Karlštejnsko a Křivoklátsko

Hrady, jež daly těmto regionům svá jména, však spojuje daleko více. Oba byly postaveny Přemyslovci, nebo jejich potomky. Křivoklát byl podle jednoho z pramenů založen pravděpodobně Václavem I., největšího rozkvětu pak doznal za vlády Přemysla Otakara II.. Velkou náklonnost k hradu choval i jeho vnuk Karel IV, což mu však nezabránilo roku 1348 založit níže po toku řeky Berounky „klenotnici“ korunovačních klenot, hrad Karlštejn.A když už jsme v tomto historicko-studijním rozpoložení, určeme za centrum našich vyjížděk Beroun. Jeho poloha je strategická nejen díky umístění „napůl cesty“ mezi oběma regiony, navíc má prsty v jeho existenci opět Přemysl Otakar II. Ale odložme dějepis, obujme tretry, naposledy si před startem osvěžme obličej v kašně na náměstí. Vydejme se za krásami stoupání, serpentin a dlouhých rovin, jež dokážeme ocenit snad pouze my, cyklisté. Lokalita je natolik „silničářsky“ zajímavá, že se nám asi jen těžko povede do tohoto článku dostat všechna místa stojící za projetí. Na vině je právě Berounka, která dokázala postupným zarýváním se do krajiny, připravit mnoho sice nedlouhých, ale o to „výživnějších“ kopců. Jejich záludnost si oblíbili i organizátoři závodů, aby potrápily svaly závodníků. A nejenom těch amatérských, ale i profesionálů.

Souhrnná mapa jednotlivých okruhů – detaily tras níže • modrá: Křivoklátská trasa • zelená: Křivoklátsko-rakovnická trasa • červená: Karlštejnská trasa • fialová: Podbrdská trasa • sv. fialová: Příbramská trasa

Po startu nás nejprve čekalo klidnější rozjetí po hlavní silnici do Králova Dvora, kde míjíme historickou věžičku zámečku zčásti ukrytou za dálnicí. První okušení toho, co nás dnes čeká, přináší krátké stoupání před Levínem. Prohřátí svalů se vzhledem k profi lu trasy velice hodí. Docílení kóty následujících Zdic je díky profi lu otázkou několika chvil. Za jejich branami se pak loučíme s „hlavní“ silnicí a odbočujeme na Hředle. Spolu se zúžením se začala silnice trochu klikatit a vzápětí i trochu zdvihat proti vrstevnicím. Malé zklidnění svalů nabídlo několik krátkých chvil před nasměrováním na Bzovou, to když se zpoza stromů ukázala zřícenina hradu Točník. Tak rychle párkrát protáhnout nohy a již měníme směr. Zde se začínáme pozvolna nořit do bohatých hvozdů halících okolí Křivoklátu. Právě jejich stín v minulosti skýtal hojnost zvěře, pro níž sem rádi jezdili jeho původní majitelé. My využíváme jeho zákrytu před slunečními paprsky, jež dokážou objevit každičkou kapku tekutiny v cyklistově těle a odčerpat ji. Za pár kilometrů se brány lesa opět rozestupují a sjíždíme ke Skryjím. Toto ztrácení „výšky“ však pokaždé vyvolá myšlenky na to, že až se zase oddělíme od řeky, budeme muset prohospodařenou nadmořskou výšku opět vyšplhat. Prozatím se ale opájíme atmosférou doby Oty Pavla a místy, v nichž se odehrávaly jeho příběhy. Následuje přehoupnutí přes malou vyvýšeninu u Týřovic, jimž dalo základ jména naproti za řekou stojící torzo hradu Týřov a už sjíždíme téměř na úroveň řeky a blížíme se k oblíbenému výletnímu místu, restauraci U Rozvědčíka. Při této pohodové jízdě téměř zapomínáme na to, že nás čeká hlavní cíl dnešní etapy. Ten se ukáže vzápětí po opuštění toku řeky, kdy informační cedule Křivoklát za zatáčkou věstí přítomnost této historické památky…a kopce.

Stejně jako Švejk, tvrdící že všechny cesty vedou do Českých Budějovic, my můžeme doložit, že na Křivoklátě vedou všechny cesty do kopce. Pro dnešek vybíráme výzvu asi největší, a to stoupání kolem hradu. Cesta je vydlážděna hrubými kostkami s celkem citelně viditelnými kolejemi od aut. Hned první seznámení v myšlenkách zjevuje obrazy zaťatých zubů závodníků, kteří zde vloni na tradičních „Lidicích“ bojovali o svazové úspěchy, nebo vlastní zkušenosti z amatérského klání na tomto okruhu, příznačně nazvaném Křivoklátské peklo.

Kostky naštěstí po chvíli nahrazuje asfalt, spolu s ním se zmírňuje i sklon stoupání. Krátká rovinka, dvě serpentiny a již rozeznáváme zbytky barvy oznamující poslední stovky metrů k vrchařské prémii. Míjíme pomníček (že by to tady s nějakým cyklistou seklo?), za nímž se sice silnice láme, ale vyhráno ještě není. Následuje totiž další úsek do kopce končící obcí Požáry. Za ní se dáváme první odbočkou doprava a projíždíme dalším sjezdem a následným výjezdem tzv. „myší dírou“ na okraj Lán. Na kruhovém objezdu volíme první odbočku na Ploskov a zvlněnou silnicí po několika kilometrech natrefíme na další dělení směrů. Zde míříme na Sýkořice, kde nás klesání přivádí k setkání s řekou ve Zbečně. Přejíždíme most a zakusujeme se do několikáté výzvy dne stoupání mezi domácími nazývanému „pětisvah“. V něm se mění profi l jako aprílové počasí, stoupání střídá téměř rovinatý úsek, aby se vzápětí silnice opět postavila vrstevnicím. Úsek je v dosti velké oblibě, dokáže stejně dokonale jako křivoklátské kostky prověřit jezdcovu fyzickou připravenost. S každým šlápnutím se ale blíží spásný vrcholek, krátké klesání a odbočka vlevo. Lehce zvlněná silnice nás provádí kolem kapličky Leontýnka k Nižboru. V euforii z rychlosti v prostoru začátku obce doporučujeme neznalému cyklistovi raději přibrzdit, rychlost se zde snadno přiblíží sedmdesátce, zdánlivě přehledný úsek však končí dvěma ostrými serpentinami, navíc s celkem „unaveným“ povrchem.

Úpatí kopce nám opět dovoluje pozdravit se s řekou, kterou přejíždíme a pokračujeme kolmo na ni přes železniční přejezd. Skoro nevnímáme sklárny po levé ruce, které mimo jiné dodávaly v minulosti i broušené poháry pro oceňované jezdce závodu „Bohemia“, jenž se v okolí Berouna pořádal. Následuje totiž stoupání čítající s malým přerušením bezmála sedm kilometrů. Jeho konec je posledním „trápením“ svalů pro dnešní den. Klesání kolem hájovny, kde v zahradě prakticky neustále dovádějí malá čínská prasata, nás přivádí do Chýňavy. Zde volíme trasu mimo hlavní silnici, stáčíme proto ostře doprava a následujeme ukazatele na obec Hýskov. Přestože se asfalt ještě párkrát zhoupne do stoupání, tyto úseky již pojímáme volněji, abychom nedorazili do cíle „zakyseleni“. Napojení na silnici kopírující všudypřítomnou Berounku představuje posledních pár kilometrů do startovního a zároveň cílového místa.

Komu by první seznámení s terénem v okolí Křivoklátu bylo málo, může se s námi vydat na další výlet po trasách jeho okolí. Krátce po opuštění Berouna odbočujeme z hlavní silnice na Hudlice, kde začíná první stoupání. Po vjezdu do lesa za Hudlicemi se zahne vpravo, malá zajížďka totiž dovoluje kromě návštěvy obce Kublov i více výhledů do krajiny. Následují Broumy a Karlov. Pár desítek metrů před touto vsí mění trasa směr na Karlovu Ves, za níž následuje klesání podle říčky Klučná až do Roztok u Křivoklátu. Po přejezdu mostu čeká další z oblíbených kopců na Velkou a Malou Bukovou. Přes Všetaty a Pavlíkov se dojede až na hranice Rakovníka. Průjezd jeho částí navede zpátky na křivoklátský směr. Nejprve je však potřeba vyšplhat na dlouhé stoupání, další z vrchařských výzev, navíc zcela rovné. Vidět kilometr před sebe patří k oblíbeným cyklo masochistickým zážitkům. Po minutí Nového domu následuje sjezd do Městečka a rovinka do Křivoklátu. Zde trasa opět míjí hradní stoupání, přesouvá se na druhou stranu Berounky a roztocké stoupání zvané „Sklady“. Za jeho vrcholem odbočí na Leontýnský zámeček a Karlov. Dále následuje Nový Jáchymov, Otročiněves a Nižbor. Poslední kilometry podél řeky dají odpočinout unaveným svalům.

Opačným směrem od Berouna se nachází karlštejnská oblast. Cest je zde požehnaně, pro první seznámení byla vybrána silnice podél plzeňské dálnice na Vráž a Loděnice. Ještě před cedulí města ale následuje odbočka na Jánskou, Svatý Jan pod Skalou a Hostím. Uzavřené údolí říčky Loděnice zavede klikatící se silničku až ke stoupání směrem na Srbsko. Tam se silnice opět přimkne k Berounce a po jejím břehu, nebo v blízkosti, projíždí Karlštejnem a Hlásnou Třebání až do Řevnic. Zde ji opouští a nabírá výškové metry na Mníšek pod Brdy. Poté se „houpá“ na Novou Ves pod Pleší, Voznici a Dobříš, kde následuje oblíbený kopec na Hostomice. Za odbočkou vpravo již čeká obec Vižina, kde nabere azimut na cílové město Beroun. Ještě před tím však stihne projet Všeradice, Bykoš, Koněprusy a Tetín.

Na poznání zdejších krás by nám těžko stačil jen jeden výlet od Berouna na karlštejnskou stranu. Navíc si z těsné blízkosti nemůžeme naplno vychutnat dominantnost této památky. Vydáváme se tedy na další cestu za romantickými místy, tentokráte do těsné blízkosti Brd.

Startujeme proti vrstevnicím směrem na Koněprusy, na vrcholku prvního stoupání však odbočíme na Tobolku, Korno a Dolní Vlence až ke karlštejnskému golfovému hřišti, od kterého je asi nejlepší výhled na majestátný hrad. Po přejezdu řeky následuje Hlásná Třebáň a stoupání na Mořinu. Po jejím průjezdu nás cesta přivede ke kamenolomu Čertova sedla. Ještě před ním je nutné zahnout vpravo a podél Karlického potoka dolů k řece. V Dobřichovicích následuje již známá cesta do Řevnic, za náměstím se ale odkloníme vpravo a podél Berounky (nyní již proti proudu) kopírujeme cestu do Zadní Třebáně. Mírným stoupáním jsou docíleny Svinaře a „Brdská magistrála“. Za Skuhrovem, Vižinou, Neumětely a Lochovicemi, pak následují Hořovice. Zde trasa „magistrálu“ opouští a stáčí se na Žebrák. Kopce však ještě nekončí, cesta totiž pokračuje na Březovou a před Kublovem odbočuje vpravo na Svatou. Teprve zde končí cyklistická „robota“, čeká již pouze klesání na Trubín a Králův Dvůr. Poslední kilometry vedou po rovině do Berouna.

Pokud se začnou kopce zajídat, je zde jen málo alternativ, jak se jim vyhnout. Jednou z nich je trasa z Berouna na Příbram. Jezdce sice nemine krátké, avšak strmé, stoupání z Králova Dvora na Levín, ale to je asi nejtěžší pasáž celého dne. Ve Zdicích cesta odbočuje přes dálnici na Chodouň, následuje Libomyšl a Lochovice. Mírně zvlněnou krajinou na hranici vojenského prostoru s tolik diskutovaným americkým radarem protíná vesnice Rejkovice a Jince. V průběhu trasy lze kdykoli otočit, my jsme pro návrat zvolili až začátek stoupání na Hluboš. Stejnou cestou se pak trasa vrací až do Berouna. Sice zde nenajdete tolik výhledů a pamětihodností, ovšem pro „vyjetí“ jsou zde poměrně příznivé podmínky, a to i díky situování mezi kopce, kde tolik nefouká.

Eda Pinkava Foto: Markéta Navrátilová, Jerry Eféb, André Vebr