Krušné hory

Chudák Toník, pomyslím si, vůbec netuší, co nás čeká, a po pravdě ani já moc ne. I přes několik málo posledních návštěv, které mě donutily zcela změnit názor na tento kraj, je v hloubi nitra stále ukryta malá jiskřička nejistoty. „Je tam zničená příroda!“ bijí na poplach brouci v hlavě. Jedna věc je projet kousek oblasti a druhá vydat se napříč, obzvlášť když předběžný propočet délky trasy hlásí více jak 200 kilometrů.

poprvé V den D startujeme z malého města Luby. Počasí nám moc nepřeje, několik dní bez ustání pršelo a na pořadu dne je tak očekávané bláto. Vyrážíme směrem na Kraslice po červené turistické značce, která nás vyvede po asfaltu z města, za nímž již vplouváme do okolních hvozdů. První zajímavou zastávkou je skalní útvar Vysoký kámen, který vypadá jako zřícenina hradu. Doporučujeme odložit kola a vyškrábat se na ochoz, který nabízí krásný rozhled do okolí. V Kraslicích, které je také městem proslaveným výrobou dechových nástrojů, sesedáme ze strojů za účelem malé svačiny. Při posilňování v restauraci U rytíře stále musíme myslet na následující kopec v délce deset kilometrů, během nichž máme nastoupat 500 výškových metrů. Jak se ale říká, nic se nejí tak horké. Tento úsek ubíhá překvapivě klidně po lesní zpevněné cestě, přičemž ho celý s Tondou doslova prokecáme.

Vrchol Špičák (kolik jich vůbec u nás je?!) nás sice vítá pořádnou zimou, ta však ani náhodou nemůže zastínit krásný výhled do okolí z výšky 990 m n. m. Vše navíc umocňuje ticho, které by se zde dalo krájet. Naši návštěvu tohoto místa zaznamenáváme do pamětní knihy, která je za tímto účelem umístěna v plechové schránce. Bohužel, zápisky před námi poukazují na hloupost některých jedinců, a tak je vůbec zázrak, že tu kniha vůbec ještě je.

Jestliže až sem jsme si biking docela užívali, tak následující část nelze nazvat jinak než pravý bikerský odvaz. Úzký singletrack klikatící se mezi nízkými stromky s technickým sjezdem k Přebuzi (zelená TZ) ve finiši v nás vyvolává směs euforie a úžasu. Však také Robyn Trnka (fotograf Vela pocházející z této oblasti) na tuto část upozorňoval a měl více než pravdu. Po napojení na Krušnohorskou magistrálu, která ač vede po staré asfaltové cestě nabízí kouzelné scenérie, přijíždíme do Horní Blatné, kde hledáme útočiště pro pozdní oběd a opět jsme úspěšní. V penzionu Bohemia na náměstí jsme přivítáni s úsměvem, a to i přes bláto, kterého je na našich oděvech a kolech docela slušný nános. Kola putují do uzamykatelné místnosti a my do vyhřátého šenku. Za okny se začínají objevovat první sluneční paprsky a další cestu tak volíme na doporučení kolem Blatenského vrchu a vodního příkopu. Ten zde byl vybudován v 16. století za účelem těžby rud a také jako energetická základna pro průmysl v tomto městě. A kdo má více času, může ještě navštívit rozhlednu na samém vrchu, což rozhodně není náš případ – cesta před námi je ještě dlouhá.

Od osady Bludná se držíme červené TZ okolo Božídarského Špičáku až na Boží Dar, kde se kromě mlhy, zimy a silného větru také setkáváme (plánovaně) s naším kamarádem Frantou, se kterým jsem se v této oblasti před časem seznámil, to když nás pozval do svého bikového revíru. A protože toho máme opravdu plné zuby, nejenže vynecháváme prohlídku nejvýše položeného města u nás, ale také původně naplánovaný úsek (jedná se o trasu Klínovec – Kovářská – Vejprty a vy, pokud nás budete následovat, si ji rozhodně nenechte ujít – viz Velo 7–8/07), a spouštíme se nejkratší cestou do Vejprt, kde nás čeká vyhřátý dům Františkovy maminky a vydatné občerstvení.

podruhé Ráno nás sice vítá v mlžném oparu, naděje na zlepšení počasí tu ale je. Napojujeme se na modrou TZ, po níž jedeme až k vodní nádrži Přísečnice, která se stará o zásobování pitnou vodou ve městech v podkrušnohorské pánvi. Tu objíždíme po hrázi a následně lesní cestou v její severovýchodní části. Tato nás také po několika kilometrech a za doprovodu červené značky dovádí na Horu Svatého Šebestiána. Dále pak pokračujeme držíce se stejné barvy značení Bezručovým údolím. Zde na jeho začátku krajině dominují opěry bývalého železničního mostu tratě Křimov- Reitzenhain. Spojení zde fungovalo více jak 70 let (1875–1948), aby pak trať byla zrušena a most v roce 1986 z politických (pravděpodobně) důvodů stržen. Škoda, dobové snímky dokazují, že šlo skutečně o obdivuhodné technické dílo.

Cesta prudce uhýbá vlevo do kopce a my s ní. Mapa hlásá, že někde vedle nás jsou Medvědí vodopády, my ale nacházíme jen rozvodněný potok, přes který cesta dál nevede. Raději se tedy držíme pevného podkladu a přes Zákoutí a Svahovou míříme na kopec Lesná. Mezi tím kromě nespočtu hub potkáváme postaršího houbaře, který se nás ptá na cestu do Svaté Kateřiny. A nejenže mu nevadí, že jde na zcela opačnou stranu, ale ani to, že vzdušnou čarou to má do cíle takřka deset kilometrů. V cigaretovém kouři nám stále s takovým dětinským úsměvem děkuje a my nabíráme podezření, že kromě hřibů, které má v košíku, našel a zkonzumoval ještě zcela jiný druh hub. Když už je zmínka o houbách – vzhledem k našim omezeným přepravním kapacitám jsme byli nuceni veškeré dary lesa ponechat na místě, a někdy to byly opravdu krásné kousky! Přeformovali jsme se tak do pozice digitálních houbařů a posbírali několik megabitů hub, bez ohledu na jejich stravitelnost.

Po dosažení vrcholu Lesná nás vítá holá, typicky horská louka, na níž se kromě anténního systému nacházejí dvě stavení, z nichž jedno je horský hotel. Vzhledem k tomu, že není sezona a navíc je všední den, nedáváme pozdnímu obědu takřka pražádnou šanci. O to více nás překvapuje celoroční otevírací doba, hotová jídla, ochotná obsluha a jako bonus možnost příjemného a opravdu finančně dostupného ubytování. Na to je ale ještě brzy, i když z útulné a dřevem obložené restaurace se nám moc nechce. Dnešní cíl je naplánován o několik kilometrů dále.

Před námi je dlouhý sjezd do Nové Vsi, jíž dominují obrovské lopatky větrných elektráren, pod nimiž se jako krabičky od sirek krčí malé domy – výjev takřka jak z epizody seriálu Star Trek. Jedná se ale o ekologickou energii, kouřící komíny by měly na životní prostředí jistě daleko horší dopad. V tomto případě jde jen o zvyk pohledu na jiný ráz krajiny. Dále pokračujeme po silnici až k hraničnímu přechodu Mníšek, kde se opět noříme do lůna přírody, na místní naučnou stezku a červenou značku.

Naším dalším záchytným bodem je Flájská přehrada, kolem níž bohužel musíme jet jen po silnici. Její okolí je totiž obehnáno plotem, důvod je zřejmý: vodní pásmo prvního stupně. Přehrada samotná je svou dutou pilířovou konstrukcí unikátní a jedinou svého druhu u nás, proto je také zařazena mezi kulturní památky ČR. Objíždíme ji nejdříve po silnici, posléze se napojujeme opět na červenou značku a přes Vrch tří pánů se již blížíme k dnešnímu cíli, kterým je penzion U Studánky v Novém Městě. Tento úsek je ve spojení s právě zapadajícím sluncem naprosto úchvatný! Ještě předtím ale absolvujeme nechtěné brodění přes poměrně hluboký potok, ve kterém se Antonín poté, co si pracně zul tretry a ponožky, málem vykoupe, a po jejich opětovném nazutí obě nohy zanoří do obrovské bahenní louže. Kdyby ten potok prošel v tretrách jako já, mohl si je alespoň umýt, navíc cíl už je na opravdu dohled. Majitelka pensionu nám ochotně poskytuje kbelík s košťátkem k odstranění bláta, kterého na našich kolech ulpělo opět několik kilogramů. I zde je o nás postaráno takřka jako o šlechtice.

potřetí Únava už pomalu klepe na dveře, poslední část by ale měla být nejkratší a bezesporu nejrovinatější, navíc ráno nás vítá jasnou oblohou bez jediného mráčku. Držíme stále červenou barvu značení a jedeme přes Cínovec na Komáří Hůrku. Z větší části jsme vedeni po asfaltových silničkách s naprosto nulovým provozem, avšak pokud se dostanete mimo ně, stojí to také za to. Na Komáří Hůrce názorně vidíme, co znamená inverzní charakter počasí – pod námi se totiž v dolině válí bílá peřina připomínající pěnu na holení. Po polních cestách dále pokračujeme do Adolfova, abychom zde začali sestupný manévr. Stále se totiž pohybujeme ve výšce okolo 900 m n. m., ale cíl naší cesty, Ústí nad Labem, se nachází zhruba ve 170metrové výšce. Padák je to pořádný, zvláště z Nakléřova. Labské pískovce v dáli po našich levicích nám kynou na pozdrav, jsme takřka u cíle. Naposledy se ještě kousek zhoupneme přes Chuderov a Žežice a prudkým sjezdem po pěšině se ocitáme přímo u vlakového nádraží v Ústí nad Labem. Zde už nás čeká poklidná a bezproblémová jízda domů rychlíkem.

A naše pocity? Bez přehánění lze hovořit v superlativech, Krušné hory se nám vryly hluboko pod kůži a definitivně tak rozptýlily veškeré pochybnosti a mýty o této oblasti, a to ať již se jedná o možnosti bikování, stav přírody nebo dostupnost a kvalitu služeb. K tomu všemu přičtěte nepříliš velký počet turistů, kteří tuto oblast již objevili, výsledek rovnice jistě odhalíte sami.

Text a foto: André Vebr