Kokořínsko

Kokořínsko je svým profilem i typem terénu velmi podobné Českému ráji či některým lokalitám Vysočiny – pískovcové útesy, borovicové háje i husté smíšené lesy, spousty úzkých pěšin protkaných kořeny s všudypřítomným jemným písečným podkladem. V podstatě náhodou se však podařilo vytyčit okruh, jehož valná většina vede uvnitř hvozdů dokonale chránících proti slunečním střelám.

Nikdo netvrdí, že se nezapotíte, rozdíl teplot v roklích je však od těch na loukách diametrálně odlišný. Trasa je to jako víno, s technickými sjezdy i výjezdy, po pěšinách i širších cestách, s malebnými výhledy do kraje i zapomenutými zákoutími s pár staveními. Leží před námi i něco historických pamětihodností, stejně jako přírodních zajímavostí, takže směle kupředu. Cyklocomputer klidně nechte v šuplíku, nebudeme hltat kilometry, spíše si užívat přírody, kochat se krajem inspirujícím verše básníkovy a surfovat parádním terénem.

Za bod startu byla vybrána Dubá – již jsme tu s bandou párkrát využili pohostinnosti kempu Nedamov, jehož pozitivem je i čisté přírodní koupaliště. Čtyřkolky lze pohodlně odložit také na parkovišti u potravin hned u hlavní silnice za barokním kostelem Povýšení sv. Kříže.

Jestliže jste již obhlédli kostel a zjistili, kde je restarurace u Nováků, která se bude hodit po příjezdu, můžeme vyrazit. Po modré zahřívá nohy silniční úsek směr Nedamov a pak dál malebná okreska. V porostu vedle cesty si při troše pozornosti všimnete pevnůstek z dob prvorepublikového systému opevnění. Značka odbočuje na louku, následují pískovcové schody, které vyhopsá jen Hans Rey. To pokračování stoupání kličkující pěšinkou již je i pro nás ostatní. Humny se proplížíme do Panské vsi, odpočinek znamená asfaltová polňačka na slunci. Modrá ji naštěstí záhy opouští a lesem začíná šplhat na Velký Beškovský kopec. Nejprve travou, pak mezi skalami, příkře vzhůru s několika technickými schody. Kopec nabízí první rozhled a otevírá singletrackové eldorádo. Úzká stezka slalomuje mezi stromy, kamenitý sjezdík dají jen mistři řídítek. Dokopeček na Kočičí hřbet a opět klikatice mezi stromy. Pak modrá překříží asfaltku a klesá Šindlerovým dolem. Cesta tu byla místně dost rozdupaná koňmi – inu kovbojský nešvar se rozmáhá celorepublikově. Přes louku dorazíme k rozcestí pod Houskou s první osvěžovnou, díky plným camelbakům však pokračujeme zarostlou pěšinou k lesu a funíme na zámek Houska. Výjezd je to kruťácky prudký, s kameny a kořeny snažícími se jezdce zastavit. Závěrečný dvacetimetrový úsek má ultrapříkrý sklon. Smířeni vyhlídkou dorazíte k zámku, tedy původně přemyslovskému hradu z druhé poloviny 13. století, na konci století šestnáctého přestavěnému na renesanční sídlo. Je čas na tyčinku.

Přesedláváme na červenou a klesáme. Nejprve přijde rychlá louka a potom lesní pěšina. Na rozcestí znovu měníme vedení, zelená nás nejprve sveze vodou rozbitým sjezdem na zarostlou hranu skal, aby spadla dalším svižným, postupně se zužujícím klesáním až k chalupám Brusného. Odtud se musíme vysápat k hájovně na Rovině a dál na Švédský val v místech táboření seveřanů z let třicetileté války.

Sjezd do Boudecké rokle je rychlý a rozbitý deštěm, vede tu navíc naučná stezka, takže ohleduplnost k ostatním návštěvníkům je na místě. Roklí vede široká zpevněná cesta, která po přetnutí silnice ve Vojtěchově mírně stoupá do Jestřebice.

Po tomto odpočinkovém úseku sjíždíme po modré v prostisměru, co jsme teď nastoupali. Technický sjezdík ústí na pasece ohraničené pískovcovými skálami, křížíme silnici a tradá po skutečně bikové cyklostezce směr skalní útvary Pokličky, kolem rokle Apatyka s léčivými bylinami až k výjezdu ke skalám Obří hlava a Žába. Celá rokle je díky specifické cirkulaci naplněna chladnějším vzduchem, takže se zde vyskytuje flora jinak typická pro horské podnebí. Jezdec v horkém podnebí ocení její balzamující účinky, stejně jako příjemný kompromis náročnosti a malebnosti.

Od Hlavy a Žáby šplhá výjezd po skále a dál po kořenech k nám již povědomému Švédskému valu. Odtud se klikatí žlutá lesem podél silnice a po krátkém intermezzu po ní odbočuje na polňačku mezi chalupy. Značení tu již něco pamatuje, takže oči na stopkách, abyste na louce neminuli ústí do padáku k obci Ráj. V ní barva záhy uhýbá a skrz parkovišťátko vede k hvozdu, kde se sápe vzhůru. Terén se ale záhy položí, pěšina rozšíří, a tak, přes srocení roubených staveb Olešno s památným stromem, do něhož nedávno udeřil blesk, vcelku poklidně jezdec dotočí nohama až na Zbrázděný vrch. Louka tu startuje skutečně hodnotný technický sešup úzkým zářezem v lese. Uprostřed něho se logicky nabízí odbočka na podobnou obtížností vábící žlutou, respektujme však výzvu CHKO Kokořínsko o erozi této pěšiny a vynechme ji z itineráře.

Náležitě naladěni tedy přifrčíme na křižovatku s modrou, jež vede po široké highway Dobřenským dolem k Střezivojicím. Opět následuje decentní silniční vložka, střídaná uklidňujícím svezením se remízky a lučinami na žlutou vedoucí do Dražejova. Ani tady parádní pasáže ještě nekončí, neboť klesáme hájem cestičkou, zakončenou dojezdem na srdce do Pramenného dolu. Písečné závěje jako v Miami lze překonat, nepořádek po lesních dělnících již žádá sesednutí.

Po silnici vyrážíme s červenou směr Panská Ves, po asi kilometru značka zatáčí do mlází a okolo bunkru se plíží stínem korun stromů ke strmému traverzu. Sil již není na zbyt, na druhou stranu je to finální námaha, takže do boje. Za prvními chalupami rozeznáváme první rozcestí z rána a po modré vydýchaní s rozvahou načínáme uzounkou pěšinku, cikcakující remízkem až k pískovcovým schodům. Nejtěžší je ostrá zatáčka v dolní části. Silnice pak zklidní tep, vánek ochladí tělo a coby dub již je tu Dubá.