Křivoklátsko

Okruh začíná v Roztokách u Křivoklátu. Stejnojmenný hrad však necháváme za zády, nás láká jiný směr. Pojedeme do opuštěnějších míst v okolí Skryjí. Vyrážíme po asfaltové silničce proti proudu Berounky na Karlovu Ves a v místě, kde se silnice odpoutává od údolí Berounky a zakusuje se do rokle potůčku Klučné, odbočujeme doprava na naučnou stezku. Tento úsek pro některé z nás znamená opravdovou technickou lahůdku, pro jiné je spíše námětem na obtížnou procházku.

Po krátkém výstupu následuje úzká stezka jako stvořená pro zkušené a hravé bikery, a to nejen svou prostupností akorát tak na řídítka, ale i tím, že spodní okraj mizí dolů téměř pod 80° úhlem. Nebezpečný pád ze srázu až k hladině Berounky by nemusel skončit jen odřeným kolenem. S dávkou opatrnosti je ale celý tenhle úsek sjízdný. V rezervaci U Eremita je možno sledovat bohatou flóru, zejména hojný výskyt vzácného tisu červeného.

Les s pěšinkou nás propouští a my konečně můžeme polevit na pozornosti. Širší polní cestou kolem chat a bývalé skládky se dostáváme k vesničce Bránov, na rozcestí ještě před ní zatáčíme doprava a sjíždíme zpět dolů k řece. Protínáme vodácké tábořiště, kde se na druhém břehu vedle jezu objevuje Nezabudický mlýn známý z literatury. Za jezem se cesta zužuje opět na pěšinku a nutí nás kličkovat mezi kameny a stromy. Zhruba po kilometru zastavujeme u převozu V luhu, kde stojí chaloupka převozníka Proška. Chvíli se zahledíme proti proudu, když tu tiché rozjímání naruší vlídný ženský hlas nabízející převezení. I to by byla varianta, jak se dostat pomocí nejstaršího přívozu na Berounce do Skryjí, ale my se držíme našeho plánu. V tůni zaloví štika, určitě nejmíň taková, jakou popisuje Ota Pavel ve svém díle Jak jsem potkal ryby, a zamává nám ocasem. Míříme dál vzhůru údolím.

Hlavní cesta odbočuje vlevo, ale my jedeme stále rovně podél potoka, poté se zakrátko mírně rovná a míří k vrcholu Prachoviště (422 m n. m.) až do místa, kde se od cesty odpoutává malá pěšinka doprava. Kopíruje hranu srázu k Berounce a vede na jednu z vůbec nejkrásnějších vyhlídek na řečiště z celého toku. Stezka je dlouhá asi 500 metrů a končí na výstupku, pod nímž je kamenný sráz a dubový zakrslý porost. V úrovni očí nad údolím krouží káně, těžko říci, jestli se také nemůže nabažit výhledem a nebo jestli je na lovu. Zapíská a mizí dolů. My se vrátíme zpět na širší cestu a pokračujme ve výjezdu. Cesta dobíhá k malému údolíčku, jež se ztrácí vpravo nahoře v kopci. Zahýbáme a stoupáme jakoby podél něj až na malou paseku, do níž se sbíhá několik cest – ta naše vede stále rovně. Po krátké chvíli jsme nahoře a zatáčíme po asfaltce doprava a na první křižovatce držíme rovný směr. Po stoupání polevíme trochu nohám a brzy se před námi objevují první stavení s hájovnou jménem Emilovna. Souběžně s asfaltkou uhýbáme vlevo směrem na Karlovu Ves. Konečně první delší sjezd.

Objevivší se mohutná zeď zámečku v Karlově Vsi je znamením pro změnu směru vpravo po neznačené vyasfaltované cestě jménem Ševcova. Vede sjezdem podél továrničky na dřevěné uhlí až do údolí Úpořského potoka. Před potokem stáčíme kola nalevo (vpravo je cyklistům vjezd zakázán) proti proudu až ke starým zemědělským usedlostem. Od nich už vede asfaltka napojující se za chatovou osadou na modrou značku, jež nám nyní bude na chvilku dělat společnost. Je to roztomilá pěšinka s technicky náročnější pasáží v podobě velmi ostrého stoupání podél potůčku Míza. U hájoven zvaných Bušehrad se zhruba na kilometr napojujeme na silnici. Rozcestí se zelenou nás vtáhne zpět do terénu směrem na Skryje, ale těsně před nimi cesta vede chvilku mezi loukami a poli. To nám po delší době opět nabízí výhled do krajiny a do zalesněných kopců směrem k Týřovu.

Skryje jsou poměrně známá turistická destinace s malebnou návsí, jíž dominuje kostel sv. Michala. Je zde zachováno několik původních roubených domů a k naší nemalé radosti také hospoda, pravé to místo pro občerstvení. Od protějšího stolu zní kytara – jo, krásně by se tu sedělo déle, ale ještě krásněji se pojede. Ze snění nás vytrhne modrá značka padající do údolí Zbirožského potoka, kola a rychlost už nás zase plně pohltila. Tento požitek ale zakončila skála v těsné blízkosti Jezírek. Úsek je tak členitý, že je nutné vzít kolo na záda. Pozdní odpoledne je asi nejvhodnější pro průjezd tímto skvostným údolím, protože zde bývá zejména o víkendech hodně turistů a stezka je úzká.

Krátká zastávka u centrálního a největšího jezírka nás opět vítá divokou a přesto harmonickou atmosférou. Kromě panenské krásy je místo významným nalezištěm zkamenělin z doby kambria. Zarážky na tretrách si zde zaklapou na malé horolezecké vložce překonávající záhyb soutěsky. Pak už je cesta příjemnější, proložená několika brody a kládami přes potok, které náležitě prověří jezdcovu rovnováhu. Po překřížení silnice pokračujeme stále podél potoka až k nenápadné odbočce vlevo. Nemá označení, ale za pár okamžiků se rozšiřuje do údolí. Za prudším ohybem nás dusotem kopyt vyleká stádo muflonů, které pádí mezi kameny vzhůru až do bezpečné vzdálenosti a zvědavě si nás prohlíží. Nabyl jsem pocitu, že jsem na koni a lesem se ozývá troubení loveckých rohů jako za dávných časů královských honů.

Necháváme muflony v klidu a začínáme stoupat po kamenité cestě, když v tom mi začíná řetěz skotačit po kazetě. Po několika metrech se mi pedály roztočí jak o závod, následuje pád, v němž ještě stačím detekovat roztržený řetěz. Následná oprava proběhla naštěstí úspěšně. Za chvilku opět vyrážíme a brzy se napojujeme doprava na asfaltovou silnici, která klesá k nádherným rozsáhlým pastvinám nesoucím jméno Na Januškách. Jaká příležitost odpočinout si po dlouhém stoupání. Silnici vyměníme nakrátko za příjemnou zelenou značku, která nám zkracuje cestu na další silničku vedoucí až do Kublova. Z návsi od restaurace začínáme stoupat po žluté značce k vrcholu Velízu (594 m n. m.). Je to poutní místo, které určitě stojí za návštěvu. Pěšinka vedoucí těsně kolem zdí kostela prudce klesá úvozem až na louku, za ní přeskakujeme na červenou značku, která směřuje do Roztok. Projíždíme vesnicí Karlov a kolem Leontýnského zámku. Dojezd ještě příjemně překvapí hravou a houpající se pěšinkou zakončenou prudkým a technickým sjezdem vracejícím nás zpět nad údolí Berounky. Do Roztok už je to kousek a pořád z kopce.

Tip na druhý den

Druhou stranou řeky po žluté TZ na Křivoklát a po červené TZ až do Lán (za Křivoklátem není tato značka pro kola povolená, takže je nutné jet po silnici). Zajímavá je vodní nádrž Klíčava a výhled z její hráze. Krásnými hlubokými lesy se dostanete podél obory až do Lán, odtud pak je možno pokračovat po žluté směr Pilská hájovna a po zelené značce do vesničky Městečko. Dále po silnici do Křivoklátu a Roztok.

Text a foto: Vít Valvoda