Lužické hory

A právě zde cyklistovo srdce začne bít rychleji, tep se naladí na vyšší frekvenci, smysly zbystří na maximum. To možná i proto, že narazíme při následujícím výletu nejen na překonávání výškových rozdílů, ale to, co uvidíme, v nás vyvolá zajisté pocit obdivu nad touto krajinou původně osídlenou Lužickými Srby.

Naše putování po Lužických horách započínáme v České Kamenici. Provází nás ranní svítání a čilý ruch na okraji zástavby. Kola opřená o plot blízkého pozemku místní střelnice odráží první paprsky vycházejícího slunce, které svou září postupně naplňuje zákoutí ulic. Silnicí se necháváme vyvést za okraj hranice obce a roztočená kola s tolik známým typickým hukotem přiléhají na pozvolna se ohřívající asfalt.

Díky stromům sklánějícím své listnaté koruny nad krajnice silnice se často pohybujeme ve stínu, a tak tomu je až ke křižovatce Křížový buk. Zde zatáčíme vpravo, přímo do lesního porostu. Zavírá se za námi zelená brána vegetace a měkký povrch dává odpočinout plášťům kol. Stoupáme průsmykem mezi vrchy Hřebec (549 m n. m.) a Javor (693 m n. m.), abychom po lesní zákrutě vyjeli na krásné cyklostezce lemované barevnými náprstníky červenými. Jejich kornoutovité květy se naklánějí přímo nad kraji úzkých pěšin a připomínají tak jakési přírodní patníky. Některé exempláře těchto rostlin přesahují výšku jednoho metru. I když lahodí oku, jsou prudce jedovaté a požití dvou listů by pro člověka mohlo být i smrtelné. Na tomto místě lesní mýtiny se jim evidentně daří a ačkoliv nejsou v naší zemi původní, v severní oblasti republiky je nalezneme v hojném počtu.

Po kolmém překonání komunikace pokračujeme opět v jízdě rozmanitými lesy, abychom zanedlouho zastavili u rozcestníku pod horou Jedlová. Informace vyčtené z umístěného mapového výřezu zdejší oblasti nám potvrzují naše domněnky. Cesta vzhůru na vrchol bude nekončícím bojem s vlastní fyzičkou. Pekelný výstup směrem do výšin sice ulehčuje asfaltový povrch, ale při výhledu vlevo po směru jízdy je jasné, že se pohybujeme doopravdy vysoko oproti okolním údolím. Nohy s přibývajícími metry pomalu těžknou a hbitost patrná na začátku stoupání je již dávno pryč. I přes zamlžené brýle můžeme přečíst slova napsaná barvou na cestě – jsou to pobídky ke svižné jízdě vzhůru a čísla, označující, kolik desítek metrů zbývá na metu nejvyšší. Nejsme zřejmě jediní, kteří zde pokouší své síly. Míjíme postupně několik lákavých vyhlídek, aby nám netradiční 23 metrů vysoká rozhledna na samém vrcholu Jedlové (774 m n. m.) dala šanci pozorovat celý obzor od Krušných hor až po Krkonoše. Rozvodí hory se dělí na dva směry. Jižní stranou stéká voda do Severního moře, severní strana svádí toky do moře Baltického. Restaurace a venkovní lavice ve stínu jsou tou nejlepší odměnou pro ty, kteří měli odvahu vyšlapat až sem.

Za chvíli už sjíždíme do Jiřetína pod Jedlovou. Zajímavé je, že si obec udržela do roku 1945 jméno Sankt Georgenthal. Nevýrazné náměstíčko nás překvapuje blízkým pohostinstvím s možností oběda na zahrádce. Posilněni posléze lehce dosahujeme hradu Tolštejn. Původním názvem Dohlenstein (Kavčí skála) se mohl pyšnit za své minulé existence pro ochranu cesty z Čech do Lužnice. Ani toto mocné opevnění však neodolalo kanonádě švédských vojsk za období třicetileté války. Z hradu (670 m n. m.) je hezký výhled na vysoce se tyčící horu Jedlová, celkový zážitek umocňuje zde často panující vítr stáčející své větrné cesty nad samotnou zříceninou.

Technické pasáže cest a velmi úzkých stezek jsou nám hravou spojnicí k silnici vedoucí do Kytlic. Ne nadarmo se jí říká Krajem pískovcových skal. Obec zasazená do malebného údolíčka je vkusně doplněna lidovou architekturou. Bývalá přilehlá sklářská huť ve Falknově v minulosti zajišťovala tolik potřebnou práci místním obyvatelům. Zruční vesničané se s zánikem hutě přeorientovali na sklářství, zejména zdobení, broušení a pozlacování výrobků. Dominantou je zde kostel sv. Antonína Paduánského. Barokní jednolodní stavba s hranolovou věží je typický příkladem pro svůj architektonický sloh.

Vesnicí Mlýny pokračujeme v pohybu krajinou bývalých sklářů. I zde se kdysi zušlechťovaly výrobky ze skla přímo v domech usedlíků, a to zejména díky důmyslným zařízením na vodní pohon. Klesáme směrem zpět k České Kamenici a k prohlídce tohoto zajímavého města založeného v půli 13. století za období vlády Václava II. Památková zóna v centru města zahrnuje 34 kulturních památek, které určitě stojí za návštěvu. Unavené tělo cyklistovo si tak může odpočinout pohledem na stavitelské umění našich předků, mozek se pak zaměstná úvahou nad tím, jak velkolepým územím se může právem honosit sever českého území.

Tip na druhý den

Z České Kamenice se po žluté ovineme kolem vrchu Ptáčník (353 m n. m.), kde následně u železniční zastávky zaměníme značení za krátký modrý úsek v podobě průjezdu kolem Olešského rybníku. V Huntířově nás již opět žlutá provede sousedstvím bývalého větrného mlýna a kopcem Dobrná (531 m n. m.) sjedeme do Dolní Habartice. Po modré budeme jen chvilku sledovat tekoucí Ploučnici, abychom dále po zalesněném úseku vystoupali na rozhlednu vrchu Kohout (589 m n. m.). Ostrý sjezd nás vžene na silnici značenou číslem 240, která nás dovede až do Veveřince. Asfaltka přes Loučky vedoucí do Velké Javorské je nezbytným úsekem k dosažení zelené značky a lesní zkratka nás Novosedly přivádí k hranici Horní Police a následně i Žandova. Využijeme žluté TZ k cestě do Volfartice a přejezdem přes Vlčí horu (641 m n. m.) umístěnou v temných lesích se objevíme v Kamenickém Šenově. Do České Kamenice už je to jen co by kamenem dohodil a 65 km dlouhé bikování v CHKO Českého středohoří nám posledním úsekem dává naposledy možnost blíže poznat svou atraktivní tvář.