Lužické hory

Jen začátek je smutný Ráno začíná sice deštivě, ale nám to moc nevadí. Navíc po chvíli déšť ustává a už stoupá jen pára z okolních lesů. Vzduch je úplně čistý a obloha se začíná pozvolna protrhávat.

Úvodní silniční část z Jablonného v Podještědí, nejstaršího města na severu Čech, je dobrá na rozjetí. Hned po prvním výsadku do lesa spolu s červenou turistickou značkou jí zpětně děkujeme – před námi stojí náročné stoupání, místy musíme i tlačit. Nerozjetí bychom tu trpěli jako hnaná zvěř. Úzkou lesní pěšinou stoupáme na vrchol. Dál se cesta klikatí mezi stromy a skalami, pak začíná prudce klesat až na rozcestí Horní sedlo, kde je půvabná kaplička. Tady dobrovolně opouštíme červenou značku, na chvíli ji vyměníme za zelenou, abychom si vyjeli na Krkavčí skálu. Samozřejmě můžete pokračovat pořád po červené a přejet po ní celé Lužické hory, ale tahle vsuvka stojí za to. Červená navíc v podstatě míjí všechny vrcholy, na mnoho z nich se ale dá vyjet (někdy spíše jen vyjít) podobným malým úhybným manévrem. Některé výzvy jsme přijali, ale musím přiznat, že ne všechny. Třeba hned tu první – na Loupežnický vrch vede cesta jen prudce nahoru, tedy bychom museli několik metrů tlačit, a pak zase jen prudce dolů se zadkem za sedlem. Podobný je třeba i Starý Frankenburg.

Dlouhé, táhlé a místy prudké a kamenité stoupání nás vede na Hvozd. Nezvyklá koncentrace obalů od energetických tyčinek napovídá, že tudy zřejmě nedávno vedl nějaký závod a že se ho asi účastnili především cyklisté, kterým je úplně jedno, zda vůbec zítra budeme moci vyrazit znovu do terénu, nebo už na kraji lesa budou viset zákazy vjezdu cyklistům. Až na kopci po shlédnutí mapy mi dochází, že to byl Malevil cup, ranč Malevil vlastně leží nedaleko odsud.

Z Hvozdu (na německé straně Hochwald, 749 m n. m.) jsou úžasné výhledy. Následuje skoro nesjízdné kamenité klesání, velice technický úsek jen pro fajnšmekry. Pokud mezi ně nepatříte, raději to nezkoušejte. Petr, jeden z členů naší čelákovické hlídky, ukončil svůj pokus katapultem přes řídítka. Dopad do hromady kamení vypadal natolik nebezpečně, že Lenka, čerstvá absolventka kurzů první pomoci, spontánně začala křičet: „Hejbej prstama, hejbou se ti?!“ Naštěstí anabáze skončila jen obří modřinou na stehně. Rychle zdoláváme tento úsek po svých a pokračujeme lesní pěšinou pořád dolů. Pozor, až se jí necháte unést jako my – turistické značení je zde schované v houští za stromem a je nutné odbočit doleva.

Krompach je dobré místo pro zastávku na oběd. Natolik dobré, že hlad snadno získá velké oči a vy opakujete výběr z menu. Je ale dobré myslet na to, co přijde. Následuje totiž výjezd, naštěstí ne moc dlouhý. Hned vzápětí opět klesáme na silnici, kterou začínáme pozvolna stoupat na Luž. Dále se asfaltka se pomalu mění v šotolinovou cestu.

Celý výlet nás provází lidová architektura, hlavně roubené domy s malými dělenými okny. Štíty domků jsou často vykládané různobarevnou břidlicí. Po projetí malebné osady Luž pokračujeme až k odbočce na vrchol. Vzhledem k počasí hrozícímu pořádným slejvákem svoláváme krátkou poradu a následně volíme variantu pokračovat dále a nechat vrchol nezdolaný. Podle počáteční partie soudím, že je to spíš než výjezd „výtlač“ kola na půl kilometru vzdálený nejvyšší vrchol Lužických hor.

Následující úsek je jeden z nejhezčích našeho výletu. Po vrstevnici pokračujeme vrcholovou pěšinou, potom mírně klesáme, později i prudčeji, až dojedeme na asfaltovou cestu, kterou za chvíli opouštíme a uháníme fantastickým technickým a rychlým sjezdem mezi kořeny, ale hlavně skalními útvary (Jezevčí kámen, Vrabčí kámen a další). Necháváme se plně unášet jízdou v lese. Už nejsme překvapeni, že po sjezdu začínáme opět stoupat, pro Lužické hory je tohle houpání typické. Nyní šplháme na zříceninu Tolštejn a je to opravdový kopec zabiják – vše se dá vyjet, ale bolí to i toho, kdo má natrénováno. V našem případě si večeři zaslouží dvě třetiny naší hlídky, zbytek kapituloval. Na zříceninu se určitě podívejte, je zde překrásný výhled s možností pořízení snímku takřka leteckého, nechybí ani restaurace. Z Tolštejna už jedeme jen do Jiřetína pod Jedlovou, bývalého hornického města, kde zůstáváme přes noc.

Druhá fáze Ranní déšť nás po včerejší zkušenosti nemůže překvapit, ale ani zastavit, a tak vyrážíme dál vstříc dalším zážitkům. Na rozdíl od prvního dne ale přívaly vody ustávají o poznání déle. Nejprve pokračujeme po boku červené značky směrem na Studenec. Z oblohy však začínají padat doslova provazy vody, a tak nakonec volíme kratší variantu po zelené do Jedlové k železniční stanici. Odtud jedeme po vrstevnici po široké šotolinové cestě lemované bunkry. Cesta je pohodová, prostá větších výkyvů v převýšení a technických úseků. Dojíždíme k úpatí Studeného vrchu, kde po louce s krásnými výhledy do kraje stoupáme na vrchol Studence (736 m n. m.).

Počasí se naštěstí umoudřilo, vysvitlo i sluníčko, a tak doslova hltám okolní panoramata. Sjezd ze Studence ocení i nejnáročnější rideři. Kluzké kameny a bláto nás nutí k opatrnosti, ale i za sucha bych tento padák řadil k těm náročnějším. Dojíždíme do obce Studený, odtud stačí už jen sjet po silnici do České Kamenice, kde jezdí pravidelné vlakové spoje do Děčína.

Dále by bylo nádherné pokračovat po červené Pavlíniným údolím, ale zde je nám, vyznavačům širokých plášťů, zapovězen vstup. České Švýcarsko, které bezprostředně navazuje na Lužické hory, je úžasný kraj s pískovcovými skalami. Jen mějte na paměti, že je protkán zákazy pro jízdu na kole. Přesto se zde najde mnoho stezek pro cyklisty jako stvořených.

Kolu zdar a horám zvlášť!

Text a foto: Miroslav Šup