezdu na Malou Prašivou, ke stejnojmenné turistické chatě s vlastní rozhlednou ve věži chaty. Opomenout bychom neměli ani opodál stojící dřevěný kostelík: dodá duševní sílu tomu, komu nestačí ta nabraná z občerstvení na Prašivé, neboť pořád ještě stoupáme na Velkou Prašivou. Za ní se začínají střídat výjezdy se sjezdy okořeněné o výhledy do roviny k Třinci a do Polska. Mám podezření, že se Sára kochá až příliš, když přeskočí ve sjezdu asi potřetí řídítka, později ale odhalíme příčinu v brzdě. Na pohled zcela rovný kotouč se z neznámého důvodu v jednom místě zasekával do obložení. Že by kouzlo pohanského boha Radegasta?

Původně jsme trasu plánovali protáhnout až na Kalužný vrch, ale čas byl proti. Místo toho jsme tedy zamířili k vrchu Javorový, nad kterým jsme již zdálky pozorovali jakási prehistorická monstra kroužící nad vrcholem ve stoupajících proudech vzduchu. Zdá se, že pterodaktyl dosud nevyhynul a skrývá se v hlubokých odlehlých lesích česko-slovensko-polského pohraničí! Díky práci pro světový cyklistický měsíčník jsme na pokraji kolosálního objevu! Přikládám k očím dalekohled a s děsem zjišťuji, že každý z těch netvorů zřejmě lapil do pařátů jednoho člověka! Na druhý pohled si ale oddechnu, nejde o pterodaktyla, ale o paragliding!

Nádherný kamenitý sjezd na Javorový je již skoro rozloučením s Beskydy. Je zde příjemná restaurace a krásný výhled do údolí, do kterého startují odvážní letci na kluzácích. Skutečně netradiční zážitek nám předvede nesourodá trojka – iniciátor zkušený letec si před sebe na tandemový let vzal svého otce a ten má ještě před sebou v sedáku batole, vnuka. Takže tři generace najednou ve vzduchu! Vzlet se podaří, dítě spokojeně vrní v sedáku a vše dokresluje zbarvení stroje, které je až na velikost lehce zaměnitelné s beruškou. O kus dál je umístěna lanovka, která dopravuje nahoru nejen letce, ale je to i možnost pro ty, kdo by chtěli tento kus Beskyd navštívit ze strany od Třince a nevyjíždět do kopce. Kromě toho všeho je zde také k dispozici lanové centrum, vkusně umístěné mezi stromy na okraji lesa. Prostě takový hodně sportovní kopec.

My už ale sjeli jen po modré značce dolů do Guty-Rucki, odkud se dá jet na vlak do Třince. Beskydy jsou za námi, jsou to krásné hory a jedno z nejlepších míst pro bajk v naší zemi. A stejně dobré jako bajkování a příroda je zde skoro ve všech chatách fantastická kulajda a stejně dobré halušky, takže všechny vaše smysly budou uspokojeny.

Daniel Kovářík Foto: Sára Čermáková-Kováříková a autor