Krkonoše

Půjde o náročný, celodenní švih, který si říká o zásobu fyzických sil stejně jako pár jezdeckých fíglů v kapse. Ne že by technické pasáže byly extrémní, pokud si je však neužijete nahoru ani dolů, okruh lehce ztrácí svůj smysl. V principu je itinerář takový, že z Vrchlabí po jednom hřebeni stoupáme směrem ke Špindlerovu Mlýnu, abychom po kopcích na druhé straně za Labem přijeli zase zpět do výchozího bodu. Nuže, do sedel!

Startovní čáru pro tentokrát rýsujeme v Hořejším Vrchlabí, odkud příkře stoupá modrá po silnici směrem na Strážný. Asfalt mezi idylickými chaloupkami a s výhledem na protější hřeben záhy opouštíme a společně se značkou pokračujeme lesní cestou dlážděnou kameny. Pak přichází první nenáročný sjezdík a prověrka v podobě do kopečka za lávkou přes Dřevařský potok. Odtud začíná maraton technických výjezdů po kamenech. Malý převodník, ekvilibristické zatěžování kol, citlivé kormidlování. Patří sice k bikerově cti zkusit štěstí, avšak rozhodně nejde o poslední technická stoupání, takže se silami hospodařte s rozumem.

Po kamenitých pěšinách se modrá ještě povlní v terénu a rázem sjíždí okolo Hromovky do Špindlerova Mlýna, respektive areálu Svatý Petr. Není důvod se zde zdržovat, a tak nás značka asfaltkou žene od konce modré sjezdovky přes červenou i černou k dalšímu prudšímu stoupání. Cesta se zužuje, občas je nutno vypořádat se skokem s padlým kmínkem nebo kamenným polem. Nalevo v hloubce leží střechy posledních chalup, vpředu se zdvíhají hraniční vrcholy.

Odměnou za lopocení jsou jezdcům vodopády, zařezávající se do skalních stěn a utíkající dál do údolí. Nad Dlouhým dolem značka odbočí a namísto traverzování stoupá prudčeji úzkými serpentinami. Tady stojí za to opakovat neúspěšné pokusy a bojovat o skalp – věřte, že se zatáčky dají pokořit.

Ani ony ještě ale neznamenají konec vrchaření, a tak s bradou na řídítkách, usazující jankovité přední kolo, funíme stezkou, na níž bikera z otupělosti vytrhují přejezdy odvodňovacích kanálků. Výhled je sice stále impozantní, příliš pomyšlení na něj ale právě není. Jakmile se terén začne narovnávat, přibývá kamenů, trial kličkuje k rozcestí u bývalé Klínovky.

Je na čase rozloučit se s modrou a po zelené dorazit do Chalupy na rozcestí. Místo i čas jsou příhodné pro občerstevní – polévka zahřeje, s velkým hodováním tu ale nepočítejte.

A opět v sedle. Červená sjíždí po upravené cestě přes Zadní i Přední Rennerovky až k Hříběcí boudě. Siestu zkraje narušují mohutné odpalovací rampy v podobě nájezdů před odvodňovacími strouhami – polévka se při skocích převaluje v žaludku. U Hříběcích boud nastupujeme znovu na zelenou – pohodová vozová cesta brzy přejde v strmý technický výjezd, který přiměje k slzám i otrlé nátury. Po náhorní pěšince nás tatáž značka zavede ke sjezdu, jehož nároky na techniku jsou také nadprůměrné. Obzvláště v plné rychlosti na mokru s bandou prestižáků za zadním kolem. A to už je tu Michlův mlýn, odkud souběžně s Labem, ale proti proudu, pokračujeme nejrůznějším terénem k přehradě a dál do Špindlu. Exkurze městem je jen zběžná, přejíždíme řeku a hledáme červenou. I ti největší optimisté teď sahají do záložního fondu dobré nálady – čeká nás kruťácké stoupání Vodovodní cestou takřka až na Mísečky. Zprvu asfalt, pak udusaný mlat, ale především takový sklon, že jazyk olizuje představec.

Nahoře toho mají všichni tak akorát. Panoramata jsou sice parádní, tlačí nás ale čas. Necháváme Mísečky po pravé straně a svištíme prašnou cestou pryč. Rychlost ale neproudí kolem helem dlouho, záhy značka velí prudce doprava vzhůru. Výživnost rozbředlého terénu ještě umocňují překopy a kameny. Jsme na Bucharově cestě. Před našimi pneumatikami leží tři vrcholy, které musíme zdolat: Machovinec (1074 m n.m), Černá skála (1038 m n.m.) a Šeřín (1027 m n.m.). Samozřejmě, že se s nimi nebudeme prát od nuly, nad hřeben ale ční slušně, a tak nám dají ještě zabrat. Odměna však bude víc než sladká.

Z Machovince vede první rychlý sjezd po kořenech a kamenech v hustém lese k úpatí Černé skály. Výjezd na ní je hodnotným bobříkem v deníčku každého bikového sviště. Zdolat všechny ty kořenové propletence se hned tak někomu nepodaří, i snaha se však v závěru takto těžkého švihu počítá. Odměnou je příroda v neporušeném stavu, klid, skřek krkavců a … sjezd dolů. Zprvu lesem, pak po louce, stále mezi a přes kameny. Ráj bikového srdce.

Výjezd na Šeřín není kromě závěrečné stojky nijak obtížný, ani dlouhý, podmáčená půda je však schopna odsát něco sil. Stojí za to vylézt na Šeříně na skálu, pokochat se a prodiskutovat, zda by z ní šlo sjet na kole ve stylu usměvavého Jamaicamana Hanse No Way Reye. Všichni jsme již tak prošití, že to snad ani nemyslíme vážně. A tak si cucneme z camelbaků, zkontrolujeme ostruhy a vyrážíme vstříc dalšímu povyražení. Začíná totiž sjezdový nářez až dolů k silnici.

Nejprve vede značka mezi smrčky úzkým, kamenitým koridorem. Zde jede biker spíše pomaleji. Ve smíšeném lese se cesta otevírá a prsty povolují brzdy. Serpentiny jsou parádním zážitkem, rychlostí blesku se skupina přiřítí na rozcestí Na rovince (846 m n.m. – proti Šeřínu je to slušný padák).

Červená, která nás tak pěkně povozila, dostává vale a my klesáme dál, tentokrát po žluté. Asfalt po pár serpentinách vykroužených ve stylu Lorise Capirosiho střídá pěšina po louce a následně v lese. Samé točení, brždění, kameny. A najednou je tu Bártlova lávka a za ní silnice. Pro dnešek končíme, po silnici sjíždíme k Vrchlabí. Vzduchem létají slova chvály, sebechvály, údivu, obdivu… Společným vysněným cílem je teď teplá sprcha a pak večeře.

Okruh je náročný a drsný. Od bikera vyžaduje plné soustředění, slušnou zdatnost fyzickou i technickou a hlavně schopnost zvážit své síly. V závěru již většina z nás jela na rezervu, je proto důležité nepřecenit se v onom downhillovém šílenství. Biking to ale byl parádní.